** Tom **
„Aha.“ Vypadlo z něho trochu přitrouble, po téměř pětiminutovém přemýšlení a já v duchu okřikoval sám sebe, měl jsem neuvěřitelnou chuť zlíbat jeho lesklé rty, které měl lehounce pootevřené v údivu.
„Aha.“ Zopakoval jsem po něm napůl zklamaně, přeci jenom jsem někde hluboko uvnitř sebe sama doufal, že s ním ta dvě obyčejně neobyčejná slůvka otřesou v základech a on si uvědomí, že by mě snad taky mohl mít trochu rád … někdy. Přes všechny své sliby o tom, jak budu statečný, mě tahle emotivní chvíle natolik rozněžnila, že se mi po tváři kutálela jedna jediná, téměř krokodýlí, slza. Bratr se ke mně klidně naklonil a načerno nalakovaným palcem mi ji nepatrným dotykem setřel ze samého špičatého konečku brady. Ten pocit uvnitř byl najednou natolik intenzivní, že jsem si připadal rozervaný na tisíc šťastných kousíčků, které se rozletí do celého světa a pro každého, byť jen trochu smutného člověka, tu bude jeden, stačí natáhnout ruku.
„M … Máš mě taky rád?“ Žblebtl jsem do ticha plačtivě, z nosu mi určitě musel jít sopel, ale bylo mi to úplně jedno a jemu snad taky, alespoň jsem v jeho očích nezahlédl žádný náznak odporu nebo pohrdání, vlastně jsem tam neviděl vůbec nic, zračila se v nich jen ta nejkrásnější hnědá, kterou by nenamíchal ani Bohem milovaný mistr kreslení. Uši jsem měl nastražené, aby mi neuniklo ani jeho tichounké nadechnutí, dokonce jsem měl pocit, že mě z toho napínání začínají pobolívat, chvíli jsem je natáčel na tu, pak zase na onu stranu. Jedinou odpovědí mi bylo hrobové ticho, které se mi za zády snažilo našuškat to zpropadené slůvko „ne“. Znovu jsem popotáhl a v hlavě mi probleskl obrázek malého Toma, který stojí u regálu v samoobsluze a tahá mámu za rukáv, mlsně pokukuje po další porci oblíbené sladkosti.
„Tak máš?“ Opakuji téměř zoufale, vlastně už se to ani neopovažuji říct nahlas, spíš jen šeptám, přesto tak, aby to slyšel. Ofina mu jako na povel znovu zakryla půlku zachmuřeného obličeje, všiml jsem si, že nad něčím usilovně přemýšlí, prozradila ho ostrá vráska uprostřed čela.
Po chvíli jsem se zklamaně zvedl a začal urovnávat poházené tenisky, na podlaze po mě zůstalo i pár kousků uschlého bláta, nerad bych, aby si na náš pobyt někdo stěžoval. Z kumbálu jsem vyštrachal malou metličku s lopatkou a pracně se snažil vydolovat i ty kousíčky, které šikovně zalezly pod postel. Ach jo!
„To víš, že Tě mám rád, jsi můj brácha.“ Špitla do té doby sveřepě mlčící postava za mými shrbenými zády a lopatka mi sklouzla od kolene s řinkotem až na podlahu, uklízel jsem to vlastně zbytečně. V téhle chvíli mi nezáleželo na tom, že nevyslovil to vytoužené „miluji“, přece jen to znamenalo, že mu nejsem tak úplně lhostejný, má mě rád! Obrátil jsem se nazad a s rozběhem skočil přímo ukázkovou šipku na malé prázdné místečko vedle něj. Postel, kterou podpíraly jen útlé nožky, se pod dvojitou dávkou téže váhy, namísto protestu, lehce zakývala. Bráška jen nechápavě třeštil oči, tváře měl lehce zčervenalé, v pokoji bylo teplo k nevydržení. Se vší láskou, obavami, radostí a oddaností jsem se mu kajícně vrhl kolem krku, držel ho neuvěřitelně křečovitě a nepouštěl.
„T… Tome, nechci Ti kazit jistě příjemnou chvilku, ale pomalu mi dochází kyslík!“ Přestože jeho naléhání znělo docela důvěryhodně přiškrceně, majetnicky jsem své malé privilegium protáhl ještě na pár chviliček a stále ho tiskl v náručí. Skoro nevěřícně jsem si prohlížel každý kousíček jeho sametového obličeje, ani takhle zblízka jsem na něm neviděl jedinou chybičku, pokoušel jsem si zapamatovat jeho téměř skelné oči, tohle byl prazvláštní zážitek pro nás oba.
Tvářil se stejně překvapeně jako před chvílí a já jeho nervozitu korunoval motýlím polibkem doprostřed zkrabatělého čela.
„Děkuji.“ Pošeptal jsem mu do ucha a chvíli se nechal hýčkat překrásnou vůní kokosu, která se linula z jeho čerstvě umytých vlasů.
„Za co mi děkuješ?“ Byl tolik nervózní! Cítil jsem to v každé slabice a ačkoliv si to nepřipouštěl, něco cítit musel, něco ano.
„Za to, že jsi mi dal šanci, bráško. Nezklamu Tě, ano?“ Namísto toho, že to myslím vážně, jsem zvedl dva olíznuté prsty ke slavnostní přísaze. Přece jenom jsem se donutil ještě jednou vstát, abych se převlékl do spacího úboru. Bratr se smíchem pozoroval mou krvelačnou bitvu se zkroucenou nohavicí od pyžama, nakonec to skončilo nerozhodně, odnesl to můj nalomený nehet a pár popraskaných nitek.
„Mohl bych spát dneska tady?“ Skoro jsem se tou větou zalknul, věděl jsem, že si dovoluji příliš, přesto jsem nevědomky pohladil prázdné, trochu pomačkané místo vedle něj. „Copak Ty ze zítřka vůbec nemáš strach? Já hrozný, mám obavu, že to nezvládneme. Zvládneme, že ano?“ Upínal jsem se na jeho odpověď, přeci jen je to frontman naší kapely, když si věří on, nemáme se čeho bát ani my ostatní. Zřejmě upřímně pokrčil rameny, věc, jako tahle, se asi nedala předpokládat nikdy, nemohl si být jist. Nečekal jsem na jeho souhlas, bál jsem se, že by si to mohl rozmyslet a opatrně vklouzl k němu pod peřinu, na odhaleném koleni mě zastudil jeho prst.
Nevím kolik uběhlo času, stále jsem němě zíral do tmy přede mnou, oči doširoka otevřené. „Billí?“ Vydechl jsem do tmy před sebou, vlastně jsem odpověď ani nečekal, věděl jsem, že bratr tvrdě usnul. „Řekni to ještě jednou, prosím …“
** Bill **
Unaveně jsem si protřel bolavé oči a potlačil zívnutí, které by mě v téhle chvíli snad až příliš vyčerpalo. Chtěl jsem se protáhnout, ale má ruka zavadila o poklidně oddechující bedra jen kousek ode mne. Znovu se mi do mysli vkradl stejně tmavý mrak, který tam byl včera před usnutím. Posadil jsem se a opřel o čelo postele, s koleny těsně pod bradou, stále jsem se nemohl vynadívat na to malé klubíčko plné lásky a oddanosti, které se co chvíli zachvělo pod peřinou. Tušil jsem, že se nic nepohnulo a že ho budu muset definitivně odehnat, lidská podstata se přeci nemění přes noc. Příliš bolestně jsem si uvědomil, co všechno pro mne bratr znamená a co všechno bych musel obětovat, pokud bych se rozhodl opětovat jeho city. O své vlastní pohodlí přicházím jen velmi nerad a ani jeho láska to nemůže změnit. Hnusím se sobě samému, štiplavé slzy se jedna za druhou poslušně vsakují do pyžamových kalhot, vytvářejí malé, téměř nepatrné, flíčky. Odpustím si to vůbec někdy? Všiml jsem si, že i ze spaní jeho rozechvělé prsty hledají ty mé a nemotorně jsem je od sebe odehnal, nemohl jsem ho už více držet v náručí, nikdy víc bych ho nebyl ochoten pustit. „Je konec, Tome.“ Zajíkl jsem se uprostřed toho zpropadeného jména, ale mé rozhodnutí bylo nevratné, nebylo odvolání. V mysli mě donekonečna pálil jeho obrázek, jak svými zašpiněnými prsty od inkoustu slibuje, že mě nikdy nezklame …
autor: Gia
betaread: Janule
