** Bill **
Přes zatažené rolety do pokoje prosvítalo jen pramálo mihotavého světla, pomalu se k nám vkrádal večer a dny byly stále temnější, to s přicházejícím podzimem. V duchu jsem se musel soucitně ušklíbnout nad ironií, která se mi neslušně vysmívala do dětského obličeje. Kdybych si před týdnem nebo snad dvěma, měl představit mou první zcela svobodnou noc bez rodičů, ani ta nejhorší varianta ze všech, by neměla tohle znění. V hlavě jsem se snažil setřídit poblázněné myšlenky, které samy a bez ptaní stále častěji zalétaly k mému bratrovi.
Ne, nechtěl jsem na něj myslet, ve vzpomínkách na něj se ve mně mísily pocity neukojeného vzteku a té nejčistší něhy, takové, jakou jsem nikdy k nikomu nepocítil, snad ani k sobě samotnému. Nevědomky jsem si vyčítal, že jsem dřív nepostřehl zjihlé Gustavovy pohledy, kterými doslova hladil zraněného bratra, přicházím o něj, vím to. Jen jedny, stále trochu zaslepené oči, neviděly, že ten druhý miluje, byl jsem si téměř jist, že se do něj Gustav zamiloval. Bratr na mě ulpíval zbytky čehosi, co možná bývala láska, ale ač bych v koutku duše možná chtěl, tak silný a zvrhlý cit jsem opětovat nedokázal.
Dřív, nebo později bratr pochopí, jak nesmyslně investoval své nejhlubší city, a vzpomínky na mě odfoukne jako listí poslední podzimní větřík, začne zlehounka sněžit a starou lásku nahradí nová a já budu stále stejně nečinně přihlížet a trpět. Ano trpět. Snažil jsem se namluvit sám sobě, že mi jeho zájem nikdy nelichotil, ale byla to jedna velká lež. Jistě, že jsem si někde v podvědomí uvědomoval, jak se mění, jak krásným najednou je, ale zároveň jsem se dusil pocity vzteku a závisti. To já jsem se měl hřát na vysluní zájmu a obdivu, pro něj po mém boku místo nebylo. A nikdy nebude …
Cítil jsem se prázdný a nenáviděl se za svou slabost, za to, že nemám sílu bojovat o jeho bratrskou lásku, že mi za to v mém mizerném srdci vlastně nestojí.
„Vypršel Ti stanovený limit Bille, copak neznáš pravidla Kris Krosu? Musíš hrát, jinak jsi prohrál.“ Georgův hlas ke mně doléhal z nekonečné dálky, míjel mne, sem tam se o mne jen zlehounka otřel.
„Tom? Ale no tak! Mám Ti přečíst pravidla? Vlastní jména se nesmí používat, vnímáš mě vůbec?“ Ano prohrál jsem …
** Tom **
Pohodlně jsem se posadil na prostornou pohovku a hlavu si podepřel malým buclatým polštářem z prachového peří. Gustavovi se po třetím marném pokusu konečně podařilo zapnout zpočátku trochu protestující domácí kino a pomalu se rozběhly úvodní titulky filmu. Labužnicky jsem si vychutnával lehce solený máslový popcorn, malé kousíčky mi neustále zalézaly mezi zuby, odkud jsem se je snažit vydolovat špičkou jazyka, ale bez úspěchu. Ačkoliv jsem se snažil věnovat filmu, neustále jsem na sobě cítil jeho zvláštně zadumaný pohled.
„Copak se děje?“ Obočí stočené do obloučku napovídalo, že ani zdaleka netuším, na co Gustav myslí a o to víc mě překvapila klidně položená otázka.
„Tohle Ti udělal Bill?“ Jeho třesoucí se prst pomalu sjížděl po rance na krku, která stále trochu poštipovala. Matně jsem se zachvěl pod tím sotva znatelným dotekem, nechápal jsem, co se ve mně změnilo. Opatrně jsem kývl k souhlasu, Gustavovy jindy tmavé oči dostaly snad ještě hlubší odstín, skoro jsem se ho děsil.
„Začínám ho nenávidět Tome a říkám Ti to upřímně, proč tohle dělá? Ubožák!“ Snažil jsem se ho uklidnit dlaní lehce položenou na jeho lokti.
„Já myslím, že si začíná uvědomovat, že to co udělal byla chyba. Domluvili jsme se, že se o nápravu pokusíme společně, je to jediná možná cesta. Když jsi mi nedávno řekl, že má láska u bratra neobstojí, měl jsi pravdu, neobstojí u něj ani ta nejryzejší ze všech, ale je má povinnost bojovat o něj jako o mého bratra, jiného už nemám, zkus to pochopit.“
Gustavův prostředníček opatrně pokračoval po zkrabatělé linii čela, každým letmým dotykem, jakoby mazal jednu bolestivou vzpomínku, kousek po kousku. Hlasitě polkl, zdálo se mi, že se odhodlává k tomu, aby řekl něco hodně důležitého. Trochu sebou cukl, když ho vyrušil Georgův smích, společně s bratrem v zápětí vešli do pokoje. „Vy jste začali bez nás?“ Divil se nahlas, usrkoval u toho kolu z kelímku a trochu ji vycintal na podlahu. „Já se zase divím, že je Bill natolik ochotný, aby s Tebou hrát tak nudnou hru, jako je Kris Kros.“ Poklepal mu Gustav se smíchem na čelo. Ale bratr nereagoval, tiše se svezl na místo vedle mě, lesknoucí se oči propalovaly obrazovku a sledovaly celkem nezáživný příběh. Pokusil jsem se o drobný úsměv, jediné čeho se mi dostalo, byl nápor silné vůně majoránky a já se ocital zpátky na začátku, pryč byly veškeré sliby a předsevzetí.
I ve spaní jsem ucítil nepatrné pošimrání po nose, které mě bez ptaní odvádělo z příjemného světa snů, trucovitě jsem se po něm ohnal zkřehlými prsty, začínala mi být zima, tvrdošíjně zalézala pod tenoučké triko, ucítil jsem, jak mi naskakuje husí kůže. Hlas, který mi zprvu připomínal lehounké šumění moře, přibýval na intenzitě, neoblomně mě lákal zpět do reality. „Tomí, slyšíš? Je čas jít na kutě, už je pozdě.“ Ztěžka jsem otevřel unavené oči, které štípaly, nešikovně jsem je promnul o výstupek na Gustavově rameni, na kterém jsem až doposud spokojeně podřimoval. Můj pohled se střetl s tím jeho podivně zjihlým, řekl bych až oddaným. S největší důvěrou jsem se mohl vidět v jeho odrazu a vědět, že mě nic nenahradí, že jsem pro něj důležitý. Spokojeně jsem se protáhl a téměř zavrněl blahem v tom teplém přátelském prostředí, měl jsem pocit, že se cítím natolik dobře, že pomalu roztávám spokojeností.
„Tak Tome, snad už jdeme ne?“ Trpkým, trochu povýšeným hlasem, na sebe teprve až teď upozornil Bill, který celou dobu postával ve dveřích koupelny, zlehka opřený o stěnu, pohled tvrdý a nepropustný. Neurvale se mnou zacloumal a já se trochu prkenně posadil, stále jsem napůl spal. Jeho tenkou ručku zachytila o něco silnější a tvrdší, ta Gustavova. Okamžitě to ve mně hrklo a udělalo se mi nevolno, to poslední po čem jsem toužil, byly rozpory mezi těmi dvěma.
„Bille, byl bych moc rád, kdyby ses alespoň v mé přítomnosti pokusil o přetvářku a choval se k bratrovi slušně, ano? Běž spát, přijde, až sám uzná za vhodné.“ Zdálo se mi, že bratr zlehka zavrávoral, z očí mu sršel čistý nefalšovaný vztek, ale Gustavovi se postavit neodvážil. Mrskl po mě pohledem, který kázal jediné a já se zhluboka nadechl před dlouhým skokem do vody, možná nejdelším v mém životě. „Ještě chvíli zůstanu a pak přijdu, ano? Dobrou noc, Bille.“ Uraženě se otočil na patě, poslední co jsem uslyšel bylo zlostné zasyčení a já měl znovu strach. Podivil jsem se Georgovu tvrdému spánku, který nepřerušilo ani hlasité zabouchnutí těžkých dubových dveří. Zoufalé oči jsem upřel na Gustava, jen proto, abych se ujistil, že jsem neudělal chybu. Zlehka přikývl.
„Tohle byl Tvůj první samostatný krok k novému životu, Tome. To, že jste z dvojčat, mu nedává právo s Tebou jednat jako s hračkou, která ho omrzela a vybíjí si na ní všechen vztek.“ Uvnitř jsem se přesvědčoval, že jsem opravdu jednal správně, ale to jediné, co jsem si přál opravdově, bylo vstát a utéct … utéct za ním. Gustav mi starostlivě setřel těch několik slz, které se mi slily na špičce brady, znovu jsem byl na pokraji sil.
„Zkus to vydržet Tome, především pro sebe samého, ne pro něj.“
Unaveně jsem se loudal do pokoje, blížila se půlnoc a já se už už viděl zachumlaný v teplých přikrývkách. Snažil jsem se o co možná nejtišší pohyby, abych nevzbudil spícího bratra, v pokoji byla tma, zdálo se mi, že slyším pokojné oddechování. Opatrně jsem se posadil na postel, která na protest zaskřípala pod tíhou mé váhy. Neobratně jsem zápasil s příliš těsně zavázanou tkaničkou, ve tmě se mi orientovalo přece jen hůře. Po chvíli mě do očí bodlo mihotavé světélko stolní lampičky, takže jsem se mýlil, bratr nespal. Zpod rozcuchané, přespříliš dlouhé ofiny, mě nevrle pozoroval, na místě očí zbyly jen úzké štěrbinky.
„Proč jsi tam zůstal Tome? Víš jaký jsem, že nesnesu, aby mi někdo odmlouval a přesto jsi mě před ním ponížil? Máš co jsi chtěl?“ Napůl rozvázanou tenisku jsem unaveně spustil na podlahu, trochu to zadunělo. Opatrně jsem k němu přešel a posadil se na samý kraj jeho rozestlané postele.
„Jediné, co jsem po Tobě chtěl, byla trocha snahy, proč se o to alespoň nepokusíš? Kvůli nám, copak by jsi nechtěl, aby z nás konečně byli opravdoví bráchové se vším všudy? Abychom si mohli beze strachu důvěřovat a být upřímní? Nemůžeš po mě chtít, abych se věnoval jen a jen Tobě, mám ho rád víš? Dá mi to, co od Tebe nikdy nedostanu, pocit, že jsem pro něj důležitý, chápeš?“ Opatrně jsem mu odhrnul ofinu z obličeje, potřeboval jsem vidět, že mi rozumí, že před tím neutíká. Bill mě opatrně chytil za rozechvělé zápěstí, zastavil se s mou rukou na své rozehřáté líci. Zdálo se, že se otázkou téměř zakuckal.
„Mě rád nemáš?“ Vyhledal jsem jeho do široka otevřené oči a hlavou pomalu pokýval k nesouhlasu.
„Ne, Tebe miluji.“
autor: Gia
betaread: Janule
