Gone with the sin 16.

*** Tom ***

Máma chvíli otálela, spolu se zamyšleným výrazem v obličeji, ale nakonec přeci jen přešla k rádiu a ztlumila dunící hudbu natolik, že se setmělým pokojíčkem nesl jen podivně znějící šum. Znovu si ke mně přisedla na postel a já se pohledem zavrtal do károvaného stařičkého koberce a zkoumal každou ošuntělou nitku, jako by byla ze zlata. Bál jsem se, že jakmile se jí podívám do očí, uhádne, jako pokaždé a že se to ulevující pochopení v jejich očích změní v nicneříkající opovržení. Nemám právo se zlobit … být rodičem, sám bych nechápal a tápal den za dnem v minulosti, kde jsem ve výchově svého dítěte mohl udělat chybu. Žádnou nenajdeš maminko. To jen já stále chybuji … Studená, zdánlivě cizí dlaň, mi přejela přes konečky vlasů, až na skrčená ramena. Trochu jsem se zachvěl, ale zimou to nebylo … spíš studem. „Copak se to s Tebou děje Tome? Takového Tě zkrátka nepoznávám, řekni, trápí Tě snad něco?“ Já vím, že Tě to mrzí … to napjaté mlčení mezi námi .. a Ty si přeješ, abych to prolomil … ale už ne. Vždycky jsi byla mým důvěrníkem, který má malicherná přáníčka přijímal s naprosto vážnou tváří, i když jsi sem tam měla blízko k dětinskému úšklebku. Co by jsi mi ale řekla dnes? Zlomilo by Ti to srdce, odkoplo na nejhlubší dno a já už bych se nikdy v životě vícekrát nenarovnal zpříma. Mám nemocnou duši … a ta touží po jediném …

„Neměj o mě strach, jen se v poslední době necítím nějak ve své kůži, je toho na mě zkrátka moc, ale to přejde … znáš přece puberťáky.“ Hlavu ztěžklou rozněžnělými myšlenkami, jsem si opřel o její štíhlou dlaň, zdálo se mi, že voní vanilkovým krémem. „Ale … chápej Tome. Bude toho už jenom víc, zvláště pak teď, když se vám konečně začalo dařit … nic nebude jako dřív, svůj klid jsi myslím, dávno ztratil někde v propadlišti času … Chci Tě zpátky usměvavého a bezstarostného, takového Toma, který mi vždy dodával tolik potřebnou energii a pobízel mě … nechci ho ztratit. Byl až příliš jedinečný. Ale jedno vím zcela jistě … všichni tam venku vás dva musí milovat. Musí.“ Konečně jsem svůj zasněný pohled odlepil od špiček mých ponožek a ve snaze o neumělý úsměv, jsem si div nepokřivil koutky rtů. Naklonila se ke mně ještě o něco blíž a něžně se špičkou svého nosu otřela o ten můj. „Ten piercing Ti ohromně sluší zlatíčko, ani jsem nečekala, že takhle prokoukneš, uvidíš to sám … holky Tě nenechají na pokoji.“

Tlumené zazvonění v krátkém smluveném signálu mnou lehce trhlo a já si uvědomil, že čekám návštěvu. „To bude zřejmě Michael.“ Máma se energicky vyhoupla na nohy a hašteřivě mi zcuchala neposedné vlasy. „Pokusím se dopéct dort, doufám, že vás nezklamu. A Michaela pošlu nahoru. Už se mi netrap, vypadáš pak tak nějak podivně starší.“ Otočila se ve dveřích a usmála se tím neuvěřitelně hřejivým způsobem, který jsem znal z dětství. Ty víš jak moc Tě mám rád, ale tohle Ti říct nedokážu … nikdy.

Po chvíli do pokoje nakoukl zvědavý Michael, kterého jsem, se stále hraným usměvavým nadšením, pozval dál. „Dole to nádherně voní, mísí se tam snad všechny hříšné vůně, myslím, že se vaše mamka tenhle rok překonává.“ Škoda jen, že se do sladkostí nepřidává majoránka … Bill je ten nejkrásnější hřích … „A kde je vlastně Bill? U televize jsem ho kupodivu neviděl, tam ležel jen podřimující Gordon. Že by měl nějaký nový objev?“ Nervózně jsem se ošil a poskočil na posteli o pár centimetrů nazad, zdálo se mi, že je až příliš blízko .. „Nevím, nehlídám ho a poslední dobou se nějak míjíme.“ Přiznal jsem otráveně a na prostěradle jsem ukazováčkem vymaloval drobounké srdíčko. „Nemám náladu se o něm bavit v jeho nepřítomnosti, snad jsi přišel za mnou, nebo ne?“ Michael to nejspíš pochopil jako mírnou žárlivou scénku a v jeho obličeji jsem rozpoznal hmatatelné uspokojení. „Zítra přijdu na oslavu co nejdřív, jsem zvědavý jak se Ti bude líbit můj dárek.“ Znovu mě překvapil, … ještě jsem neměl možnost ho na oslavu pozvat a on neváhal a pozval se v podstatě sám. Nevím, čemu se vlastně divím, každý rok přišel na dort a posezení, ale letos sám nevím, jestli stojím o něčí přítomnost … o něčí přízeň. Lehce jsem pohodil hlavou a namátkou jsem prolistoval pootevřenou knihou. „Budu se těšit.“ Ozvalo se tiché zaklepání na dveře, které jakoby nechtělo rušit podivnou rozmluvu. Oba jsme se otočili směrem ke dveřím, ve kterých se záhy objevila bratrova pečlivě učesaná hlava. „Neruším vás snad?“

autor: Gia
betaread: Janule