** Gustav **
Vraceli jsme se do hotelu snad v jednu hodinu po půlnoci, mladá slečna recepční nám věnovala jeden trochu vyčítavý pohled.
„Shánělo se tu po vás snad tisíc lidí, pomalu mi začínala docházet fantazie, je dost, že jste dorazili.“ Zmohli jsme se jen na omluvné pousmání, byli jsme neuvěřitelně unavení, sotva se za námi zavřely dveře výtahu, zaklonil jsem hlavu dozadu na studené zrcadlo a málem bych usnul. Tom se se zamyšleným pohledem opřel naproti mně, oči mu klouzaly po mém obličeji, jako by se snažily přijít na to, co se mi právě honí hlavou, asi by neuhodl. Otevřel jsem unavené oči a pokusil se o poslední, naprosto vyčerpávající úsměv, který ho měl pobídnout.
„Můžu Ti dát pusu?“ Špitl potichu, v zápětí se přes pootevřenou pusu plesknul pravou dlaní. „Ach jo, to je pitomá otázka, jsem nemožnej.“ Nakopnul špičkou tenisky prázdný prostor kolem sebe, bylo vidět, že neví kam s očima.
„Je hezké, že se ptáš, na takovou věc se většinou nedotazuje, nemyslíš?“ Tom rozpačitě přikývl, přesto se nebyl jistý, jestli souhlasím nebo ne.
„Jenže u nás je to trošku jiné, jsme na začátku a nerad bych zase něco pokazil nebo uspěchal, je mi s Tebou hrozně hezky.“ Opatrně jsem se k němu přiklonil a políbil ho do provoněných vlasů.
„Tak nikam nespěchej ano?“ Vypadal hrozně roztomile, pusu otevřenou dokořán, trochu vykulené oči, mozeček právě pracně zpracovával nově nabyté informace, nechápal. Já jsem si vlastně taky nebyl jist, jestli nedělám chybu, ale potřeboval jsem, aby si ujasnil své city k Billovi. Pokud by se mezi nimi něco změnilo, nechtěl bych jim překážet, nemám na to ani vizáž ani povahu, někomu takovému, jako je Bill, můžete konkurovat jen velmi ztěžka, byl jsem si toho vědom až příliš dobře.
„T .. Tak dobře já budu hodnej, slibuju.“ Uculil se na mě stydlivě, v jedné ruce pořád nepřítomně žmoulal už trochu ohmataný obrázek, na půvabu mu to neubíralo ani náhodou, spíš to podtrhlo jeho opravdovost. Po chvíli jsme oba vyšli na tmavou prázdnou chodbu, bylo na čase se rozloučit.
„Zítra to klukům vynahradíme, hm? Mohli bychom podniknout něco společně, co třeba aquapark? Georg by mi to asi neprominul, přece jenom jsme dodneška chodili všude spolu, nechci si to u něj rozházet.“ Tom klidně přikývl a slíbil, že to ráno navrhne bratrovi, ten si na společné radovánky nikterak nepotrpěl, ale vodu měl vždycky rád. „Měli bychom jít spát.“ Usoudil jsem nahlas, ale ani jeden z nás se stále nepohnul z místa. „Tak dobrou noc Tome, bylo mi s Tebou dneska opravdu hezky, budu se těšit na další společný den.“ Nemotorně se ke mně naklonil a pohladil mě hřbetem ruky po studeném obličeji, s vděkem jsem ho políbil do nastavené dlaně a nakonec jsem se neochotně loudal na pokoj. Byl bych ochoten cestovat časem s tím nejvyšším rizikem, abych si dnešek mohl zopakovat, abych ho mohl prožít ještě jednou.
** Bill **
Otráveně jsem se překulil na opačný bok, už potřetí mě něco vyrušilo ze spaní, k tomu ta pichlavá bolest hlavy, dneska mi vůbec nebylo dobře, možná chřipka nevím. Skoro jsem znovu pomalu upadal do sladkého nevědomí, když mě na sebe upozornil bratr, lehkým přibouchnutím dveří pokoje. Možná bych jindy vyváděl jako pominutý a ano pravda byla taková, že jsem na něj žárlil až neuvěřitelně hnusným způsobem, ale momentálně jsem se zmohl jen na to, abych pootevřel opuchlé oči a zaregistroval obrysy jeho vytáhlé postavy. „Ahoj.“ Broukl jsem unaveně do tmy v pokoji, aby si mohl odpustit ty tichošlápské pohyby a gesta. Rozsvítil světlo a překvapeně na mě zamrkal.
„Co se Ti stalo?“ Pod peřinou jsem na vysvětlenou plácl na prázdno bolavou rukou, ale to nejspíš vůbec nepostřehl, v mžiku seděl kousek ode mě. Nedal mi příležitost k tomu, abych snad otevřel pusu k odpovědi, okamžitě mi na čele přistála jeho studená ruka. „Ty máš horečku!“ Och ano, přímo chvályhodné poznání, které na mě před necelou hodinou vyplivl digitální teploměr, přesněji řečeno 37,9˚. Ani si nesundal mikinu, okamžitě zaběhl do koupelny a po chvíli jsem uslyšel zdlouhavé zurčení vody. S námahou jsem se opřel o lokty a všemožně jsem se snažil natáhnout krk, jen abych mohl vidět na výkres, který s veškerou péčí odložil na svou ustlanou postel.
S naštvaným výdechem jsem sebou práskl zpátky na postel, zdálo se mi, jako by se mi horečka rázem zdvojnásobila. V duchu jsem přesvědčoval sám sebe, že to určitě není podle živé předlohy. Sakra! Nemyslel jsem si, že se moje domněnky vyplní zase tak rychle, tohle byla rána pod pás … a bolelo mě, vidět je „takhle“. Nasadil jsem odmítavý obličej, nedobytná tvrz jak vyšitá, Tomův starostlivý úsměv o ní narazil hned, když vykoukl z koupelny. Nepátral po tom, proč uhýbám pohledem a každou chvíli prskám vzteky, na hlavu mi přitiskl studený kapesník a já jsem měl co dělat, abych se pro něj nenatáhl a nenacpal mu ho do zadku. Zrádce!! Pak komu, že ta snaha nevydržela.
„Je Ti moc zle? Neměl bych vzbudit Davida, ať Tě odveze na pohotovost, myslím, že je to každopádně na antibiotika. Tohle není dobré podceňovat.“ Vyloudil jsem ze sebe něco jako „Pche!“ a zabodl jsem se do jeho ustaraných očí. „Proč jsi mi neodpověděl na zprávu a nezvedal telefon? To jsme na tom tak špatně, že si ho musíš vypínat, když vidíš na displeji moje jméno? Ale možná, že už sis mě vymazal ze seznamu, co já vím.“ Bratr nakrčil čelo tak, že se mu na nich pomalu tvořily protáhlé cestičky drobných vrásek, zlobil se?
„Prostě jsem chtěl být s ním, co je na tom špatného?“ Pche už nestačilo, měl jsem pocit, že každou chvíli začnu snad vrčet vztekem. Co si ten spratek o sobě vůbec myslí!! Já se tady ponižuju a on takhle. Znovu mi nedovolil promluvit, raději se zvedl a odkráčel z pokoje s tím, že mi z kuchyňky donese teplý čaj a tabletu Paralenu, prý nejsem schopný ani tohohle a asi měl pravdu.
** Tom **
Vůbec nechápu, proč mám neustále potřebu mu něco vysvětlovat a omlouvat se, nevím ani to, z jakého důvodu jsem při odchodu mou novou malůvku ukryl na dně šuplete, jsem hroznej zbabělec. Nahmatal jsem v zadní kapse plandavých kalhot dávno opomenutý telefon a naťukal přístupový pin kód. Okamžitě mi na displeji vyskočily tři příchozí zprávy a dva nepřijaté hovory, docela bohatá nadílka za jedno odpoledne.
AHOJ TOME. OMLOUVÁM SE ZA SVÉ HLOUPÉ CHOVÁNÍ Z RÁNA, DOLEHL NA MĚ VŠECHEN TEN STRES OKOLO, TAKHLE HRUBĚ JSEM SE K TOBE CHOVAT NECHTĚL. HELE, VÍŠ, ŽE NA OMLUVY MOC NEJSEM, ALE VLASTNĚ JSEM RÁD, ŽE TEN MOBIL NEZVEDÁŠ, NEUMĚL BYCH TI TO ŘÍCT … A ANI BYCH NECHTĚL VĚDĚT, ŽE VEDLE STOJÍ ON. TAK AHOJ. BILL
Znovu a znovu jsem několikrát očima přelétl skoro nechápavě velká písmenka, která mi dohromady nedávala ani trochu smyslu, tohle přece nemohl napsat Bill, ne nechtěl jsem, aby to byla pravda. Úplně všechno se tím najednou komplikovalo a zamotávalo, jako bych těch zmatků nebylo jako tak dost, tohle mi snad dělá naschvál. Skoro jsem nedýchal, když jsem otevíral druhou zprávu, byla zase od něj.
VÍŠ CO? NEZVEDÁŠ MI UŽ DRUHÝ HOVOR, BERU TO ZPÁTKY JSEŠ PĚKNEJ DEBIL A IGNORANT, SE NA TO TAKY UŽ VYPRDNU!! … HELE TOMI? MĚ JE ZLE :o(
Bříškem palce jsem několikrát téměř s posvátným pocitem radosti přejel těch pár řádků a vstřebával tu nepatrnou změnu v jeho chování. Třeba se opravdu snažit chce, jenže … je pozdě, to už vím. S třetí zprávou jsem chvíli otálel, byla od Gustava, poslal ji teprve před pár minutami.
DOBROU NOC, TVŮJ ÚSMĚV JE TO NEJKRÁSNĚJŠÍ Z DNEŠNÍHO DNE.
Vysíleně jsem si oddychl, ale odpočinout mi zřejmě nebude dovoleno, můj pohled se ve dveřích malinké kuchyně střetl s tím jeho, zadumaně míchal lžičkou v hrníčku s kávou, tak tohle v plánu vůbec nebylo.
autor: Gia
betaread: Janule
