** Bill **
Ostré skoro polední sluníčko s rozvahou a vážností vykračovalo po mé studené tváři, která byla z půlky zakutaná ve vyhřátém polštáři. Znovu jsem na téměř nepatrnou chvilku přivřel bolavá víčka, přesto mě za nimi znovu až neomylně tristně pálil obrázek spícího bratra, který se mě téměř neznatelně nevědomky dotýkal obnaženým loktem pravé ruky. Znovu se někde hluboko uvnitř ozval ostrý trn rozjitřené výčitky, drobné ranky a modřiny se hojily jen velmi pomalu, stále byly tichou připomínkou toho všeho, co mezi námi zůstalo nevyřčeno, slova visela ve vzduchu, jako by se měla každou další chvíli zřítit v podobě mohutného pilíře a ukončit zdánlivě nekonečné trápení dvou nedospělých duší. Viděl jsem v jeho smířeném zjihlém obličeji všechnu tu věrnost a lásku, vše bylo tak hmatatelné, že jsem se těch pocitů mohl skoro dotýkat prsty. Přál jsem si to odhodlaně zašeptat, místo toho mé suché a roztřesené rty vytvořily jen nesouvislý oblouček, aniž by vydaly jedinou hlásku.
„Mám Tě rád, Tome.“ Přečetl by si v nich nejspíš někdo, kdo neslyší. V zápětí jsem se téměř zahanbeně chytil za překvapením strnulá ústa. Tak tohle ve scénáři nebylo!
** Tom **
Očima jsem se na druhé straně honosně prostřeného stolu snažil najít ty jeho, přál jsem si alespoň na okamžik cítit a vědět, že už ho nic nebolí, že je mu dobře. Mrzelo mě, že se vyhýbá bolavému tématu, ale na druhou stranu sám nevím, jak bych tu podivuhodnou hustou mlhu rozsekl, co bych mu řekl a udělal. Tmavé řasy se jen poslušně prohnuly slimáčím tempem nahoru a dolů, můj útlounký trýznitel zvědavě pokukoval po bohatě vyzdobeném talíři s rozmanitým ovocem, raději obdivoval exotiku, já jsem mu za pohled prozatím nestál. Za to nezvykle zaražený a zamlklý Gustav, který seděl jen malý kousek ode mě, stále trochu nešťastně přelétal z mého obličeje na ten bratrův, hledal, snažil se pochopit a zdálo se, že něco přeci jen tušil. V tu chvíli jsem se modlil za to, aby jeho jindy užitečné telepatické schopnosti selhaly, nebyl hloupý, věděl jsem, že tu zdánlivě nepatrnou, uvnitř však pekelně horoucí změnu mezi mnou a Billem musel zachytit. A já se cítil neskutečně provinile, jako nejbohatší muž světa, který je poprvé v životě zamilovaný a právě nabídl éterické prostitutce nehoráznou sumu peněz, jen když bude ochotna kývnout. Bylo nad slunce jasné, že jsem se ač nerad ocitl na vrcholu podivného trojúhelníku, z kterého není snadné cesty ven a ptám se, je vůbec nějaká? Mám strach, že si nebudu umět vybrat, že se jim nic nevyrovná, dokonce ani oni jeden druhému.
Nepřítomně jsem se už pěknou chvíli dloubal v kouscích grilovaného kuřete, umaštěnými konečky prstů jsem si zašpinil rukávy oblíbené červené mikiny. „Sakra!“ Postěžoval jsem si polohlasem, tři páry na míle vzdálených očí se u mě na chvíli zastavily, aby se hned v dalších okamžiku rozutekly zpátky ke svým myšlenkám. A já si troufal hádat, že mé a bratrovy myšlenky se nemilosrdně střetávají někde uprostřed.
„Leží se Ti dobře?“ Zeptal jsem se snad podesáté, když jsem bratrovi pod hlavou úpěnlivě rovnal trochu pokroucený naducaný polštářek. Starostlivě jsem mu na stále horkem sálající čelo přitiskl trochu zpocenou dlaň, zdálo se, že se to snad vůbec nelepšilo. Bill mě sjel mírně nesouhlasným pohledem, asi jsem to už trochu přeháněl, ale věřil jsem, že na druhé straně mu můj zájem lichotí, ješitnost je zlá nemoc, viď bráško? V podivném polosedu, s jednou rukou váhavě zaklesnutou jen kousek od jeho hlavy, jsem téměř bez dechu čekal, až konečně usne a doufal jsem, že se mu uleví. Prsty jsem ve vzduchu nejistě obkresloval jemné kontury jeho téměř panenského obličeje, po chvíli jsem si dodal odvahy k tomu, abych ho hladil opravdově, vždyť přece to, co se mezi námi stalo, muselo něco znamenat, muselo nás to posunout někam dál, muselo! Fascinovaně jsem se znovu a znovu zastavoval a kochal tím rozdělovacím znamínkem krásy, které mi s lehounkou ironií vyštěkávalo do tváře, že nic netrvá věčně, u mého bratra pak násobeno věčnou touhou po dokonalosti, kapkou egoismu a jednou deci arogance … zbyde mi jen proklatě málo času. Jenže já věděl, že tam hluboko uvnitř bilo milované srdce a byl jsem ochoten přijmout ho v jakémkoliv stavu, láska přeci léčí, kdo jen to vlastně řekl? Já budu doufat, že měl pravdu!
Potichu jsem se vykradl z pokoje, dával jsem si velký pozor na to, aby bratra nevzbudily věčně vrzající dveře. Chvíli jsem váhal a přešlapoval na místě, ale nakonec jsem se odhodlal k nepatrnému zaťukání, které se mi v okamžiku vrátilo jako stonásobná ozvěna, která mi křiklavě hučela v uších. Pomalá, trochu ponurá písnička, se líně loudala pokojem, měl jsem pocit, jako by se jednotlivé tóny dokonce snad zastavovaly na místě. Gustav seděl na pohovce, nohy zkřížené v tureckém sedu, neuhýbal pohledem, spíš očima rozvážně klouzal po mé rozrušené tváři. Mezi prsty mu v podivném rytmu protékaly další a další stránky časopisu, kterému nevěnoval ani okrajovou pozornost.
„Hm?“ Vybídl mě neutrálně ke slovu, zdálo se, že v téhle chvíli v jeho obličeji nevyčtu ani tu nejprostší myšlenku, nebylo v něm totiž vůbec nic… Hlasitě jsem polknul, knedlík nervozity uvízl kdesi uprostřed, drásal a znepokojoval. Všechno věděl, byl jsem si tím téměř jist. Nakonec ho zřejmě znudilo to dlouhé nic mezi námi dvěma, a tak jen odevzdaně máchl rukou.
„Ber to tak, že ten náš polibek prostě neplatí, smažeme ho ano? Nechme to být. Mám Tě rád Tome, to Ty víš, přeji Ti jen a jen štěstí, i když to znamená to, že se budu chvíli trápit, ale přítelem Ti budu pořád. Tak se zbytečně netrapme.“ Zaskočila mě jeho klidná slova, která se jedno za druhým v podivném plazení dostala až k mým uším, to jak byl najednou dospělý a odpovědný. Stále mi v hlavě hučelo cosi, co mě nutilo přemýšlet nad tím, jestli na ten jediný polibek v jeho náručí vůbec zapomenout chci. Hlupáku, vidíš se vůbec? Měl snad Bill pravdu, když Ti vyčetl, že jsi děvka pro všechny? Slyším šum místo slov a hlava mě najednou tíží tak, jako by byla kov … zbav mě té bezmoci!! „Promiň.“ Zmohl jsem se jen na hloupě zvolené slůvko spolu se svěšenými, trochu pokřivenými rameny. Gustav ke mně pomalu přešel a téměř mateřsky dlaní pomazlil mé rozcuchané vlasy.
„Za tohle se neomlouvej, byla by to škoda. Tušil jsem, že si nejsi úplně jistý, proto jsem Tě pořád tak nějak brzdil v rozletu, i když to pro mě bylo neuvěřitelně těžké.“ A najednou jsem si byl téměř jist, že ačkoliv se navenek usmívá tím smířlivým pohledem, uvnitř pláče a cítí se podvedený … Nebyl jsem schopen reagovat na tuhle divně vypjatou situaci, raději jsem zbaběle vypochodoval z pokoje a ve dveřích jsem se trochu nemotorně srazil s přicházejícím Georgem.
„Hrozně se těším na nahrávání nových songů, už abychom byli doma!“ Snažil jsem se rozluštit, jakým že kódem se na mě snaží promluvit, tohle téma mi najednou bylo tolik vzdálené!
autor: Gia
betaread: Janule
