Gone with the sin 29.

** Tom **

„Tome, hlavně si tu nezapomeň svou cestovní tašku, máš v ní všechny důležité věci!“ Houkla na mě máma z kuchyně, zrovna když jsem se snažil vtěsnat odřenou patu do pohodlné tenisky. Sice se na oko stále zlobila, ale s klidným svědomím si troufám říct, že největší bouře byla nadobro zažehnána. Narovnal jsem ji u domovních dveří spolu s bratrovým, až přespříliš velkým kufrem a zpoza zažloutlé záclonky s krajkou netrpělivě vyhlížel jakýkoliv šramot na naší přilehlé příjezdové cestě. Pozorně jsem napínal uši, jediné co jsem zaslechl byl skučící vítr, který se ostře opřel do výplně okenice, nic víc.

Unaveně jsem svěsil ztěžklá ramena, stále jsem se snažil namluvit sám sobě, že jde jen o obvyklý výlet do velkého neznámého města, kde si s bratrem prohlédneme pár památečních ošuntělých staveb a jako pokaždé ohrneme nos, nacpeme se k prasknutí oblíbenou zmrzlinou a jen tak bez koruny prolezeme ty nejdražší butiky. Večer usneme sladkým vyčerpáním se sny o tom, co chceme a nemůžeme mít. Ale budeme zpátky doma, můj návrat je najednou v hlubokém nekonečnu a já mám strach. Strach, že nezvládnu odpovídat podle nastavených šablon, že šlápnu vedle a všechno půjde do háje. Ne, nechce se mi odjíždět.

Trochu jsem si poopravil červený kšilt, který mi nepříjemně zavazel v obličeji, snažil jsem se v odrazu obdélníkového, trochu šmouhatého zrcadla, nevnímat bratrův upřený pohled. Pracně jsem pod látkovou čelenku zastrčil drobné vlásky, které nezbedně vykukovaly kolem lesknoucího se čela, začínalo mi být nesnesitelné horko. Bratr nervózně pochodoval na místě, ztuhlá ofina mu sem tam jemně poskočila do strany, trochu zoufale do mne dloubl rozechvělým loktem. Tak Tome, je čas rozehrát Tvé malé soukromé divadélko, opři se do toho!

„Potřeboval jsi něco?“ Můj pohled okamžitě zledovatěl, pomalu mapoval třesoucí se postavu opodál, která skoro skomírala nervozitou z dnešního dne. Bylo mi ho líto, zase … zase jsem ho chtěl držet v náručí a ukonejšit ty chmury, které se mu objevily v hlavě, ale nejde to, ne dnes. Zmateně zatřepal hlavou, bylo na něm vidět, že nemá tušení, co si ke mně může dovolit a já mu to usnadnit nehodlal, jen se taky trošku snaž, drobečku! Proud mstivých myšlenek přerušil mámin zběsilý úprk z kuchyně, v každé ruce svírala ubrousek se zabalenou svačinou. Neubránil jsem se a vyprskl smíchy při pohledu na bratrův vyděšený pohled, tolik ho postrašil chleba s máslem?

„Mami prosím, nejsme malí, přece si můžeme něco koupit cestou, třeba nějakou bagetu nebo hranolky.“ Snažil se o mírný tón, dokonce vynechal pichlavé narážky na mou závislost vůči matce, překvapil mě. Máma rezolutně zakývala umazaným prostředníčkem.

„Neodmlouvej mi, v tomhle nepolevím, jistě vám to přijde vhod.“ Poslušně jsem obě svačiny napěchoval do přeplněného batohu, tak tak se mi ho podařilo znovu zapnout na obě karabinky. Mámin pohled přeskakoval ode mne k Billovi, tušil jsem, že si náš obrázek ukládá někam hodně hluboko tak, aby ji mohl potěšit v pocitově studenějších chvílích. Ozvalo se hlasité zaskřípání brzd a bratrův pracně opilovaný prst rozrušeně vystřelil nahoru.

„Tam, tam! Už jsou tady!“ Chvílemi mu přeskakoval hlas a ve mně se najednou vzepjala obrovská vlna odporu a emocí. Bylo mi jedno, co si o mě pomyslí, ať se ušklíbá, ukazuje posměšně prstem, je to můj život. Co možná nejpevněji jsem objal mámino trochu odevzdaně postávající tělo a snažil se jí svými doteky předat to, jak moc jí mám rád. Přestože plakala, snažila se o vřelý úsměv a lehce mě postrčila ke dveřím.

„Tak běž Tome, ať na Tebe nečekají.“ Táta na mě povzbudivě mrkl a zdvihnutým palcem potvrdil, že je vše v nejlepším pořádku. Pomalu jsem se šoural za bratrem, který nadšeně pěchoval přecpaný kufr do auta, měl jsem pocit, že se tam ani při nejlepší vůli nemůže vejít. Ne, nechce se mi odjíždět.

Hlavou jsem se opřel o docela studené okénko a s podivným sevřením okolo žaludku pozoroval zvolna ubíhající krajinu. Nelámal jsem si hlavu nad tím, proč se ti tři experti tlačí na jedné sedačce a já sedím osamoceně naproti nim. Mohl jsem jen hádat, že se bratr bojí mých nepředvídatelných reakcí, proto raději ustoupil a Gustav to pochopil právě naopak, totiž, že budu chtít sedět právě vedle Billa. Georg se nakonec přeci jen s mírnou nevolí zvednul a plácnul sebou hned vedle mě.

„O co vám dvěma jde? Tom má náhodou docela příjemnej parfém, vůbec nesmrdí.“ Naoko ke mně se smíchem přičichával a ačkoliv jsem si chtěl celou cestu zachovat vážnou tvář, upřímný smích se mi potlačit nepodařilo. Dokonce jsem měl pocit, že ze mně pozvolna opadá všudypřítomná nejistota. Gustav si mě celou tu dobu měřil trochu zadumaným pohledem.

„Co se Ti stalo, Tome? Krk máš samej škrábanec. Včera jsi šel přeci ode mě rovnou domů, ne?“ Bez povšimnutí jsem přešel bratrův trochu povýšený zraněný pohled, který následoval ve chvíli, kdy mu možná někde v jeho vzpomínkách vyvstala odpověď na otázku, proč se ke mně tak hrubě choval. Bylo mi více než jasné, že dobře vymyšlená výmluva, která přesvědčila rodiče, na Gustava platit rozhodně nebude.

„No víš, malej Bill si asi špatně vyložil moje dobírání a takhle mě poškrábal, to by jsi nevěřil, jaké mají takoví malí potkánci velké drápy!“ Mou odpověď přešel dlouhým mlčením, bylo mi jasné, že mi nevěří ani jediné slovo, asi mě prozradil nervózní pohled, který každou chvíli utíkal někam pryč z okna. Dál mou příhodu rozmazávat nechtěl a já mu byl vděčný, možná mu to později popravdě vysvětlím, ale zrovna v téhle společnosti by to nebyl tah správným směrem. A navíc Gustav nebyl hloupý, uměl se lecčeho dovtípit, možná přijde i na tohle.

Do uší jsem si pustil oblíbený hip hop, ale nějak jsem se nemohl soustředit, myšlenky zabíhaly různým směrem, jindy blízkou hudbu, zcela vypouštěly z podvědomí. Místo toho jsem měl před očima bratra, jak sedí přímo naproti mně, s bradou podepřenou a lehce přivřenými víčky v úsměvu, na něco velice živě odpovídal Georgovi. Klidný pohled lemoval závoj kouzelně dlouhých řas, které se při každém jeho mrknutí lehounce třepotaly. Připomínaly křídla toho nejvzácnějšího motýla, kterého chytíte do dlaní a i když víte, že to nejlepší, co pro něj můžete udělat, je nechat ho jít, vůbec se vám do toho nechce. Snažil jsem se uvnitř sebe sama potlačit všechny tyhle tíživé myšlenky, které mě chtě, nechtě pozvolna dobíhaly a dýchaly mi na natažený krk.

Na chvíli se zřejmě přestal věnovat povídání a jeho tmavý pohled se obrátil mým směrem. Klidný pohled, doplněný lehkým úsměvem lesklých rtů, mi znovu zamotal hlavu, ale snažil jsem se zachovat rozvahu, přece se tu nerozplynu štěstím nad jedním nepatrným pousmáním. „Máš rozmazanou linku.“ Vyklouzlo ze mě možná trochu přihlouple a zřejmě i dost hlasitě, protože můj výkřik přes hlučící hudbu, upoutal i ostatní dva společníky. Bill po nich trochu naštvaně mrskl pohledem, když si dobírali jeho téměř dámskou příruční taštičku, kterou měl neustále po ruce, kdyby se náhodou stala podobná „nehoda“. Na mě se kupodivu díval stále stejně zjihle a smířlivě, snad jako by se snažil omluvit. Srdce mi uvnitř tlouklo nadzvukovou rychlostí, zbavené smyslů a veškeré logiky, byl jsem tak šťastný! Konstruktéři spolehlivého německého auta zřejmě nepočítali s tím, že nastane varianta, při které si můj bratr bude chtít během hrbolaté cesty kolem oka vykouzlit souvislou linku. Přisprostle si ulevil, když s ním cuknul, v pořadí už druhý výmol, ale myslím, že byl se svým dílkem docela spokojený. Nezůstal u jediného pohledu, malé kulaté zrcátko natáčel do všech možných stran a úhlů. Zrcadlo, zrcadlo řekni, kdo je na světě nejkrásnější?

autor: Gia
betaread: Janule