Gone with the sin 4.

Dokonale zmatený jsem hledal nějaké ucházející vysvětlení, které by mne alespoň z části uklidnilo u Georga a Gustava, jejich pohledy však byly stejně tak nechápavé jako ten můj. Ačkoliv jsme na dnešní den opravdu obdrželi závaznou pozvánku od nahrávací společnosti ani v tom nejhorším snu nás nenapadlo, že nebudeme jediní. Pravda byla taková, že miniaturní předsálí, které vedlo k mohutným, dřevěným dveřím, za kterými se mělo rozhodnout o budoucnosti všeho na čem jsme doposud tak tvrdě dřeli bylo doslova nacpáno k prasknutí stejně nedočkavými, mladými hudebníky. „Tohle všechno se mi opravdu snad jen zdá! Přece tady nebudeme čekat jako nějaké neznačkové zboží z tržnice … abych pravdu řekl přestává se mi to líbit. Vsadím své nejdražší boty, že ani jediný z těch všech uchazečů tady nenabídne, tak kvalitní hlas jako já. Tak na co čekají?“ Georg se odevzdaně posadil na malou, dřevěnou židličku, kterou jsem si pamatoval z dob nižšího stupně základní školy. Otřel si zpocené čelo a potichu pobrnkával na bratrovu kytaru, která do té doby poklidně odpočívala opřená o sněhově bílou zeď, z které se přeci jen trochu odlupovala nekvalitně udělaná omítka. „Není Ti to ani trochu hloupé? Znáš je osobně, abys měl právo na to je takhle uboze podceňovat? Slyšíš támhle toho malého blonďáka, co se zrovna rozezpívává? Myslím, že má příjemný a velice hezký hlas. Jsi opravdu tak neskutečně ješitný nebo se prostě jen obáváš přímé konkurence? Ti všichni, co je tu vidíš mají také svoje touhy a sny, které si sem přišli splnit … pochop, nejsi jen Ty Bill Kaulitz a Devilish. Kolem nás je tolik nadaných lidí a my bychom měli být šťastni, že svým způsobem patříme mezi ně. Sakra, dej šanci i ostatním!“ Cítil jsem se čím dál, tím hůř. V místnosti bylo jen pár malých okének s pootevřenou ventilací a jen ztěží zvládly odsávat vydýchaný vzduch a vyměnit jej za nový. V hlavě mi nepříjemně hučelo a své kapesní zrcátko jsem pro jistotu ukryl až na samé dno odrbaného školního batohu. Byl jsem si téměř jistý, že můj pracný makeup, se kterým jsem se doslova piplal celé odpoledne vzal za své. A do toho všeho si zrovna on bude otevírat hubu ve věci, které absolutně nerozumí! „Copak jsi úplně hluchý, že neslyšíš ve výškách ty jasné falsety? No, ale Ty sotva zvládáš základní hru na kytaru, ztěží rozpoznáš kvalitu od jasného propadáku.“ Gustav, náš bubeník, který mi vždycky svou malou výškou, ale velkou silou připomínal býka v koridě se okamžitě zbrkle napřímil a chtěl spustit své obranné argumenty na účet bratra, vždycky na něj svým zvláštním způsobem nějak trpěl, zastával se ho. Nerozuměl jsem tomu, protože v jiných ohledech jsem si právě s Gustavem rozuměl dokonale, ale co se týkalo pohledu na Toma naše názory značně pokulhávaly. Umíněně jsem mávl rukou a mezi prsty mi proklouzl nepříjemný, zteplalý vzduch, nechtěl jsem se s Gustavem hádat. Na tohle už jsem sílu opravdu neměl. Odevzdaně jsem napochodoval k automatu s pitím a vztekle se dožadoval Coca Coly, která byla jako naschvál vyprodána. Musel jsem se spokojit s plechovkou Sprite, se kterou jsem se svalil na židličku hned vedle Georga.

Po necelé hodině a půl jsme konečně přišli na řadu. Nálada v kolektivu byla na bodě mrazu, vlastně jsme spolu mluvili velice sporadicky, spíše v krátkých heslech, než smysluplných větách. Věděl jsem, že z velké části za to může nervozita, která nás zvláště teď naprosto ochromila a ani jeden nevěděl, jak přesně se s tím má vyrovnat. A na druhé straně za to mohlo mé osočení bratra, ve skupině se hádky zkrátka netrpěly. Ale s Tomem už je to vážně k nevydržení a navíc ta jeho všude přítomná, děsně červená mikina. Ta tomu opravdu dodávala grády! S mírnými rozpaky jsme se jeden po druhém rozestavěli na malé, provizorní jeviště a já si zvědavě prohlížel sympaticky vyhlížejícího chlápka, který se nám představil jako David. Bratr se na něj už od samého počátku všemožně ušklíbal, jeho averzi vůči vysoce postaveným lidem jsem nikdy nechápal, stejně jako jeho „rčení“, že manažerům nikdy nejde o podstatu lidské osobnosti, nýbrž o peníze. Podezřívám ho, že to jistě vyčetl z nějaké své „chytré“ knihy. Jenže právě peníze byly to, co jsem momentálně zoufale postrádal … Vyzvali nás, abychom jako první skladbu zahráli jimi vybranou písničku a jejich volba, která spočívala v demokratickém „tahání lístečků“ padla na nějaký nemožný courák od Beatles. Ale na to, že jsem si z raného dětství pamatoval sotva každé třetí slovo jsme to myslím zvládli velice dobře. S druhou písničkou naše obrovská tréma konečně opadla, dostali jsme možnost zahrát něco ze své tvorby a my tu příležitost nehodlali promarnit. Všechny ty cizí tváře před námi se tvářili tak nějak zvláštně neutrálně, neměl jsem sebemenší možnost z nich vyčíst jakýkoliv názor nebo emoci. Nepříjemnou chvilku ticha přerušil vlažný potlesk několika párů dlaní. Postarší chlapík s pivním břichem a mušími černými brýlemi, které mu zakrývaly pomalu polovinu obličeje konečně promluvil. „Myslím, že „Devilish“ je opravdu katastrofální název pro mladou kapelu, takže změnit. A Natašo prosím, Ty jsi teď vezmi na chviličku dozadu na pár úprav kytaristu, protože z té červené mikiny mě nějak začínají bolet oči … pak uvidíme, co se s tím dá udělat.“

autor: Gia
betaread: Janule