** Tom **
Neděle utekla jako mávnutí kouzelného proutku, zdálo se, jako by snad ani nebyla. Sladký pocit z příjemného nicnedělání mi kazilo další a další skřehotání mého milého bratra, horečka totiž zdárně ustoupila a máma neviděla důvod, proč by se tedy v pondělí neměl objevit ve školní lavici. Bylo brzy ráno, budík ještě nezvonil, za okny bylo nezvykle šero, nemám rád tohle šmouhaté počasí, vleze mi do duše a vemluví mi špatnou náladu. Znovu jsem na chvíli usnul, vzbudilo mě až neuvěřitelně hlasité řinčení pilného budíku u mé hlavy, div že nezačal poskakovat. Bill se sice snažil všemožně, aby si uši přikryl malým polštářkem s květinovým motivem, ale byl už nadobro vzhůru. Nepřítomně zíral kamsi do stropu, ale po chvilce z něj přeci jen vypadlo unavené zakňourání.
„Nechce se mi tam, vůbec se mi tam nechce.“ Vím, že to nepatřilo mě, asi si to broukal sám pro sebe, dělal to docela často, ale i tak mě to neodradilo, chtěl jsem ho povzbudit.
„Spolu to zvládneme, když budeš chtít, Bille.“ Neposlouchal mě, s hlasitým dusotem odpochodoval do koupelny, tam už se nejspíš dostanu jen na minutku, vždycky mu to neuvěřitelně trvalo, měl by se naučit vstávat o něco dřív, jenže dlouhý spánek byl jeho druhou nevyléčitelnou neřestí, takže mě žádné kloudné řešení nenapadalo. Znovu jsem se bál.
Dokonce se mi o tom část noci i zdálo, ale nakonec tyhle chmury přebilo něco veselého, probudil jsem se polomrtvý v záchvatu smíchu. Přesto když jsem teď znovu pomyslel na dnešní setkání s Gustavem, které je téměř nevyhnutelné, mrazilo mě v zádech. Nejen že jsem naší včerejší debatu ukončil bez rozloučení, navíc jsem se nezmohl ani na kloudnou odpověď, nic nevychází tak, jak by mělo. Necháme to koňovi, ten má větší hlavu, ono to už nějak dopadne a navíc, Gustav není z těch, co se umí urážet a zlobit. Na to máme v kapele jediného experta a tím je můj bratr.
„Přidej trochu nebo ten autobus opravdu nestihneme!“ Zakřičel jsem na Billa snad už podesáté, neuvěřitelně se loudal, podezříval jsem ho, že mi to dělá natruc, v puse přežvykoval zbytek rohlíku s máslem od snídaně, na každé straně pusy nepatrná boule od toho jak se cpal. Tak tak jsme doběhli ranní autobus, který byl napěchovaný k prasknutí, malí i velcí studenti nadšeně diskutovali, uzoučká ulička připomínala bzučící úl plný pracovitých včel. Chvíli jsem se nepatrně vydýchával, trochu starostlivě jsem se ohlížel po Billovi, který zmizel kdesi ve ztracenu v tlačenici za mými zády. Bál jsem se, aby si nemoc zbytečnou námahou neuhnal nazpátek, v žákovské knížce měl máminými úhlednými písmeny sepsanou omluvenku na hodiny tělocviku, což můj bratr jistě rád uvítal, jakýkoliv zbytečný pohyb mu byl nadmíru nepříjemný. Jediné, co ho bavilo, bylo klidně i hodinu česat tu jeho polodlouhou hrůzu, co nosil namísto ofiny.
Zahlédnul jsem jen kousek jeho otrhaného školního batohu s připnutou plackou Green Day, to mě uklidnilo, hlavní bylo, že budeme včas na první hodině. Matikářka Billa v lásce příliš neměla a tohle by byla jen další zbytečná záminka k tomu, aby si na něm mohla vylít zlost. Po chvilce pekelné jízdy se ke mně přeci jenom protlačil, tenhle řidič byl známé závodnické eso, malé ulice našeho města si pletl se závodním okruhem. Žaludek se mi houpal jako na vodě, bylo mi to ale jedno, vyhovovala mi ta ďábelská rychlost, Bill se na mě nešťastně tisknul a já se cítil po dlouhé době zase spokojený, mít ho ještě chvíli takhle blízko a cítit tu ošemetnou vůni majoránky. Naštvaně si z výhledu odfouknul svou snad navěky ztuhlou ofinu a nevraživě zakřičel řidičovým směrem.
„Sakra tak zpomalte, vezete mládež!“ Pobavil mě jeho kantorský tón a povýšený pohled, byl ve svém živlu. Schválně neřekl děti, to by pak prohrál náš malý spor, všivák jeden. Šofér si mezi zuby procedil něco hodně neslušného a dál si to šinul závodní rychlostí.
** Bill **
„Blbec, kdyby nás vyklopil, tak by viděl! Takhle hraje machra. Fuj, úplně mě z toho rozbolel žaludek!“ Musel jsem si Tomovi postěžovat, měl jsem co dělat, abych neodběhl na záchod a přátelsky, možná až milenecky neobjal záchodovou mísu. Ucítil jsem na rameni letmý dotek jeho dlaně, nedbale jsem ji setřásl, pomalu jsme se blížili k třídní šatně a další přezdívku typu „poseroutka“ jsem si vysloužit nechtěl. Trochu jsem se bál, že se na mě Tom urazí a vykašle, ale když jsem se po něm ohlédl, tvářil se pořád stejně, neurčitě.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se prostě a já jen neznatelně přikývl, měl bych být vděčný náhodě, která mi přistrčila do cesty bratra, tak proč nejsem? Proč jsem tak zatraceně nevděčný?
Nevnímal jsem pohledy ostatních. Tom měl pravdu, nebyly všechny opovržlivé a zrádné, ale i tak jich byla většina. On to nemohl chápat, neviděl je mýma očima, vždyť on patřil mezi ně. Nemůžu mu křivdit, měl pravdu v tom, že když měl možnost, pokaždé se mě zastal, ale hrozně mě zrazoval fakt, že se od nich nedistancoval tak jako já. Pak bych možná věřil tomu, že o mě stojí, že mě nenechá samotného v tom všem. V okamžiku kdy jsme zapadli do lavice, se kolem nás utvořil malinkatý hlouček věrných posluchačů rádiové stanice HEY! Byl jsem rád, že Tamara a Michael chodí do vedlejší třídy, narážky na jejich hloupé telefonické dotazy bych nejspíš neustál a vybuchnul jako časovaná bomba.
„No jo, Kaulitzovi se zase předvedli, co? Jen aby ses nepřepočítal Bille, zase taková hvězda nejsi, Ty vychrtlíku. Reklama na Dachau jak vyšitá!“ Poslední slova se mě dotkla neuvěřitelně silně, ačkoliv jsme měli s Tomem stejně štíhlou postavu, vždycky si v tomhle ohledu dobírali jen mě. Štvalo mě to zejména proto, že měli pravdu … moje postava byla úděsná, ale copak jsem s tím něco mohl udělat? Ať jsem jedl, co jsem chtěl nikdy jsem nepřibral byť jen kilo, ručička váhy se nepohnula.
„Drž hubu Erichu, nikdo na ty Tvoje kecy není zvědavý, jasný?“ Odpovědí mi bylo bolestivé zkroucení zápěstí, ale nevypískl jsem, tentokráte jsem mu to potěšení nedopřál.
„Náhodou to bylo moc hezký a Tome, ten piercing je moc hezkej, vůbec Ti to moc sluší, jsi šik a moderní!“ No jistě, Anna, aby se nerozplývala. Po bratrovi pásla už nějaký ten rok, jenže teď jí nejspíš přibude konkurence, když si bratříček pořídil tuhle prvotřídní fasádu. Mě ta nána pitomá nemohla vystát, nevěděl jsem proč, snad proto, že jsem jí jednou upozornil, že má křivě udělanou horní linku na oku, nějak to nemohla rozdýchat, ale byla to pravda, v tohle se přece dobře vyznám. Tom nic neříkal, zdálo se, že čeká a napíná uši.
Konečně zazvonilo. Hlouček se rozprchl po třídě a když po chvíli vešla profesorka matematiky, nastal naprostý klid. Každý se div neskrčil pod lavici, nikdo nechtěl být tasený před tabuli, tahle hrůzostrašná mučitelka byla postrachem všech. Chvíli jen tak bezcílně listovala svým příšerně růžovým bločkem a nakonec si narovnala obroučky muších brýlí s nemoderními plastovými obroučkami.
„Kaulitz Bill k tabuli. Máš tady nějak málo známek, nevím co z nich mám podle Tebe vyčarovat na pololetí, mladíku.“ V hlavě se mi sice klubala jednoznačná odpověď, ale nahlas jsem si nadávku odpustil. Tom mi tolikrát říkal, ať změním svůj přístup k matice, ale nešlo to, ač jsem se snažil sebevíc. K samotnému zkoušení jsem přistupoval jako k popravě, vlastně jsem se nad jednoduchou rovnicí o dvou neznámých vůbec nezamyslel, možná bych pár jednoduchých operací provedl, alespoň na čtyřku. Místo toho jsem zarytě hleděl na špičky svých nemožných přezůvek, z kterých mi vyčuhovaly oba dva palce.
„Mám to brát tak, že jsi na dnešní hodinu znovu nepřipraven? Tvůj laxní přístup se mi nelíbí! Nihilismus je cesta do záhuby, to si pamatuj!“ A co že je to ten nihilismus? „Takže píšu další pětku. Sednout! Je to přeci tak jednoduché! Zkusíme Tvého bratra, ten snad nějaké ty matematické buňky má.“ Tom se se mnou minul v úzké chodbičce mezi lavicemi, ucítil jsem letmý stisk jeho mírně zpocené dlaně. Polilo mě ještě větší horko, strašně riskuje!! Kretén!! Samozřejmě to spočítal bez větších problémů a ke své plejádě jedniček připal dalšího stoupence. Nevím proč se na něj zlobím, tolikrát mi nabízel pomoc, navrhoval, že mi vše po lopatě vysvětlí, že bude trpělivý, ale já jsem to odmítl jako pokaždé. Jenže … změna není možná!
Nimral jsem se v nechutně vyhlížející bryndě, kterou nám podstrčili k obědu a hádal jsem, že chutnat bude ještě hůře. Nezaregistroval jsem, že se jídelna pomalu vylidnila a kousek ode mě se znovu objevil ten blonďatý kretén Erich. Tom nic nedbal a dál uzobával kostičky červené řepy ze své skleněné mističky. Málem jsem omdlel, když mi ta má přistála na sněhově bílém triku.
„Takhle je to hezčí, nemyslíš, buzíku?“ Jistě mi šla od nosu pára, byl jsem nepříčetně vytočený. Kuchařky dál klevetily jakoby nic, vůbec je nenapadlo něco říct, nebo toho smrada snad usadit. To mu však nestačilo a tak mi zbytky nasypal do klína.
„Hajzle zasranej, nakopu Ti prdel!“ Zařval jsem zoufale, vůbec jsem nevěděl co dělat. Erich byl o dvě hlavy vyšší a taky podstatně silnější.
„Tak Ty vyskakuješ, buzíku? Uvidíme, uvidíme!“ Chtěl mě nejspíš smýknout za ruku, ale Tom ho překvapil a ubalil mu jednu pěknou ránu přes hubu, jen se zapotácel. Vlastně se docela poslušně odporoučel k zemi …
autor: Gia
betaread: Janule
