** Tom **
V hlavě jsem si snad posté přeříkával složité pokyny mladého příjemného lékárníka, který až příliš hbitě zapisoval na jednotlivé krabičky od léků každodenní instrukce pro jejich užívání. Snad mi to v paměti utkvělo správně, nerad bych bratrovi nějak přitížil, nebo ho snad přiotrávil. Celou zpáteční cestu mlčel, čelo opřené o orosené okénko, pozoroval ranní oblohu za brzkého rozbřesku. Na nočním stolečku jsem mu udělal úhlednou pyramidu z krabiček od léků tak, aby na žádnou tabletu nezapomněl. Z ničeho nic se nepřirozeně rychle napřímil, chvějící se dlaň přitisknutou na rtech, vyběhl do koupelny. Okamžitě jsem z nenačatého obdélníčku vyloupnul jednu tabletku proti zvracení a utíkal na ním. Snažil se mě sice odehnat, ale já vůbec nepřemýšlel nad tím, že zvrací, srdce mi svíral nepředstavitelný strach a starosti. Vyčerpaný se trochu krkolomně opřel o záchod a ztěžka vydechoval, skoro sípal bolestí. Nechápal, když jsem mu ušpiněnou pusu otřel dětským vlhčeným ubrouskem, neví, co je láska, co znamená milovat a obětovat.
„Bude dobře bráško, neboj se.“ Schoulil se mi do náruče jako by byl pouhá bezduchá dětská hračka a já teď mohl udělat cokoliv. Uhodit, pohladit, urazit nebo pomilovat.
„Pojď Bille, vstaneme a půjdeme spát, ano?“ Mluvil jsem klidně a potichu tak, aby mi mohl rozumět, znovu totiž usínal na mém rameni holým vyčerpáním. S mou malou pomocí se nemotorně vysoukal z riflí, téměř dětské velikosti, zavrtal se do peřiny v triku a spodním prádle. Pro jistotu jsem z koupelny donesl plastový lavor a přikopnul ho k nohám jeho postele.
„To kdyby se Ti zase udělalo zle, ano?“ Tiše přikývnul a špitnul tak, že jsem to mohl slyšet jen s obrovskou dávkou soustředění na jeho jemný tón hlasu.
„Děkuji, děláš toho pro mě tolik! Nezasloužím si tak skvělého bratra, nezasloužím si, aby mě někdo jako Ty, tolik miloval.“ Konečně se nebál podívat pravdě zpříma do očí. Vždyť na tom přeci nebylo nic tak hrozného. Byl jsem ochoten se mu rozdat do posledního kousku svého těla, bez zbytečných rozšafných gest velké lásky, nebo sexu, ke štěstí mi stačila jeho náklonnost a bratrská láska.
Přikryl jsem ho až po třesoucí se bradu a opatrně jsem k němu přilehl, věděl jsem, že mě pryč nepošle, ne dnes. Zlehounka jsem se mu probíral v jemných vlasech, hladil utrápené čelo a horkou tvář. Druhou dlaní jsem opatrně zajel pod tenký lem bavlněného trika, střetl jsem se z jeho mírně vyděšeným pohledem. Samými bříšky prstů jsem uklidňoval rozbolavělá místa jeho těla, doufal jsem, že je hřejivé doteky ukonejší a uklidní. Cítil jsem, jak se nepatrně chvěje, drobounká husí kůže mě se vzdorem tlačila do prstů, bylo mi krásně, tak blízko jeho srdci. „Přestane to bolet, uvidíš.“ Zasněně jsem se k němu naklonil a políbil ho na nepřirozeně suché rty, neprotestoval, dokonce jsem z jeho strany mohl cítit lehký tlak, přesto jsem se raději odtáhl, všechno je zase na začátku, my jsme na začátku, pokolikáté už vlastně?
Asi popáté jsem se otočil na druhý bok, nepomáhaly mi ani nohy křížem, ani přemlouvání svého tělesného aparátu, aby ještě chvíli vydržel.
„Bille, prosím Tě, pohni si, mě se chce šíleně čůrat.“ Věděl jsem, že je to ode mě dost netaktní, střevní chřipka člověka prožene i několikrát za hodinu, ale já prostě MUSEL na záchod. Po nekonečně dlouhé době se ve dveřích koupelny objevila bratrova rozcuchaná hlava. Vystřelil jsem jako o závod, jaké bylo moje překvapení, když mi vlastním, útlounkým tělíčkem zatarasil cestu. Nechápavě jsem hleděl do jeho očí, které neúnavně těkaly po mém obličeji.
„Bille? Tak snad mi dovolíš jít na záchod?“ Rezolutně zakroutil hlavou div, že se mu nepřetočila dozadu, tak moc se snažil.
„Teď tam prostě nemůžeš! Je tam, je tam …“ Nemohl najít správné slovo, tak jsem to udělal s šíleným řehotem za něj a doplnil záhadu hlavolamu.
„SMRAD!“ Šikovně jsem se kolem něho protáhl a zamknul se zevnitř, dřív, než stačil něco podniknout. Chudinka moje malá, tak moc ho to trápilo. Zřejmě žil v představě, že mám za to, že když jde na velkou, vylučuje malé, voňavé kuličky fialové barvy :o)) Ubožáček, je tak sladký! Maximálně! K dobru jsem přidal pár teatrálních výkřiků, abych ho potrápil ještě víc. „Ale fuj! Tady se nedá dýchat, to je snad horší, než když jdu na záchod po tátovi, nedá se to tu vydržet.“
Jasně, že jsem přeháněl, ale jakmile jsem se vrátil do pokoje, Bill ležel uražený, hlavu zabořenou kdesi hluboko v peřinách. Citlivka! Opatrně jsem si k němu přisedl a pohladil ho po hlavě.
„Bille, byla to sranda, slyšíš?“ Hele, teď, když k Tobě čuchám, tak přímo překrásně voníš. Zhluboka jsem dýchal pronikavou vůni jeho vlasů, jen zázrakem jsem se na něj krvelačně nevrhnul. „Tak jak Ti je? Cítíš se lépe?“ Konečně mě vzal milostivě na vědomí a otočil se ke mně čelem. Bylo pro mě pokaždé naprosto odzbrojující, vidět ho takhle, bez řasenky, tužky na oči a zbytečné vrstvy makeupu.
„Malinko.“ Prsty mi přiblížil, jaké že malinko má na mysli, mezi palcem a ukazováčkem mu zbylo jen kousínek místa. „Asi se o mě budeš muset zase postarat bráško, ale neboj, zítra už konečně pojedeme domů.“ Zamyšleně jsem přikývl, najednou se mi vidina návratu zase tolik nezamlouvala, mou vymodlenou funkci ochotného zdravotního bratra totiž převezme máma. A už mu zase nebudu tak blízko.
„Ty víš, že to dělám rád, hm?“ Cvrnknul jsem ho opatrně do nosu, konečně se zase usmíval, vykukovaly jen drobné ostré špičáky a já vrněl blahem.
„Máš už asi hlad, viď? No máš předepsanou dietu, takže to vidím na suchý rohlík nebo pár piškotů, které pochoutce dáte přednost, mladý muži?“ Bill zděšeně vyskočil do sedu.
„Nebyl by hamburger a kola?“
** Bill **
Zatím co mi Tom odešel pro snídani, snažil jsem se v koupelně před malým zrcadlem trochu zkulturnit, nerad bych někoho vylekal, zvláště pak Gustava a Georga, kdyby se tu čirou náhodou dnes zastavili, přeci jen mě zatím vídali spíše namalovaného. Zatímco jsem na pobledlý obličej plácal trochu rozjasňujícího krému, myslí mi probliknul obrázek starostmi zkroušeného Toma ze včerejšího večera. Vlastně byl pořád takový, jen já ho odmítal vidět a přiznat sobě samému, že jeho opravdová lidská krása tkví v tom, jaký je uvnitř. A tam byl můj bratr nejčistší ze všech … snad svatý? Bylo to snad poprvé, co jsem tomu nevinnému stvoření přiřkl nějakou ryze kladnou vlastnost, najednou jsem jich, jako mávnutím kouzelného proutku, viděl mnohem víc. Vůbec nebyl ošklivý, proč jsem to vlastně někdy tvrdil? I ty nemožné dredy byly, na někom tak oddaném jako je on, roztomilé, ladily k jeho prazvláštnímu stylu. Moment! Moment! Dlaň jsem si připlácnul na čelo, ne nemám horečku, tak co se to se mnou probůh děje?
Snažil jsem se nemít v hlavě vůbec nic, bál jsem se na něj znovu pomyslet, co když už nebudu chtít, aby odešel? Co když si přiznám, že se mi včera večer svíralo srdce touhou mu všechnu tu pečlivost oplatit, prodloužit nepatrný polibek jeho drobných rtů? Zastavil jsem se v půli pohybu, z pusy mi vytékal pramínek zubní pasty, hrozně silně páchla po mentolu. V zrcadle jsem se střetl s jeho usměvavým obličejem, mával na mě dokonce i z pokoje, v dlaních vítězoslavně držel tác se snídaní. Mohu jen hloupě doufat, že si nevšimne viditelného vzrušení, které mi napínalo bavlněné boxerky. Bille, Bille, říkal jsi, že na něj nebudeš myslet!!
autor: Gia
betaread: Janule
