** Tom **
Vůbec jsem nerozumněl jednotlivým tichým slovům, která ke mně doléhala jako by hrozně zdaleka, možná z nekonečna. Trochu mě vyděsilo, že Erich a pár jeho všude přítomných nohsledů nezareagovali, prostě jen ze země posbírali svého náčelníka a odkráčeli. Ne, nelíbilo se mi to, větřil jsem nějakou odplatu a bál jsem se, aby se nemstili na bratrovi. Přestože naše vzájemná nevraživost neunikla ani spolužákům, ti všímavější viděli mou starost a péči o něj, to jen on ji stále přehlížel. Pokud pominu jeden jediný výbuch vzteku, který měl za následek bratrovu ztrátu sebekontroly, bít se nikdy neuměl a vlastně kdybych se byl opravdově bránil, neměl by šanci mi ublížit. Erich a jeho kumpáni po něm pásli už od školky, protože tehdy byl bráška náramně roztomilý se svými velkými hnědými kukadly a vychovatelky na něm mohly oči nechat, což vedlo k pár nepatrným výhodám. Dalo se čekat, že bonusové dobroty a cukrátka ostatní ponesou jen velmi těžce.
A i když jsme starší, nic se nezměnilo. Připadalo mi, že by nejradši otrávili i vzduch, který můj bratr v jejich přítomnosti těžce vdechuje. Na mě si nikdy nic vážnějšího nedovolili, no ale po dnešku si asi nemohu být jistý vůbec ničím. Ne, nemám strach, jen se ve mně cosi podivně sevřelo … ne opravdu nemám strach.
„Odedneška Ti neřeknu jinak, než SuperTom, jsi jako hrdina z amerického trháku, fakt, že jo.“ Tohle Billovo dobírání už jsem bohužel zaregistroval, popichoval mě schválně, ale stále měl tvář lehce zabarvenou do zelena. Nastavil jsem mu svůj přejícný obličej a doufal jsem, že ho tím odkážu do patřičných mezí. Zrovna jsme pomalu šlapali do nepatrného kopečka na autobus, nepospíchali jsme, času bylo dost. Klidně a naprosto nevinně mě jakoby nic objal kolem ramen, i přes tlustou a nemožně dlouhou mikinu jsem ten hřejivý dotek cítil, tak moc opravdově. Pálil a sliboval lepší budoucnost.
„No táák, nezlob se, nemyslím to zle. Jsi hodný Tome, vzal sis k srdci má slova viď? Mladší bráška se má přece opatrovat.“ Smál se na plnou pusu, roztomilý předkus podtrhoval dětinskost jeho obličeje, chtělo se mi smát s ním, ale něco mi v tom přeci jen bránilo. Ne, nemám vůbec strach.
„Ale kdo pak bude opatrovat mě? Myslím, že si s mámou vážně promluvím na téma jejího dalšího potomstva. Chtělo by to další pár dvojčat. Ale tentokrát prosím heterosexuálních.“ Bill se nepřestával řehnit, zřejmě mu to připadalo náramně vtipné, skoro jsem mu nerozuměl, když se mi mermomocí snažil něco veledůležitého sdělit.
„Ty … Ty …“ Dopomáhal si k tomu šťouráním prstu do mé nebohé osoby, jakoby nevěděl, že slušně vychované dítko prstem prostě neukazuje. „Ty jsi to ode mě beztak okoukal!“ Vypadlo z něj rychle. „Cože?“ Musel jsem kulit oči dost neslušně, vůbec jsem mu nerozumněl. „No v břiše u mámy. Nevěřím, že ses neopičil. Určitě ano. Ale dneska je Ti odpuštěno, SuperTome.“ Zase ten zvonivý smích, cink, cink, jako by měl každou chvíli dorazit Ježíšek.
Bill nervózně přešlápnul na místě, malý hranatý kamínek nepatrně nadskočil na prašné cestě, našel si jiné, lepší místečko k odpočinku. Šermoval mi před obličejem stařičkým mobilem, který zdědil po strejdovi k narozeninám, můj byl na tom o poznání lépe, alespoň mu neustále neupadával kryt.
„Už tu měl dávno být, pět minut zpoždění.“ Nevěděl jsem co mu mám na tohle odpovědět, nebo co by snad slyšet chtěl, raději jsem jen pokrčil rameny a mlčel. Ono je to někdy nejlepší. Po dalších deseti minutách jsem i já musel přiznat, že se nejspíš náš milý really jezdec jako už nejednou ožral do němoty, nebo prostě tenhle autobus zrušili a hotovo. V tom zmatku pozapomněli na dva nevýznamné človíčky, kteří na něj čekají den co den, totiž na nás dva. „Další jede až za hodinu a půl.“ Poznamenal unaveně Bill, když dobrých pět minut bedlivě studoval tabulku s příjezdy autobusů. Rozhodně jsem ho čapnul za loket, trochu nemotorně zakopnul, div že neupadl rovnou na hubu.
„Pojď, za hodinku a něco jsme doma, vezmeme to lesní zkratkou.“ Než by dojel další autobus, dávno by padla tma. Pomalu se stmívalo, dny se krátily. Bratr se tedy netvářil příliš nadšeně, nepamatuji se, kdy jsme byli naposledy společně snad na vycházce nebo na výletě v lese, jestli vůbec někdy. On si na takové věci nepotrpěl, já se každé léto vyžíval, když jsem mohl spolu s Gustavem vyrazit jen tak v holínkách na houby. S Gustavem … Jestlipak ještě někdy půjdeme?
„No paráda, ale to už nestihneme obhlídnout novou zkušebnu, napíšu klukům, ať udělají obhlídku sami, holt tam dorazíme premiérově až zítra.“ Měl jsem pocit, jako by ani nebyl zklamaný, možná měl taky trochu strach, že by něco nemusel zvládnou úplně na jedničku. I když přiznávám, že je to úplná novinka, alespoň pro mě.
„Neflákej se pořád!“ Okřiknul jsem Billa už poněkolikáté, pomalu se mi ztrácel z dohledu, pojal to zřejmě jako jakýsi druh rekreace. Dělal, že neslyší, tak jsem schválně nasadil o něco ostřejší tempo a za chvíli jsem slyšel jak mi funí za krkem. Jó, běh nikdy nebyl jeho silnou disciplínou. Zrovna jsem se na něj chtěl otočit a uštědřit mu na tohle téma nějakou štiplavou narážku, ale místo toho mi v uších zadunělo, šikula Bill zakopl o vyčuhující kořen vytáhlého smrku a už se válel v jehličí. Konečně jsem přestal myslet na blbosti a mohl se taky jednou od plic zasmát cizímu neštěstí. A neštěstí to bylo obrovské, jak si totiž ve škole přegelovával tu svoji hrůzu, teď ji měl ozdobenou všelijakým lesním porostem, možná by se našel i nějaký mravenec.
„No do prdele. Au. Au! Auuuu!“ Snažil se vstát a jako správný herec všelijak padal a špatně našlapoval. „Na tohle mě nedostaneš, koukej šlapat, myslíš, že já unavenej nejsem?“ Ušel jsem sotva pár metrů, když jsem se musel znovu zabírat tím líným nekňubou, který se tentokrát svalil do trávy. Zřejmě si řekl, že na pár dalších čmouhách od trávy už nesejde a rozhodl se vychutnat si elfí způsob života.
„Já mám hlad, SuperTome.“ Zakňoural nanejvýš roztomile. „Nemá mít takový hrdina v kapse třeba ubrousek prostíráček nebo hrneček, co sám vaří?“ Stačí sousto, úplně mě bolí žaludek.“ Abych to správně pochopil, útlocitně si ten svůj obrácený lavor pohladil špinavou dlaní.
Chvíli jsem se překopával v batohu, nakonec jsem po něm hodil napůl shnilou mandarinku, která se tam válela bůh ví jak dlouho, ale nereptal, okousal alespoň tu dobrou stranu. Zoubky má na to jako dělaný. Ha, ha zase jsem vyprsknul smíchem, ale pššt Bill narážky na svůj, dle jeho slov, dokonale tvarovaný chrup nesnese. Pomalu jsem ztrácel pojem o čase a pravda byla, že i o směru, kterým jsme se vydali, byla totiž naprostá tma. Před Billem jsem se snažil zachovat naprostý klid, byl by schopný mě vyštrachat vlastníma rukama na nejbližší strom, abych se podíval, jestli tu nesvítí nějaké světýlko. A všichni moc dobře víme jak to s Jeníčkem a Mařenkou dopadlo. Naštěstí má nejistota nebyla oprávněná a konečně se před námi objevily známé obrysy našeho malého domu.
S večerní hygienou jsem se příliš nezdržoval, dal jsem si rychlou sprchu a zapadl do postele. Bill to měl o to složitější, že než ze sebe smyl tu, jak se to jmenuje … jo, tu kajalovou tužku na oči, uběhla další půlhodina. Jenže teď tam byl nějak podezřele dlouho. Už bylo skoro deset hodin. Taktně jsem několikrát ťuknul do dveří a po tlumeném dále jsem vešel do koupelny. Seděl tam před zrcadlem, naprosto zdrcený hleděl do zrcadla, zdálo se mi, že z něj ještě odkapávají čůrky vody, přestože měl natažené pyžamo.
„Koukni na moje vlasy, vůbec to svinstvo hnusný nejde vyndat. Takhle nemůžu mezi lidi. Já nevím, se to tam nějak zamotalo nebo co. Sakra!“ Automaticky jsem se pleskl do čela.
„No bylo by totiž lepší, kdyby sis to z těch vlasů vybral dřív, než jsi šel do sprchy, víš? Teď pomůžou snad jen nůžky.“ Mohu odpřísáhnout, že zděšenější pohled jste nezažili, dokonce jsem se lekl, aby neomdlel nebo tak něco. Přisunul jsem si k jeho židli malé štokrle a chvíli jen tak zíral na ty desítky větviček a smítek v jeho ofině. Odfrkl jsem si a začal se chtě nechtě … jasně že chtě, přehrabovat v těch tenounkých vláskách. Šlo to dost těžko, ale byl jsem rád, že nereptal, jen koukal do zrcadla a zaníceně pozoroval zručné prsty školeného kytaristy. No to je blbej kec, pravda je, že jsme tam seděli skoro do půlnoci. Konečně jsem vyprostil snad poslední smítko. Bill už skoro spal. Opatrně jsem ho políbil na čelo, trochu se vylekal, ale jinak byl klidný, pohledem jako by kontroloval, co všechno si hodlám dovolit. Jenže na nic víc jsem odvahu neměl.
„Děkuji.“ Zašumělo z druhé strany pokoje zpod naducané přikrývky a já doufal, že tohle je ta správná cesta …
autor: Gia
betaread: Janule
