Gone with the sin 18.

*** Tom ***

Z poklidného spánku mě vyrušilo hlasité bzučení neposedného komára nad mou hlavou. Neobtěžoval jsem se otevřít oči, jen jsem naslepo máchl rukou do prostoru nad sebou, doufal jsem, že se uráčí odletět někam jinam, třeba nad bratrovu postel :o) Mýlil jsem se, nesouhlasnou odpovědí na mé počínání, bylo nepříjemné bodnutí někam ke kotníku. Ranka začala samozřejmě za pár chvil urputně svědit a ačkoliv jsem se snažil ji podrbat druhým chodidlem, neustávalo to. Nakonec jsem se tedy znechuceně vyhoupl do sedu a pomalu rozlepil unavené oči. Chvíli trvalo, než uvykly tmě okolo, obrysy v pokoji mi zvláštně splývaly v jeden jediný. Vstal jsem z postele a koukal na malé skrčené klubíčko na bratrově posteli, jak dokonale pravidelně oddechuje v tom nejsladším spánku. Loktem pravé ruky si zakrýval většinu tváře, přesto jsem viděl kousek rtu, pravidelnou linii nosu a vlasy, které se leskly i do té nejhlubší tmy.

Rozsvítil jsem v kuchyni malé světlo, které máma používala právě ve chvílích, kdy si nepřála, aby někoho v domě vzbudila. Vyhrnul jsem si konec nohavice modrých pyžamových kalhot a zíral na drobné červené pupínky, kterých bylo snad deset, možná i víc, hold nějaký hrabě Drákula :o) Stále unavený a jakoby v polospánku, jsem přešel ke skřínce s léky a postavil se na špičky. Chvíli jsem se v ní hrabal, jako všeználek, … jako bych věděl, na co všechny ty krabičky vlastně jsou. Pravda byla taková, že jsem ani nevěděl, jak vypadá krém proti hmyzímu štípnutí, ale snaha se cení, no ne? V rohu police jsem konečně zahlédl něco, co mi připomínalo lahvičku, kterou mi máma onehdy namazala poštípaný loket, ale moc šancí jsem tomu nedával. Měl jsem co dělat, abych nezezelenal vztekem, když se mi téměř celý obsah lékárničky vysypal na nohy. Chvíli jsem nešťastně poskakoval po jedné noze, ale jakmile bolest přešla, svalil jsem se na podlahu a málem na ní usnul.

„Prosím Tě, co to tady vyvádíš takhle večer, jseš vážně pako. Najdu Tě tu spícího na podlaze, jako šípkovou Růženku v zámku. Zvedni se z té studené podlahy!“ Neotáčel jsem se, jen jsem se nechal kolébat bratrovým, leč trochu vzteklým, ale pořád ještě mým uším příjemným, hlasem. Pamatuješ si to, viď? Čímpak se probouzí spící princezny … Chtěl jsem mu udělat trochu radost, beztak jsem ho vzbudil takhle pozdě vlastně já … pracně jsem se vyštrachal na kolena a začal tu spoušť okolo shrabávat alespoň na jednu hromadu. Však on to ráno někdo uklidí :o)) Vylekaně jsem vypískl a nestačil zaprotestovat, když mě Bill čapnul za zápěstí a odtáhl k jídelnímu stolu. Doslova mě posadil na židli a já byl najednou úplně dokonale vzhůru … nahoře v pokoji jsem si totiž nemohl všimnout, že na sobě nemá vrchní díl pyžama …

Párkrát jsem zamrkal, jako Alenka, která se ocitla v říši divů a na tváři se mi rozprostřel nechutně blažený úsměv. „Prosím Tě, co se tak pitomě usmíváš, připadá Ti snad směšné, že mě vzbudíš v jednu ráno a ještě nejsi schopen ani dojít k židli? Co jsi tady hledal?“ …“Píchnul mě komár,“ pípnul jsem a oči nespouštěl ze sněhově bílé linie krku. „Ale plakat nebudeš, že ne Tome? Já nevím, Ty jsi tak přecitlivělej, že ses měl asi původně narodit jako holka … jen nevím proč si to pán Bůh rozmyslel.“ Máš pravdu … taky to nechápu … pak by bylo všechno o stupínek jednodušší .. nemusel bych se bát Tvé reakce … Měl jsem chuť Tě něčím trochu poškádlit, vrátit Ti trochu Tvůj nezájem a zlobu, z předešlých dní. Natáhl jsem si nohu přes bratrovo pokrčené koleno a znovu si povytáhl nohavici. „Vidíš … prej přecitlivělý. Je jich nejmíň deset. Deset!!“ Pro ukázku jsem široce roztáhl prsty na rukou a zamával jimi bratrovi před obličejem. Bill prohodil oči v ten nejsolnější sloup, ale viděl jsem, že nemá daleko od toho, aby se začal dusit záchvatem smíchu. Jemně mě pleskl dlaní přes obličej. „Blbečku!“ Kdybys mě raději pohladil … hm?

Pozoroval jsem ho, jak se natáhl do spodní zásuvky spíže a dalo mu to docela práci ubalancovat svoji čapící pózu s mou nohou na koleni. Odšrouboval uzávěr lahve s octem a trochu si s ním smočil prst. Párkrát mi jím přejel přes kotník a já se kousl do prstu, abych nezakvílel. Štípalo to teda pořádně. Bill se uchichtl a stejným prstem mi poklepal na čelo. „Něco snad vydržíš ne? Nezapomeň, že ses nakonec narodil přeci jenom jako chlap.“ Po chvilce moji nohu bohužel sesunul na zem a já musel přiznat, že mě svědění přešlo, jaká úleva! „Děkuju Bille, někdy jsem nemožnej, trochu nepraktický typ, řekl bych … však mě znáš.“ Bratr nevstal, bradu si opřel o mé, teď už klepající se, koleno … „Víš, že mám pocit, že jeden o druhém víme vlastně strašně málo?“ Teprve potom se líně narovnal, uhladil si pár pramenů a srovnal si je za uši. „Dobrou noc Tome, už vážně musím jít spát.“ Polekaně jsem ho pozoroval, jak se ke mně pomalu sklonil a lehce mě políbil na čelo. A tenkrát někdy k ránu jsem potkal svůj sen a on se konečně rozhodl, že se … vyplní.

autor: Gia
betaread: Janule