Enjoy the silence (1/2)

Co se to jenom děje, co to je, co mě tak sužuje, že nemůžu ani pořádně dýchat? Co mě svírá, obtáčí dlouhými chapadly, drží, rdousí a nepouští?

Zmateně zamrkám na svou tvář do zrcadla. Mou tvář… Ne, je to jen obličej, vzdáleně připomínající ten můj… Dělá stejné pohyby, grimasy, avšak něco je na něm jiné… Oči nejsou plné života, čiší z nich jen zklamání… Radostný úsměv vystřídal hrozivý škleb, zdaleka nepřipomínající harmonicky se vlnící křivku malinově rudých rtů… Ne, minulost…
Vyschlé, popraskané polštářky už se ani za rty pokládat nedaly… Ne, tohle nejsem já…

Jméno… jen písmena poskládaná do líbivě znějícího slova, aby vás blízcí měli jak oslovovat…
Omyl, ten, kdo je doopravdy blízký, nepotřebuje znát jméno, a přesto o vás ví všechno…

Nevím o sobě nic. Nic co by mi pomohlo vyřešit tuhle záhadu – co se to se mnou už takovou dobu děje?
Vypráví mi o mém životě, opakují mi ono nedůležité jméno. Netuší, že nechci vědět nic o minulosti. Netuší, že mi tu vykládají idealizované báchorky, netuší, že ona reálná minulost je pro mě tak krutá, že bývá lepší na ni zapomenout…

Ne… Kdybych zapomněl, tak bych nebyl tady, vedl bych spokojený život. Ale ne, já si moc dobře vybavuji, co se stalo. A pronásleduje mě to ve dne v noci…

Už nechci! Nechci být zajatcem pouhých myšlenek, vzpomínek, výčitek a přání…
Už nechci, nechci, nechci…

Už jsou to dva roky, co jsem tady. Psychiatrická léčebna v Berlíně, ach, jak to zní uboze…

Nenávidím to místo, nenávidím… Nenávidím každý den, který jsem tu nucen strávit. Nenávidím každičký sluneční paprsek, co pravidelně ohlašuje každé další ráno, probojuje se mezi staženými žaluziemi a drze dopadá na mou tvář…

Ne, to nejsem já… Já… Vysvětlete mi někdo pravou podstatu tohoto slova a já vám dám všechno, co mám. Co mám? Nic nemám. Jsem odkázaný na péči ostatních. Na péči, kterou stejně odmítám přijímat…
Kde je to štěstí, co mě charakterizovalo, sálalo z každé části mého těla? Kde?
Vytratilo se… Jako slunce, když po dlouhém dni upadá do spánku, klesá, ztrácí se za horami… S rozdílem, že moje štěstí už nikdy nevyjde…
Už nikdy nebudu to, co jsem býval, nikdy…

Bílo, všude je bílo… Není to, jako když poprvé napadne sníh, není to tak příjemné, mrazivé, tak jiskřivé a vzrušující. Jen to pomyšlení ve mně vyvolává tisíce vzpomínek… Vzpomínek, ve kterých hraješ hlavní roli. Ale tohle bílo je jiné… Všední, nepřívětivé, matoucí…
Ticho… Ano, to je ono. Už víc, jak dva roky je ticho.
Jediný zvuk, jediná melodie, jediné zaskřípění, jediný výkřik, jediné sklouznutí vidličky po talíři – co bych za to dal?
Ne, nic z toho není. A už nikdy nebude…

Všude světla, hlasy… Ano, poslední zvuky, co si pamatuju… Potom houkání sanitky v dáli… A pak už nic.
Klid… Ale ne ten uvolňující – tohle bylo nervy drásající čekání na vysvobození…

První okamžiky, první paprsky světla… Vybavuji si to jako dnes…
Seděl jsi u mé postele, drtil mou ruku a můj polštář smáčely tvé slzy…
Pamatuji si tvůj pohled. To nadšení, když sis všimnul, že jsem se probral…

Otevřel jsi ústa a pohyboval s nimi. Nechápal jsem, co tím chceš naznačit. Ale tys nepřestával…
Teprve pak jsem pochopil – mluvil jsi na mě. Něco jsi mi říkal, křičel na mě…
Ale já nic. Neslyšel jsem tě.
V tu chvíli jsme ještě ani jeden netušili, jak zásadní následky to bude mít.

Všichni se okolo mě točili, brali mě na vyšetření, soucitně mě pozorovali. Viděl jsem, jak se bavíš s těmi lidmi v bílém. S kamenným výrazem ti něco vysvětlovali, a tvůj obličej smáčely slzy…

Dny plynuly a já je přestal počítat… Byly stejné, ničím se od sebe nelišily… Lidé v bílém, tvá uplakaná tvář a ticho…
Ticho tlačící do uší…

Časem mě pustili domů. Ne, to nebyl můj domov, ten vždycky býval plný hudby, smíchu a hlasitého hovoru, ale teď? Jenom to ticho. Nešťastné tváře, soucitné pohledy…
Proč? Co se stalo?
Nikdo mi nechtěl podat odpovědi, ani když jsem se ptal, křičel jsem… Ale asi ne dost… Neslyšel jsem svůj hlas, a zřejmě ani oni mi nerozuměli. Nechápavé pohledy, plné hořkého zklamání…
Šel jsem za tebou. Ty jediný jsi mě vždycky dokázal utěšit, dát mi dostačující odpovědi.

Mluvil jsem, opravdu jsem se snažil vysvětlit ti, jak se cítím, a zeptat se tě, co se to děje, ale ne, z mých úst nic nevycházelo, bylo to beznadějné… Křičel jsem, cítil na své tváři slzy, ale nic jsem neslyšel.
Jen jsi se na mě podíval.
Ten pohled nikdy nezapomenu…
Byl plný smutku, zklamání a zároveň… opovržení…

Obzvlášť od tebe. Nedával jsem ti ze sebe dost? Plnil jsem všechny tvé sny, tajné touhy a já ti nestojím ani za jedno vysvětlení? Děkuji, Tome…

Ještě si pamatuji tvoje jméno… Jméno, tak nepodstatná věc… Vím mnohem víc, patřilo ti mé srdce. Ale tys ho zradil…

Tenkrát jsi mě poslal pryč. Asi jsi chtěl být sám… Alespoň tolik slušnosti jsi však v sobě měl, abys mi podal aspoň pár vysvětlení.

Škvírou pod prahem mého pokoje, poslal jsi mi pár listů papíru… Četl jsem, dopisy máčely slzy, písmena se rozpíjela v mém žalu…

„Bille, věř mi, že následujících několik řádků mě doopravdy mrzí, a je mi moc líto, že k tomu došlo… Měl jsi autonehodu, a i když jsi jí přežil, probral ses s trochu větším postižením – jsi hluchý. Ačkoliv to velice nerad říkám – mezi námi je konec. Bylo to krásné, na okamžiky strávené s tebou budu jistě rád vzpomínat, ale dál to nejde… Neslyšíš, co říkám, a já nerozumím tobě, protože ty sám se neslyšíš…
Myslím, že tě nikdy nepřestanu milovat, navždy pro mně už budeš něco víc než dvojčetem. Ale dál už nemůžu… Utrpěl jsi velký šok, doktoři říkají, že už se z toho pravděpodobně nikdy nedostaneš, a navíc tě asi nenechají doma… Nejspíš půjdeš do střediska pro hluché a hluchoněmé… Naučíš se znakovou řeč, seznámíš se s lidmi, jako jsi ty… Nebudu ti nic nalhávat – už nic nebude jako dřív.
Rve mi to srdce psát tyhle řádky a víš, že romantika nikdy nebyla mou silnou stránkou, ale…
Chci, abys pochopil, že i když tě miluju z celého srdce a nevím o nikom, ke komu by mě pojilo tak silné pouto jako k tobě, přesto bude nejlepší to ukončit takhle – jasně… Stejně by to k tomu nakonec došlo… Nemůžeme spolu být, když mě ani neslyšíš…
Odpusť mi to,
tvůj, teď už opravdu jenom bratr, Tom.“

Neušlo mi, že už když jsem ten papír rozložil, na několika místech byly stopy po slzách… Po mém přečtení by se dopis dal ždímat.

Měl jsi pravdu – nic nebylo jako dřív.
Ovšem nepočítal jsi s vedlejšími následky, náladovými výkyvy, co mě začaly postihovat.
Toho dne, kdy jsi tak ohleduplně ukončil ten vztah, co pro mě znamenal život, se to stalo poprvé…
Brečel jsem. Nemohl jsem si pomoct, nedokázal jsem se zastavit a jen hystericky vzlykal…
nechtěj vědět, jaké myšlenky se mi honily hlavou…
Ovšem pak – všechno vypnulo.
Nepatrný okamžik klidu, naprostého umrtvení, zastavení času a potom…

Byl to šok, zkrat, utrpení… První záchvat, nikdy na to nezapomenu. Nekonečná bolest, zachvacující celé mé tělo, zatemňující mysl…
Nevěděl jsem o sobě.
Když jsem se s přerývavým dechem probral, ležel jsem na koberci, na zemi, tělo zkroucené v nepřirozené poloze a proti mně jen vylekané čokoládové oči, rozšířené strachem…
Jakmile jsi uviděl, že jsem se probral, hbitě ses otočil a zmizel za dveřmi, u kterých jsi celou tu dobu stál…

Přišel jsem o všechno. Přišel jsem o hudbu. Hudba byla můj život! Nemohl jsem mluvit, natož zpívat, udržet nějakou melodii… Neslyšel jsem už nikdy víckrát drnkání tvé kytary, teskné tóny vycházející z ní… Ale vím to… Seděl jsi u sebe v pokoji a na kytaru hrál zoufalé, baladické melodie, ve kterých sis vyléval srdce… Na to nepotřebuji sluch, abych to věděl…
Přišel jsem o tebe. To mě poznamenalo nejvíc… Mohl jsi za můj první záchvat a ty se opakovaly právě ve chvílích, kdy jsi se ke mně nezachoval zrovna moc hezky… Postupem času už stačilo, abych tě viděl, a klepal jsem se po celém těle, dokud jsem na setinu sekundy neupadl do opojného stavu klidu, a vzápětí naprostého opaku těchto pocitů…

Vyhýbal ses mi… Nikdy jsem se přesně nedozvěděl, jestli to bylo proto, abys mi nepůsobil ty záchvaty, anebo z jiných důvodů… Ale já tě nikdy milovat nepřestal. Ne, ani teď ne…

Do střediska pro hluchoněmé jsem nešel. Nejspíš proto, že jsem ztropil doopravdy hysterickou scénu, že nikam nepůjdu. Pamatuji si, že jsem se vztekal jako malé dítě a moc dobře věděl, jak se mě rodina snaží přesvědčit… Ne… možná jsem byl hluchý, ale svojí hlavu jsem ještě pořád měl…
Pocítil jsem na sobě tvůj vyčítavý pohled.

Vyčítáš mi, že nějakej idiot si sedl opilej za volant a napálil to do naší dodávky? Vyčítáš mi, že se mi zhroutil svět, že už prostě nic neslyším?
Pak už nevím nic. Co se mnou ten tvůj pohled udělal, já nevím…

Byl jsi to ty, kdo mě celou tu dobu, co jsem tady, udržoval při životě. A také jsi to byl ty, kdo mě sem poslal. Nenávidím tě za to, že jsi to dovolil. Nenávidím tě za to, že jsi zničil mé sny.

Poslal jsi mě do ústavu pro blázny. Myslíš si, že jsem blázen? Jsem blázen do tebe!
Dokážeš si vůbec představit, jaké to tady je?? Sem nechodí šílenci, sem přicházejí normální lidé. Zešílí až tady – zešílí z toho, jaké to tady je!
Hloupá postel s bíle povlečenými peřinami, plovoucí podlaha, čtyři bílé stěny, v jedné z nich velké zrcadlo a jinak nic! Jenom ticho!
Nic, naprosto nic, co by tě těšilo, dodávalo ti pocit bezpečí nebo štěstí, jen ty čtyři stěny a ty nemůžeš dělat nic. Nemůžeš si ublížit, nemůžeš to už ukončit, nemůžeš nic, i když zoufale křičíš o pomoc.
Jasně, jsou tu přednášky, společenské akce, vycházky s ošetřovateli, kurzy znakové řeči…
Dostali mě asi na dvě lekce. Násilím.
Nechci ty lidi už v životě vidět. Prázdné výrazy, bledé obličeje – ani mrtví ani živí… Prázdní…
A pak se má člověk cítit dobře…

Jinak nechodím nikam, straním se všech ostatních… Jen sedím v tom zatracenym stísněným pokoji, postel přitáhnutou ke stěně a zírám do zrcadla.
Tupě zírám na obličej, který tam je.
Propadlé tváře, prořídlé odrůstající černé vlasy… Myslím, že je mi necelých dvacet let a takhle vypadám…

Rty vyschlé, sevřené v úzkou linku… Nemluvím, proč taky? Kdo by chtěl poslouchat zoufalé skřeky mentála Kaulitze, kterej neslyší, co říká?
Ironie, sarkasmus… To mi zůstalo… A tím to končí.
Dva roky v izolaci a jak to člověka změní…

autor: Ketty
betaread: Michelle M.