** Tom **
I když se tam někde, hluboko v mém srdci, ozvalo trochu pokřivené, přesto hmatatelné nadšení z toho, že konečně mohu cítit bratrovy rty opravdově, uvědomoval jsem si, že všechno skončilo. Nikdy jsem se neprosil o milostné dobrodružství, násilí, ani o jiné výdobytky dnešní podivné doby, chtěl jsem ho zkrátka jen držet v objetí co nejpevněji a konejšit se tím nově poznaným pocitem, který mi rozdírá duši. Věděl jsem, že dělám osudovou chybu, že druhou podobnou šanci nikdy nedostanu, ale takhle to zkrátka vypadat nemělo, ne v mých snech.
S námahou jsem se od něj odtrhl, dýchal neskutečně rychle, hrudník mu nadskakoval v nezadržitelném tempu, zdálo se, že každou chvílí snad vybuchne. Nevědomky jsem si ukazováčkem opatrně přejel přes prokousnutý, nečekaným náporem zmožený ret, který pomalu začal otékat. Více mě ale bolela skutečnost, že se ke mně teprve v této chvíli, jakoby se zpožděním, donesly všechny ty urážky a výčitky, bál jsem se, že už ani další malou chvíli nevydržím stát na rozklepaných nohou.
„Prosím, Bille, nech mě být, já už to nechci, nechci!“ Tichou prosbu jsem se snažil vší silou vykřičet do kamenné tváře, kterou znovu znetvořil nepřítomný úšklebek, jak jsem mohl věřit, tak zarytě, že právě tahle tvář patří andělovi? Celé tělo se mi napínalo bolestí, tváře mi hořely jako v ohni, nehledě na modřiny, které ani při nejlepší vůli nespočítám.
„Ty si mě dovolíš odmítnout? Nicko!“ Znovu se rozkřičel přímo zrůdným hlasem, který jsem nepoznával, zdálo se, že je někde daleko, že jeho v jádru dobrá duše, definitivně opustila tělo, alespoň pro dnešní večer. Znovu se napřáhl k nové ráně, snažil jsem se bránit, od mého nalomeného nehtu mu na dokonale alabastrové tváři zůstala tenká zčervenalá rýha. Tentokrát však udeřil tak silně, že jsem se pod jeho silou skácel k zemi, lokty bolestivě drhly o drsný povrch koberce. Měl jsem pocit, že pro nové a nové slzy snad už ani nevidím, nevnímal jsem bratrovu nohu na svých zádech, kterou mě definitivně ponížil, nevěřil jsem tomu, že tohle je on, mé druhé já.
Ublíženě jsem se došoural do koupelny, jiné bezpečné útočiště před bratrem, jsem v téhle chvíli neměl a do obývacího pokoje jsem se bál jít lehnout, snadno mě tam mohl najít. Rozsvítil jsem ostrá bodová světla, chvíli jsem bezmocně mhouřil oči, byl jsem hrozně unavený, přál jsem si smět se zavrtat do teplých peřin v pokoji. Ale strach pohlcoval veškerou mou chuť, ochromoval nohy. Opláchl jsem si oteklý obličej a v zrcadle zkoumal poraněné rty, nakonec nevypadaly tak hrozně, jak bolely, na zítřejším rozhovoru zřejmě nikdo nic nepozná, tedy za předpokladu, že budu mít dlouhý rukáv. Na zbytek těla jsem se dívat nechtěl, cítil jsem bolestivé skvrny všude, měl jsem strach, že se budu štítit sama sebe.
Unaveně jsem sklouzl na zem podél vany a snažil se v zadní kapse kalhot nahmatat mobilní telefon. Rozklepanýma rukama jsem ho uvedl do původního stavu a chvíli zíral na Gustavovo telefonní číslo na druhém řádku seznamu. Nemohl jsem mu zavolat, zítřejší plány by padly a já nejen že bych zklamal bratra a Georga, především bych to musel vysvětlil Gustavovi. Tolik jsem potřeboval slyšet ta klidná konejšivá slova, přehrával jsem si alespoň ta, která mi narychlo utkvěla v paměti, nakonec mne ukolébaly do nepohodlného spánku. A ačkoliv jsem měl na pláč plné právo, plakat už jsem nedokázal, zbyl jen vztek a ponížení.
** Bill **
S neuvěřitelnou námahou jsem otevřel jedno, nakonec i druhé oko. Tělo jsem měl neuvěřitelně ztuhlé, místo hlavy ten nejostřejší střep, který se právě rozletěl na miliony dalších, ještě pichlavějších. S bolestivým zaúpěním jsem se posadil, s nechutí jsem si z obličeje odhrnul splihlou ofinu, která načichla kouřem z cigaret. Opatrně jsem si dlaní pohladil bolavý žaludek, jindy dokonale ploché břicho se jakoby na protest nešťastně propadlo směrem dovnitř. V hlavě jsem zahnal neuvěřitelnou chuť pozvracet všechno v mém dosahu a snažil se uklidnit rozbouřené vnitřnosti, které zřejmě hrubě nesouhlasily s mým včerejším počínáním.
Kdepak je Tom? Pomyslel jsem si v duchu, když můj pohled narazil na pečlivě ustlanou postel bez obvyklého, nemožně rozcuchaného pasažéra. Snad neodjeli na ten rozhovor beze mě?! Pryč byla opatrnost, neobratně jsem vyskočil na nohy a trochu se zapotácel, div jsem neupadl. V hlavě mi pulzovalo desítky nervózních otázek, očima jsem hledal bratrovu cestovní tašku, která tu ještě včera stála, připravená na dnešní odjezd. Ohromeně jsem vytřeštil oči a snažil se alespoň zčásti srovnat s nově vzniklou situací, potlačoval jsem v sobě chuť rozplakat se, tím nejupřímnějším zoufalstvím, které se ve mně nezadržitelně hromadilo. Vyběhl jsem na chodbu a snažil se uklidnit vlastní splašený dech, nastražené uši pečlivě poslouchaly. Po chvíli jsem si všiml rozsvíceného světla v koupelně a hlasitě jsem si oddychl, ba ne, málem jsem začal nadskakovat radostí! Prudce jsem rozrazil skřípějící dveře, přesvědčen, že najdu Toma ve zcela nové situaci, totiž, že se začal upravovat dříve, než já.
Místo toho jsem jen tiše stál, jednu bavlněnou ponožku lehce povytaženou do strany. Nechápal jsem proč spí na zemi, proč má našedlou pokožku, pod vytaženým trikem samou modřinu a škrábanec. Které prase mu tohle mohlo udělat? Ačkoliv jsem neměl ve zvyku se bratra jakkoliv zastávat a vlastně jsem to nikdy za dlouhých patnáct let neudělal, pro jednou se ve mně vzedmula obrovská vlna nevole. Je to přece můj brácha! Měl jsem co dělat, abych odehnal drobounké slzy, které mi ten žalostný pohled vehnal do tváře. Najednou jako bych zapomněl na vlastní bolest a problémy, a věru, byl to pro mě zcela nový pocit, nevěděl jsem jak sám na sebe zareagovat. Opatrně jsem se k němu sklonil, jedna jediná slza dopadla na jeho strnulý krk, přes který se táhnul dlouhý, nehezký šrám.
„Tomí?“ Šeptnul jsem dojatě, tu zvláštní zdrobnělinu, kterou mé rty vyslovily snad poprvé v životě, sám jsem se zarazil, jak hezky mi zní. Klidně jsem mu z čela odhrnul pár neposedných pramenů a podržel jsem je v dlani déle, než bylo potřeba. Neuměl jsem si vysvětlil, proč mám najednou chuť, sevřít ho v náručí dokud neusne a smazat mu z těla i duše všechnu tu zbytečnou bolest.
Pevně semknutá víčka se pomalu otevřela a já v jejich odrazu viděl ten zjihlý pohled, který hladil a opečovával. Jako mávnutím kouzelného proutku se však změnil na tvrdý nekompromisní pohled, za který by neprostoupil ani zkušený hypnotizér. Neviděl jsem jediný náznak emoce, bolesti, strachu z prožitého traumatu.
„Tome, řekni mi konečně, kdo Ti tohle udělal? Která svině?“ Místo odpovědi jsem se dočkal bolestivé facky rozklepaných prstů, které doprovázel nevěřícný pohled, plný nenávisti. Ano, teď jsem tam tu nenávist viděl, téměř jsem ji mohl nahmatat.
„Tome? Sakra, to bolí! Co to s Tebou je?“ Bratr se s námahou posadil, hlavu si na chvíli opřel o studenou vanu, pomalu se vydýchával, křečovitě svíral bolavé zápěstí. V zápětí, jako by ho neviditelná síla znovu nakopla přímo do zadku, znovu zaútočil, tentokrát na moje vlasy. Škuba je a rval a já syčel zlostí, nebyl jsem schopen mu to oplatit, ne když byl v tomhle stavu. Zpoza zkřivených rtů, které byly posety malými oděrkami, jedovatě zasyčel.
„Zdá se Ti, že jsi mě neponížil dost? Nestačilo Ti, že jsi se vyspal s Tamarou, dal mi dostatečně najevo jak jsem pro Tebe zbytečný a ještě mě zmlátil, jako toho nejhoršího toulavého psa? Přišel jsi se pokochat svým dílem na vlastní oči? Táhni ke všem čertům, hajzle!“
Poslední slovo z jeho úst vyznělo neuvěřitelně cize, nikdy nemluvil sprostě. Snažil jsem se vstřebat a pochopit, co mi tady vyčítal a pomalu mi začalo docházet, co se tu včera zřejmě stalo. Styděl jsem se sám před sebou, měl jsem chuť utéct, tlouct hlavou o stěnu a prosit o odpuštění. Jenže já prosit neumím, neumím!
Opatrně jsem ho pohladil po vztekem zrudlé tváři, i když se snažil o neústupný obličej, i tak se nepatrně zachvěl. Vstal jsem a odešel, věděl jsem, že můj způsob omluvy, projevenou náklonnost pouhým krátkým dotekem, na vědomí nevezme.
** Tom **
Natáhl jsem se do lednice pro láhev s mlékem a i přesto, že jsem se snažil pohybovat opatrně, znovu to zabolelo. Posadil jsem se k televizi a zamyšleně jsem na malém talířku bojoval s máslem a půlkou celozrnné bagety. Stejně jsem nakonec nadrobil na celou pohovku, v duchu jsem se huboval za svou neopatrnost, ale momentálně jsem na úklid pomýšlel ze všeho nejméně. Přesvědčoval jsem sám sebe, že strategie, kterou jsem si včera večer nakonec zvolil, je ta správná, že zapomenout a opovrhovat svým bratrem přeci jen dokážu, jestliže budu chtít. A i když mě jeho pohlazení lehounce zahřálo na zhrzené duši, nestačilo zacelit rány, které byly otevřené a bály se, že je bude chtít znovu jitřit. Bál jsem se vlastního bratra … zvláštní pocit.
Ve venkovních dveřích zarachotily klíče a do dveří vešli rodiče, zabráni nějakou důležitou debatou. Máma se neustále usmívala, ošívala se po otci, aby usměrnila jeho přisprostlé narážky. Teprve po chvíli si všimli mé přítomnosti v místnosti a zahanbeně zmlkli. Téměř ve stejné chvíli máma šokovaně vytřeštila oči a dokonce jsem v nich zahlédl podivně třpytivý odlesk. Nezaobírala se tím, že do obýváku vběhla jen tak v lodičkách, přesto, že mě a bratra za podobný kousek nejednou hubovala.
„Pane Bože, Tome, co se Ti stalo?“ Teprve teď mi došlo, co jí tak rozrušilo a já se ohlížel po svém dlouhém bavlněném triku, jestli mi někde nevykukuje břicho. Mýlil jsem se. Nedošlo mi, že si máma všimne i takové maličkosti, jako je lehce napuchlý ret a podrápaný krk, je to přece .. máma. Rozčíleně si ke mně přiklekla, strčila do mě takovou silou, že převrátila malý talířek na mém klíně a ten s hlasitou ozvěnou dopadl na koberec, poslední zbytky drobečků lehce pokropily koberec. Prsty mi starostlivě mapovala obličej, jako bych to snad ani nebyl já a poté mi vtiskla lehký polibek na čelo.
„Co jsi zase vyváděl Tome, chceš mě usoužit?“ Nadechl jsem se pro svou dokonale vymyšlenou odpověd, předběhl mě však bratr, který se zakřiknutě opíral o zábradlí na schodech.
„Mami, já … já a Tom, udělal jsem chybu, hroznou chybu.“ Mámino, do té doby klidné, obočí, vytvořilo rozzlobenou, tenkou čárku.
„Bille! Okamžitě mi vysvětlíš co se stalo, myslím, že dnešní cesta se právě odkládá a to na neurčito!“ Můj pohled se střetl s tím jeho, stejně vyděšeným, měl jsem pocit, jako bych na pohovce lehce poskočil strachy nazad. Okamžitě jsem se do toho vložil, nemohl jsem to tak nechat.
„Ale mami, Ty jsi to nepochopila. Samozřejmě, že Bill zase něco zpackal, ale ne tak, jak myslíš Ty. Holt se ta naše oslava trochu zvrtla a já blbec, si od něj trochu upil piva, no. A pak jsem měl hrozně chytré řeči o tom, že je Bill nejlepší zpěvák na světě a že se Gustavovým bubnům nevyrovná ani Lars Ulrich z Metallicy. No ale to jsem nevěděl, že kousek od nás sedí Daniel, víš který, ne? Mají zkušebnu v tělocvičně ve škole a nějak se mu moje řeči nelíbily a trochu důrazněji jsme si vyříkali rozdílné názory.“ Moje obhajoba byla tak plamenná, že jsem jen ztěžka vydechl. Chvíli jsem napjatě čekal na konečný ortel, usvědčující ticho prolomil tátův srdečný záchvat smíchu.
„Tome, i když nejsi můj vlastní, mám pocit, že jsi po mě!“
autor: Gia
betaread: Janule
