Gone with the sin 35.

** Gustav **

Naklonil jsem se k malému, trochu ušpiněnému okénku, z kterého se na mě usmívala samolepka s tygřím mládětem, které se rozvalovalo na buclatém břiše.

„Dobrý den, chtěl bych dvakrát poloviční vstupné.“ Pokusil jsem se starší obrýlenou paní omámit nevinným kukučem sladkého dítěte, možná se mi podaří uškudlit nějakou tu korunu k dobru.

„Slečince ještě nebylo patnáct?“ V ústech přežvýkla načaté sousto a mastnou, rozcuchanou hlavou kývla na bokem postávajícího Toma. Přesto její nehezkou poznámku zaslechl a uraženě si narovnal kšilt, který mu překážel v obličeji. Musel jsem jí dát za pravdu. Když jsem si v ostrém poledním slunci prohlížel jeho bezchybný obličej a rozzářené oči, bylo na něm něco téměř panenského. Nakonec jsem přeci jen vydyndal dva zlevněné kupónky, zvědavou vrátnou upoutal začínající slogan brazilské telenovely, kterou sledovala na malinké černobílé televizi v rohu místnosti.

Dohonil jsem zadumaného Toma, který s hranou snahou pozoroval mapu zoologické zahrady. „No tak, nezlob se na ni, měla brejle jak dna od půllitru, jistě neviděla dál, než na dva kroky. Přece si to nenecháme zkazit takovou maličkostí, hm?“ Dloubnul jsem do něj špičkou loktu, dávno se nezlobil, obdaroval mě krásným sluníčkovým úsměvem, který mě zahřál až na samém dnu prochladlého srdce.

„Hrozně se těším na lvy, ty miluju.“ Vyhrknul Tom a už, už mě táhnul zmiňovaným směrem, div neutíkal. Skoro jsem brzdil patama ušpiněných tenisek, zaujal mě výběh s horskými kůzlaty, se kterými se mohli vyfotit všechna ta nedočkavá mrňata, která pobíhala okolo unavených rodičů.

„Chci Toma s kůzlátkem, prosííím!“ Zažadonil jsem hlasitě a Tom se nenechal dvakrát pobízet, ochotně sešel pár miniaturních schůdků do ohrádky, skoro zakopl o vlastní nohavice, byly holt dělaný pro menší nožky. Pár lidí to přešlo s pohrdavým úšklebkem, někteří to přijali s úsměvem a já se rozplýval blahem, když jsem ho viděl mezi tou protivnou drobotinou.

„Ještě blíž, ještě, tak je to perfektní!“ Pomalu jsem zaostřil malý obdélníček, ze kterého se na mě usmíval Tom, křečovitě u toho objímal rohatého kozla, ale byl celkem statečný, výběh páchnul na sto honů, je to holt šikovnej kluk.

„Ukáááž.“ Chroptěl mi za krk udýchaný Tom, doběhl mě celkem rychle, zvědavě mi nakukoval přes rameno na displej fotoaparátu.

„Jééé Gustí, koukej, lvi! Jsou nádherní! Jéé, vidíš tu lvici, jak si zívla? Ta je úžasná!! Perfektní!!“ Nadšené superlativy se na mě hrnuly ze všech stran, po dlouhé době jsem ho viděl zase takového, jakým opravdu byl, uvolněným a veselým dítětem, bez starostí a šrámů. Měl tak krásný úsměv, přímo kouzelný.

** Tom **

Pomalu se začínalo stmívat a my nakonec neprošli ani půlku zahrady, u každého zvířete jsme strávili nejméně dvacet minut a mohli se umlátit smíchy, skoro pokaždé nám někoho evokovalo, připomínalo. Rozvalený, ubručený medvěd Georga, vždycky se takhle tvářil, když jsme ho budili ze spaní, nebo jinak zlobili. Ukřičená rozcuchaná opička peskovala všechny ostatní, jako bráška, když se nám nepodařilo zahrát novou písničku na výbornou hned napoprvé. A medvídek koala mi připomínal jeho… stačilo jen natáhnout ruku a nechat se pomazlit v tom hřejivém objetí.

Loudali jsme se liduprázdnými uličkami a povídali si o hloupostech, které se nám v tuhle chvíli zdály být až nesnesitelně důležité. V kapse vyšoupaných riflí mi několikrát zavibroval ztlumený mobilní telefon, věděl jsem, kdo mi nejspíš píše, nedal jsem mu o sobě vůbec vědět, ale vlastně jsem o to ani nestál. Nakonec jsem si příchozí zprávu ani nepřečetl a namísto toho neodbytný telefon vypnul. Gustav mě zatáhl do malého zastrčeného antikvariátu, ve kterém se mělo každou chvíli zavírat. Přesto nás přívětivá mladá prodavačka pozvala dál s tím, že ráda počká.

S labužnickým nádechem si vychutnávám známou vůni, která mě, jako na povel, odvolává od reality. Opatrně listuji jednou na pohled zajímavou knihou, Gustav po ní také pokukuje, vyloví z batůžku brýle s černými obroučkami a nasadí je na malý buclatý nos.

„Vypadáš v nich hrozně mile, tak nějak víc dětsky.“ Zasním se nahlas a nevnímám Gustavovy námitky, že mu tahle ozdoba vůbec nejde k obličeji. Měl jsem totiž úplně jiný názor. Nakonec jsme nejspíš prodavačku nezklamali a její prodlouženou pracovní dobu okořenili docela slušnou útratou, oba jsme si na zádech nesli pár skvělých knih!

Nedůvěřivě si prohlédnu přikrčeného chlápka, který se nemotorně krčí nad trochu pomuchlaným skicákem.

„No tak, Tome, nebuď taková bábovka bude to sranda. Alespoň budeme mít na tenhle den vzpomínku, hm?“ Chvíli jsem přemýšlel, jestli to pochybné individuum vůbec umí kreslit, nebo jen črtá nehezké karikatury lidí, jako pár rádoby umělců z Magdeburku. Nervózně jsem přešlápl na místě, ale nakonec jsem souhlasil, pro Gustava jsem ochotný opravdu všeho, zvlášť, když mi dal možnost si takhle krásně odpočinout.

„Tak copak si budete přát, mládenci?“ Usmál se kupodivu ten zanedbaný fousatý stařík, z vrásčitého obličeje vystupovaly nezvykle zářivé a upřímné oči.

„Společný portrét.“ Ztvrdil Gustav definitivně náš záměr a podal mu skoro dvojnásobek stanovené ceny, která byla nehezky načmárána na rozvrzané tabulce. „Ať je to jako živý, mistře.“ Chlapík uctivě poděkoval a nasměroval nás na dřevěnou židličku, která se trochu kolébala do strany. Gustav se ke mně pevně přitiskl a nevnímal udivené pohledy stárnoucího umělce. S klidným pohledem vyhledal ten můj a zašeptal mi do ucha: „Tady nás stejně nikdo nezná, tak co.“ Opatrně jsem propletl svou dlaň s tou jeho, bradu si opřel o mé rameno.

„Milostná sousoší mám nejraději, jste moc hezký pár. Opravdu, tohle se maluje jedna radost.“ Udiveně jsem vykulil oči, nestačil jsem se divit, nejen, že mám tu čest se zřejmě nedoceněným malířem, ještě je to docela tolerantní člověk, bez zbytečných předsudků. Nevím kolik uběhlo času, na to, že už byla docela zima, jsem se cítil docela dobře, jen mi trochu dřevěněly unavené nohy, přece jenom toho dneska bylo dost.

„Tak hotovo!“ Zavelel malíř, který se mezitím zachumlal do teplého kabátu s kožešinovým límcem. „Takhle je to hezčí nemyslíte?“ Usmál se potutelně, z obrázku se na mě usmíval Gustav, který mě stydlivě líbal na nastavenou tvář. Bylo to neuvěřitelně živé… a vzrušující.

Pořád a pořád dokola jsem si prohlížel tu nádheru, ano nádheru. Vlastně jsem si ji nevědomky dávno přivlastnil a Gustav ani neprotestoval, spokojil se s tím, že si kresbu vyfotil.

„Je to fakt moc krásné, má talent.“ Usoudil Gustav laickým okem a prstem přejel přes konturu tmavě šedé tužky. Lehounce se ke mně naklonil a políbil mě na tvář.

„Ale takhle je to stejně nejhezčí, viď?“ Ochotně jsem přitakal a znovu vyhledal jeho teplou dlaň, přál jsem si, abych ji nemusel už nikdy pustit. Protože v tu chvíli bych byl znovu tím Tomem, který se neumí bránit a není schopen být sám sebou… jako tomu bylo dnes.

„Gustave? … mě se ještě nechce zpátky …“

** Gustav **

Pohodlně jsme se uvelebili na malých naducaných polštářcích, které byly prozářené zvláštními pestrými výšivkami, čajovny jsem měl vždycky rád, dýchaly na mě svou klidnou a uvolněnou atmosférou. Tom se posadil jen kousek ode mě, horkým dechem zahříval prokřehlé ruce. Dnešek se zdál být nekonečným, skoro se zdálo, že ani slunce nechce jít spát, když vidí, jak moc hezky nám spolu je. Oba dva jsme si ze zvědavosti objednali čaj, který měl velice poetický název … Bílá pivoňka. Voněl a chutnal sladce, po květinách, člověka odvedl někam daleko, nutil ho přemýšlet a polemizovat. Věděl jsem, že se nakonec s Tomem dostaneme k Billovi, nepřál jsem si to, ale na druhou stranu, chtěl jsem vědět, jestli je opravdu nějaká, byť malá šance, že Tom jednou třeba zapomene.

„Myslíš na něj?“ Prolomil jsem to zvláštní ticho, ve kterém si vytěsnila místo jen pronikavá ostrá vůně.

„Ne, myslím na Tebe.“ Ozvalo se odhodlaně …

autor: Gia
betaread: Janule