** Bill **
Po zdánlivě nekonečných hodinách mírného kodrcání, jsme konečně dorazili na místo. Zvědavě jsem se naklonil blíž k orosenému okénku, z našeho nového provizorního domova jsem mohl vidět jen pár okenic a panelový štít malého, na pohled docela příjemného, penzionu. Trochu nejistě jsme se po sobě stále ohlíželi, Georg si snad po desáté narovnal neposedný pramen vlasů za ucho, viditelně se mu při tom třásla ruka.
„Tak jdem!“ Prořízl jsem to zvláštní, dusivé ticho a opatrně jsem se vysoukal na malé parkoviště. Hned vzápětí se do mého zorného pole dostal usměvavý David, který nám šel s klidem, sobě vlastním, naproti. Snažil se nám dodat trochu odvahy a kuráže, zřejmě ho vystrašily naše povadlé bledé obličeje.
„No tak kluci, tohle je jen úvod k tomu všemu, co nás teprve čeká, jde o pár hloupých otázek, pak už budete jen dřít a dřít na nové desce, takže hlavu vzhůru, čekají vás čtyři krásné dny volna a skvělých zážitků.“ Jako by se vytratila všechna ta opojná euforie z rána, uvědomil jsem si, že jestli si chci opravdu splnit svůj největší sen a jednou stát před rozvášněných davem fanoušků, budeme muset obětovat mnohem víc, než byla pouhá změna image. Ale zároveň jsem se na tu šílenou dřinu ve zkušebně začínal čím dál tím víc těšit. Všem se nám po jeho konejšivých slovech viditelně zlepšila nálada, budeme takoví jako vždycky, zkrátka přirození, sví.
Malou chvíli jsme postávali v recepci, ten spěch okolo připomínal šumící úl, bylo vidět, že mají napilno. Přece jen se na nás dostala řada a David nám podal dva malé klíčky, jeden na červeném, druhý na zeleném kolečku. Nechápavě jsem se už po několikáté pohledem obořil na postávajícího Toma, který nejistě přešlapoval na místě, klíček poklidně odpočíval v jeho natažené dlani.
„Děje se něco Tome?“ Jeho rozpaků si zřejmě všiml i David, který měl ve zvyku řešit všechno v klidu a s nadhledem. Bratr se špičkou tenisky zapřel do modrého chlupatého běhounu, očima propaloval téměř stejné místo, zdálo se, že se stydí.
„Nemohl bych mít svůj vlastní pokoj?“ Nechápavě jsem vytřeštil oči a pomalu mi docházel pravý význam jeho překvapivých slov. Měl jsem co dělat, abych se udržel a nedal mu pár facek, co si o sobě vlastně myslí? Sám jsem nedokázal odhadnout, jestli mě jeho návrh naštval, nebo spíš jen obyčejně zklamal, tak nějak jsem se těšil, že se dá všechno zase do pořádku. Ale bratr o mou společnost evidentně nestál, k tomu všemu se mi snažil vyhýbat, bojí se mě snad? David trochu nechápal, co po něm vlastně Tom chce, zamyšleně se drbal na temeni hlavy. Jeho pohled zabloudil k malé obtloustlé recepční, která se zatvářila velice profesionálně sklesle.
„Je mi líto, ale máme plno.“ David se znovu obrátil na posmutnělého Toma a žertovně ho dloubl do ramene.
„Je mi jasný, že máš bráchy z domu plné zuby, ale příště to snad vyjde a těch pár dní to s ním vydržíš, jste si přece blízcí.“ Bratr nahodil pohodový obličej, za kterým se, troufám si říct, skrývalo čiré zklamání, které mě doslova dohánělo na hranici vzteku a agrese. Gustav přešel k bratrovi a opatrně ho chytil za povislé rameno.
„Chceš být na pokoji se mnou?“ No tak tohle už je vrchol, to jsem tak nesnesitelnej, nebo co? A od kdy se k němu Gustav takhle vlastně má? Vždycky ho podporoval spíš z povzdálí, ale tenhle příliš osobní kontakt se mi ani trochu nezamlouval. Ty žárlíš?! Žárlíš na vlastního bratra! Tomovy koutky se roztáhly do vděčného úsměvu, kterým mne častoval jen málokdy. V zápětí jeho nadšení uzemnil Georg, který se pokusil protestovat s pusou plnou bagety, kousek těsta dopadl i na mě, ale bylo mi to jedno, uvnitř jsem se třásl malou výhrou, znovu budu mít bratra pod dohledem.
„Gustave to nepřichází v úvahu, byli jsme domluveni, copak jsi zapomněl? Neštvi mě, já s Billem na pokoji nebudu, vidět v přímém přenosu, jak omrkává řasenku, fakt nepotřebuji.“ Gustav jen smutně svěsil ramena a pohledem se Tomovi snažil omluvit, možná mu sděloval i víc, alespoň se mi jeho pohled zdál až příliš zkroušený.
Ve výtahu jsme se tlačili, jako špatně naložené sardinky, taky jsme si zavazadla mohli vyvést do patra zvlášť. Snažil jsem se najít bratrův zamyšlený pohled, ale stále uhýbal, dokonce se i lehce červenal. Měl by se více než stydět, měl by se mi především omluvit! V patře jsme se rozdělili a zatímco jsem odemykal dveře pokoje s kufrem zaklesnutým mezi nohama, Gustav ještě něco velmi důležitého sděloval Tomovi … proč ho drží za zápěstí? Za pár minut se za mnou Tom neochotně přiloudal, to už jsem si stihl zabrat lépe situovanou a vybavenou postel. Možná by jindy protestoval, ale na místo toho hodil tašku do rohu místnosti a ztěžka vydechl. Tak moc mu vadí moje přítomnost?
„Mám chuť na chleba s máslem,“ podotkl a začal ze své pohozené tašky dolovat trochu spláclou svačinu. Trochu mě překvapilo, že si sednul ke mně na postel a pomalu očima přejížděl po mém strnulém obličeji, čekal jsem všechno, ale chvění okolo žaludku rozhodně ne!
„Hele Bille, omlouvám se, neměl jsem naše problémy rozmazávat před Davidem, příště si na to dám bacha, v té chvíli mě to opravdu nenapadlo. Nezlob se, ale opravdu s Tebou na pokoji být nechci, ne po tom všem co se mezi námi stalo, je mi z toho zvláštně a uvědomil jsem si, že je čas jít dál, nebudu se Ti pořád podbízet, pravda je taková, že jsi nesnesitelný, egoistický fracek, ale jsi můj brácha a já Tě tak budu brát i nadále.“ Říkal mi to s naprostým klidem, on, můj věčně vystrašený bráška, se mi právě poprvé v životě staví na odpor. Cítil jsem, že rudnu vzteky, zase jsem neovládal svoji plamennou povahu, měl jsem sto chutí sjednat pořádek, ale zároveň jsem si uvědomil, že už to nikdy nebude jako dřív, nebude tu Tom, brácha, který mi bude vděčným posluchačem, kdykoliv si zamanu. Dospěl snad? Opatrně jsem k němu natáhl pravou ruku a on vystrašeně ucukl, kus namazaného chleba skončil na vyleštěné podlaze. Bojí se mě, vlastní bratr má ze mě strach … tak tohle jsi chtěl?
** Tom **
Neuvědomil jsem si, že mi chce možná dotekem ukázat, jak moc ho to mrzí, automaticky jsem uskočil v očekávání prudké rány, místo toho svou dlaň spustil zpátky podél těla. V duchu jsem okřikl sám sebe, proč to kazím, ale nemohl jsem za to, strach se ve mně zakořenil až příliš hluboko. Může se sice naoko snažit o nápravu, ale vzápětí se rozčílí a všechno to špatné se mi vrátí dvojnásob.
„Promiň … to je zkrátka reflex.“ Měl jsem pocit, že se mu po téhle větě v očích podivně zalesklo, ale jestli se mezi námi měl vytvořit opravdový bratrský vztah, musel jsem být upřímný. Stejně jsem se svým tvrdým pohledem dlouho nevydržel a lehce jsem se dotkl zrůžovělé horké tváře.
„Dáme to do pořádku ano? Pokusíme se, my oba.“ Lehce přikývl a zčervenal ještě o stupínek znatelněji.
„Dáš mi kousnout, Tome?“
autor: Gia
betaread: Janule
