*** Tom ***
Trošku mě studily nohy. Měkkou starorůžovou deku, posetou drobnými, trochu kýčovitými květy, jsem si přitáhl o něco blíž ke kolenům. Snažil jsem se do ní zachumlat doslova celý, ale šlo to ztěžka, vyrůstala se mnou snad od miminkovských let. Na očním pozadí se mi zpomaleně promítaly kousky hudebních klipů z televizní obrazovky, vnímal jsem je jen letmo, marně se snažily upoutat mou, už tak hodně chabou, pozornost. V hlavě jsem zaznamenal první, trpitelsky známé, tóny skladby Gone with the sin a křečovitě jsem palcem stiskl malé zelené tlačítko s takovou vervou, až se mi z ovladače jako na povel do klína vysypaly trochu nahřáté tužkové baterie. Politická diskuse …? Proč ne? Raději budu pozorovat němé pohybování rtů, mě neznámých politiků a v hlavě s nimi řešit situaci na Středním východě, které nemohu rozumět ani já, ani oni. Je to jednodušší, než se zaobírat svou vlastní duší. Mohu ji vysypat na chodník s posledními drobnými, ale podstatu sebe samého nikdy nepochopím, kde se stala ta chyba, že se srdce rozešlo s rozumem a řekli si své definitivní sbohem?
„Liebe ist“, Nenina hitovka a bratrova zamilovaná písnička, se ke mně linula v klidném, plynulém tempu, mé uši je zachytávaly stále hlasitěji. Bratrův hlas, už tak procítěnou skladbu, povýšil na jemné, tragicky končící melodrama. Měl jsem chuť na chvíli přivřít unavené oči a nechat se zamilovanými slůvky unášet někam hodně daleko, co na tom, že nejsou pro mne? Proč si chvíli nelhat a nepředstírat, že je to myšleno upřímně? Cítil jsem, že stojí jen pár kroků ode mne, stačilo by natáhnout ruku a možná bych mezi prsty ucítil jemné načesané vlasy. Stále si pobrukoval podmanivou melodii, teď už jen klidným polohlasem.
„Proč ještě nejsi oblečený Tome?“ Trochu neromantická otázka, která si tvrdě protiřečila s tím, co se mi právě honilo hlavou, mě vrátila zpátky na zem, doprostřed nehostinné reality. Znovu jsem otevřel pevně semknutá víčka a párkrát užasle zamrkal do prázdna, neuvěřitelně mu to slušelo, snad jako nikdy předtím. Pokud nepočítám tu zázračnou nestřeženou chvilku, kdy zadumaně přemýšlí a bezděky pohodí myšlenkami unavenou hlavou. Jeho zklamaný pohled zavadil o nohavici mé vytahané teplákovky, neurčité barvy.
„Alespoň předpokládám a pevně doufám, že nehodláš jít v tomhle?“ Ve zmatku schovávám slzy a poslouchám ta bolavá slova, která se z Tebe sypou jedno za druhým, nezadržitelně … „Přijdu za vámi trochu později, necítím se zrovna nejlíp, rád bych si ještě na chvíli lehnul, potom dorazím, ano?“ Bill rezignovaně pohodil trochu svěšenými rameny a uhladil si neviditelné hrbolky na pečlivě vyžehleném triku, které mělo příjemnou, sytě červenou, barvu.
Sledoval jsem jeho, téměř průhlednou siluetu, jak se se vší grácií, sobě vlastní, sklání nad botníkem a konečky prstů úpěnlivě vybírá ten nejhezčí pár bot. „Nevíš, kdy se mají vrátit naši?“ Houkl jsem na něj opatrně přes kopeček zmuchlané deky u mých nohou. S viditelným nezájmem zakroutil hlavou a otevřel dveře na ulici, i ke mně po chvíli dorazil svěží noční vzduch. Otočil se na mě a bezstarostně pohodil dokonale upravenou kšticí, to namísto pozdravu. Jsem smutný … a možná jen obyčejně hloupý. „Gute nacht mein wunderschöner…“, broukl jsem za ním kousek z jeho oblíbené písničky, který mi utkvěl v hlavě.
-> Mami?
-> Ahoj tady je Tom …
-> … ne, vůbec nic se nestalo, neboj, vše je v naprostém pořádku, jen oslava skončila už včera večer, kdy se vrátíte domů?
-> …ne, ne, jsem rád, že se dobře bavíte, pozdravuj tátu ano? … posílám pusu ahoj.
Když jsem dnes ráno vstával, měl jsem strach, že vykročím levou nohou a všechno bude špatně. Že dnešní den bude jako ten předešlý, smutný a zbytečný. A neuvědomuji si, že vykročit levou nohou, je pro mne už špatně naučený zvyk … Mami? Jsem jediný koho mrzí, že zítra odjíždíme?
*** Bill ***
Trochu znuděně jsem si o levé stehno konečky prstů vyklepával diskotékovou melodii a na barovém pultu pošťuchoval napůl vypitou upatlanou skleničku se zteplalým pitím, po kterém mi v krku zůstávala nepříjemná pachuť. Celou tu nekonečně dlouhou dobu, jsem trpělivě snášel Michaelovy plamenné pohledy, kterými mne naštvaně propaloval a i přes hustý kouř v sále, mě neustále pozoroval očima. Tak trochu jsem od začátku našeho konce tušil, že moje chování při našem posledním rozhovoru nezůstane bez oplaty, neuměl jsem si ale ujasnit, co mohu od tohohle zhrzeného milence nakonec čekat. Už dávno mi nepřipadal tak roztomilý a nevinný, jako na začátku, dokonce jsem v tom pohledu zachytil něco, z čeho mi na rukou vyskočila husí kůže. Trochu mě rozhodily myšlenky, kterými jsem se začal zaobírat proti své vůli, možná za to mohl alkohol, ale raději jsem se uklidnil kritickým pohledem směrem k jeho společnici, která ho pronásledovala jako stín, snad na každém jeho kroku.Tamara se k němu trochu tiskla ramenem, snad u něj hledala ochranu, ruku přátelsky položenou na jeho štíhlém stehně. Utíkala přede mnou pohledem, ale nakonec se přeci jen odhodlala k nesmělému, trochu trapnému, úsměvu.Neměl jsem ani ten sebemenší důvod jí tyhle zdvořilosti oplácet, raději jsem se znovu sklonil nad svou skleničku a trochu upil. Vylekal jsem se a zakuckal se, když mi Gustavova silná dlaň znenadání uštědřila jednu přátelskou herdu do zad.
„To je tedy dost, že jsi konečně dorazil! Kde máš brášku?“ Hledal ho očima vlevo i vpravo, měl jsem pocit, že za chvíli vleze i pod bar, aby se přesvědčil, jestli se tam Tom náhodou v žertu neschoval.
„Není tady.“ Prsty jsem si trochu afektovaně odhrnul ofinu z tváře a snažil se o nic neříkající grimasu, ale viděl jsem na něm, jak posmutněl. Gustav na bratrovi neuvěřitelně lpěl a ačkoliv si to mnohdy nechával pro sebe, neustále ho po očku pozoroval, zda je vše v pořádku, kytara naladěna a bratr v dobré náladě.
„To si dělá prdel, ne? Něco mi včera slíbil a já měl za to, že tenhle kluk by mi prostě nelhal. Jdu pro něj, je to i jeho rozlučka, neměl by tady dneska chybět.“ Bratr nikdy nestál o to, aby byl ve středu zájmu a stejně na sebe nevědomky strhával všechnu miloupozornost, právě těch lidí, o které jsem stál já … a odháněl je tak ode mne. Nasupeně jsem rukou promáchl prázdný prostor před sebou.
„Sakra Gustave, nestarej se o něj, je to jen jeho volba, raději chce sedět doma před televizí a cpát se brambůrkama, než aby byl tady s náma a těšil se na zítřek. Všichni dávno víme, že ho to, kam se budeme hudebně ubírat, nikdy nezajímalo, tak proč by měl on zajímat nás? Ať si každej dělá, co chce.“
Gustav se na mě energicky, trochu přiopile obořil a nesouvislou sprškou mi pokropil obličej. „A kdo si myslíš, že jsi, Ty frajere? Chováš se k němu jako hovado, tak tady na mě nevyskakuj, nezapomínej, že jsi poloviční.“ Aby mě pokořil ještě víc, přidal ke svému kárnému projevu troufalé popleskání po tvářích. Znal jsem Gustava dobře, nebylo v tom nic agresivního, pouhá výtka, kterou měl na srdci a hned potom na jazyku, jak u něj bývalo špatným zvykem, přesto se mě to dotklo, takhle dnešek vypadat neměl. Počastoval jsem ho opovržlivým pohledem číslo jedna, který používám právě v těch chvílích, kdy se ve mně nahromadí neúnosné množství vzteku a odkráčel jsem si na záchod poupravit oční linky.
autor: Gia
betaread: Janule
