Freiheit 89 (2/3)

Následující dva dny proběhly neuvěřitelně rychle a Tomovi připadalo, že to jsou poslední dny jejich života. Ač si to nechtěl připouštět, když se nad tím zamyslel, musel dát Billovi za pravdu. Doopravdy to už museli ukončit, pokud se nechtěli dostat na scestí.
Ostatní z kapely si bohužel začali všímat podivné náklonnosti, co se mezi nimi „zčista jasna“ vytvořila. Dávali si totiž zatraceně málo pozor, drželi se za ruce i před kapelou, dvakrát se dokonce objali, když jim David oznámil prodávanost jejich nejnovější desky, a když se dozvěděli, že už za dva dny jedou domů. Však už bylo na čase, na jejich narozeniny chtěla být dvojčata doma. Štěstí, ze kterého pramenilo jejich objetí, však jen předstírali, alespoň Tom tedy ano. Nedokázal si představit, že by ještě někdy měl být šťastný. Za dva dny bude po všem, všechno to skončí, oni zapomenou… Ne, Tom ne. Tom nezapomene nikdy…

Nadešel pátek, 31. srpna a než se nadáli, seděli na zadním sedadle v prostorném autě, Tom u okna, a Bill s ručkou nenápadně obtočenou kolem jeho boků, a nechali se unášet do rodného Magdeburku.
Asi ve čtvrtině cesty Billovi klesla víčka a hlavu podvědomě položil na Tomovo rameno. Tom neprotestoval, proč taky. Gustav s Georgem si opět vyměnili nevěřícné pohledy, ale to Tomovi přestalo připadat důležité. Pro něj už důležité nebylo prakticky nic, jediná důležitá věc v jeho životě se lámala na tisíce kousků.

°°°°

Přivítání snad všech příbuzných v rodině a samotná oslava jejich plnoletosti, jako by se snad ani neodehrály. Ani jeden z dvojčat nemyslel na nic jiného, než jak svoje narozeniny oslaví společně, v soukromí.

Konečně bylo po všem, příbuzní se začali rozcházet, Bill a Tom získali každý nejméně po deseti objetích, a pak nadešla ta druhá polovina dne, která již tradičně byla věnována jen jim a jejich přátelům. Protentokrát však dvojčata přátele vynechali a ruku v ruce mířili směrem ke Gustavovu domu. Bill neměl tušení kam, a proč jdou, a Tom si jeho zvědavost patřičně užíval. Kdykoliv mu pohled sklouzl na Billovu novou kérku, odvrátil rychle hlavu, a nebyl v jejich rodině sám. Jejich matka prohlásila, aby jí Bill už nechodil na oči a že má štěstí, že už je plnoletý, jinak by ho srovnala sama. Poté ho se smíchem uvedla do obývacího pokoje a jak se zdálo, zlobit se na něj zapomněla.

„Víš, že mi začíná být líto, že už nám je tolik?“ ptal se Bill, když zjistil, že z Toma nejspíš doopravdy nedostane, kam to vlastně jdou.
„Teprve teď?“ podivil se Tom se smutným úsměvem.
Šli ještě několik minut, když se Tom znenadání zastavil, bez upozornění hmátl po bratrově tělu, přitáhl si ho k sobě a chtivě ho políbil. Přitom mu nenápadně do zadní kapsy jeho džín zastrčil cosi malého. Když se od sebe odtrhli, pozvedl Tom obočí.
„Co to máš v té kapse?“
„V jaké?“ podivil se Bill a obracel přední kapsičky kalhot.
„Tady, ty trubko,“ zasmál se Tom a plácl ho přes zadek.
Bill vypískl, důrazně Toma požádal, aby ho nenazýval tak ponižujícím způsobem a hmatal si do zmiňované kapsičky.
„Co by to mohlo… Jé!“ zavýskal, když spatřil před očima na prstě viset klíčky od auta.
„Tome!“ pištěl a zavěsil se bratrovi kolem krku.
„Díky, díky, díky!“ opakoval a vpil se Tomovi do vyschlých rtů.

Tom vedl Billa s úsměvem až k domu Schäfferových. Zazvonil a v příštím okamžiku už se jim Gustav hnal otevřít.
„Všechno nejlepší, kluci,“ přál jim s úsměvem, a pak ukázal ke garáži.
„Tak tady to je. Doufám, že si to užijete,“ mrknul na ně, předal jim klíč od garáže a opět zmizel v domě.
„Tak… Můžeš se jít podívat. Kde je garáž víš,“ podával Tom s úsměvem klíč od garáže Billovi a ten se nedočkavě hrnul ji otevřít.

„Ach… Bože, to je úžasný pocit…“ vydechl Bill, když se posadil za volant nablýskaného černého auta s poznávací značkou „NKP-7964“ a Tom se usadil na místě spolujezdce.
„Škoda, že neumím řídit…“ zašeptal poté a provinile se usmál do palubní desky.
„To jsem si mohl myslet…“ odtušil Tom naoko přísně.
„Já… Omlouvám se…“ vykoktal Bill vysokým hlasem.
„Prosímtě, nech toho… Víš moc dobře, že když si budeš hrát na takovýhohle anděla, vrhnu se na tebe na místě, tak s tim počkej chvíli za vesnici!“ smál se Tom a Bill se jen plaše usmíval.
„Dokážeš vycouvat z tý garáže a vyjet na ulici?“ zeptal se Tom a položil Billovi ruku na koleno.
„Nooo…“ Bill se kousl do rtu.
„Dobře, sedni si sem, já nás odvezu za Loitsche na jedno z těch polí a budeš si to zkoušet tam na těch polních cestách. Okay?“ navrhl Tom a v příští minutě už si vyměňovali místa – bez vzájemných doteků se to neobešlo.

„Ty umíš řídit?“ ptal se Bill a fascinovaně sledoval, jak bratr startuje jeho nové auto.
„Trochu, vždyť víš, jezdili jsme s klukama, tenkrát když… No to je jedno… Myslel jsem, že ty taky umíš…?“ pozvedl obočí, zatímco vyjížděl před dům Schäfferových.
„A kde bych se to měl naučit? Já neměl tisíce báječných kamarádů, co by mě brali učit řídit… Víš, já neměl žádné kamarády. A teď, když nás všude vozí, bylo by to prakticky zbytečné…“ řekl Bill trpce. Ještě pořád se nemohl vyrovnat s tím, že si Tom kdysi dokázal zjednat daleko větší respekt než on.
„No jo, Bille, někdo měl a někdo neměl…“ zašátral pravou rukou kamsi k Billovu stehnu a hladil ho prsty po útlé noze, nepřestávajíc se soustředit na řízení.
„Naštěstí pro tebe – časy se mění…“ dodal a stiskl.
Bill vydechl.
„Být dospělý není až tak úžasné, jak jsem si myslel, když si uvědomím, co všechno se teď bude muset změnit…“ povzdechl si a přisunul se blíž k Tomovi.

Auto nemělo střechu, takže se nad nimi rozprostírala zatahující se obloha.
„Bille, zlato, nikdo, kdo tě zná, aspoň tak dobře jako já, nemůže nikdy říct, že bys byl dospělý… Ty nemůžeš být dospělý, prostě si to nedovedu představit…“ usmál se Tom a stále mířil směrem z vesnice. Byli na prakticky rovné cestě, takže se Tom odvážil trochu dupnout na plyn, až Billovy vlasy vlály v zesilujícím se větru.
„Jsem alespoň natolik dospělý, abych si uvědomil, že to, co děláme, je špatné,“ řekl Bill rozvážně, beze známek vzteku, a aby to dotvrdil, položil si hlavu Tomovi na rameno.
„Jsi tak sladký…“ usmál se Tom, a konečně sjel do široké polní cesty, kam měl od začátku namířeno.
Někde nahoře nad nimi zlověstně zahřmělo, a ač bylo stále teplo, nebe už se barvilo do temně modré.
„Tak pojď sem…“ poplácal si Tom na stehna.
Bill se ho chytil kolem krku a přelezl mu na klín.

„Tak… Dívej se, co dělám, pak to zkusíš ty,“ oznámil Tom.
Bill se mírně ošil, když mu Tom dýchl za krk, potom přikývl. Tom položil ruce na volant, čímž mu mezi pažemi spočinulo Billovo vyhublé tělo, a pak se auto na jeho pokyn rozjelo.
Bill se zatajeným dechem sledoval jeho počínání.
Tom měl bradu lehce položenou na jeho rameni a soustředěně se díval vpřed.
Všechno dělal pomalu a zřetelně, aby to Bill chápal, a když ujel několik metrů, kdy se Bill snad ani neodvažoval dýchat, opět zabrzdil.
„Tak co, chceš to vyzkoušet ?“ zašeptal Billovi.
„Ano,“ vydechl Bill a chvěl se po celém těle. Neexistující střechou na ně dopadaly první dešťové kapky a okolní vzduch se zvlhčoval.

„Je to jednoduché,“ objasňoval Tom a pokládal Billovi ruce na volant, nohy mu obtáčel těmi svými a přibližně nastavoval na pedály.
„Budeš řídit,“ šeptal Tom, ruce mu obtáčel kolem pasu a hlavu si opět pokládal na Billovo pravé rameno, „a já budu přidávat plyn. Ty budeš brzdit a řadit. Až to bude potřeba, já budu stát na spojce,“ vysvětlil a pevně si k sobě Billa přitiskl, svírajíc stále jeho úzký pas.
„Tak můžeme?“
„Dobře, můžeme,“ pokýval Bill hlavou a Tom otočil klíčky v zapalování. Cítil, jak se Bill chvěje vzrušením.

Sešlápl spojku a Billovi přikázal: „Dej tam jedničku.“
Bill uposlechl, zařadil jedničku a Tom mezitím dupl na plyn. Auto sebou cuklo, Bill vyhrkl, ale Tom ho pevně držel kolem pasu, takže se nic zlého nestalo a Billovo nové auto se pod jeho rukama konečně rozjelo.
„Teď dvojku… trojku…“ radil Tom dál a Bill opatrně dělal, co mu Tom nařídil.
„Bille, no tak, dívej se na cestu!“ okřikl ho Tom, když musel rychle otočit volantem, protože Bill svou pozornost obracel k řazení.
„Okay… Tak brzdi, brzdi…“ rozhodl Tom.
Bill dupnul na brzdu, auto prudce zastavilo, Bill vyjekl a užuž by letěl proti čelnímu sklu, kdyby ho Tom pořádně nedržel, a přitom nezůstával přitisknutý k sedačce.
Bill zrychleně dýchal.
„Klid, nic se nestalo…“ uklidňoval ho Tom, když se mu Bill na klíně otočil, objal ho a naléhavě se k němu tiskl.
„No tak…“

Mezitím začalo doopravdy pršet. Dvojčata však ani nenapadlo se jít schovat, nebo přetáhnout přes auto plátěnou střechu, a raději pokorně mokli v autě.
Netrvalo dlouho a Tom si probojoval cestu k Billovým rtům. Bill mu se stejnou intenzitou oplácel a pomalu se otáčel i s Tomem opačným směrem.
Billovy vlasy byly nyní dokonale mokré, kapky deště stékaly Tomovi po tvářích, mísily se se slanými slzami zklamání.
Oba dobře věděli, že dnes to přijde. Dnes se do opojného stavu nejvyšší rozkoše navzájem přivedou naposledy. Na rozloučenou…

Bill reagoval velmi impulzivně, ihned se chopil Tomova velkého trička a zuřivě ho z bratra strhnul.
„Heleďme se na něj, na anděla…“ ušklíbl se Tom, přitom však nezůstával pozadu, poslepu soupeřil s drobnými knoflíčky Billovy promočené košile, zaklánějíc přitom hlavu, slastně přivíral oči a nechával se líbat a laskat na právě obnažené hrudi.

Bill s nadšením rozepjal ruce a pomohl Tomovi sundat z něj mokrou bílou košili a ledové kapky, dopadající na jeho rozpálené holé tělo, působily neskutečně vzrušujícím dojmem. Billovi naskakovala husí kůže, částečně z chladu, částečně ze vzrušení, na něco takového však vůbec nehleděl, dravě se vrhnul po Tomově poklopci, avšak jeho majitel to nečekal, v tu chvíli se natočil do o něco pohodlnější polohy a ve výsledku se vyburcovaný Bill skutálel dolů pod sedadlo, bolestivě se uhodil do žeber a než se stačil vzpamatovat, ze sedadla spadla i spodní polovina jeho těla, takže se velice neohrabaným pohybem rozplácl po celé šířce auta.
Navzdory vysokému vzrušení Tom vyprskl smíchy a začal bratra sbírat ze země.
Netrvalo to tak dlouho a zmítali se mezi pedály oba dva. Stále puštěný motor auto nadále zahříval a uváděl do poskakujícího, příjemně houpavého pohybu.

Billovy džíny už byly dávno pohozené kdesi na zadním sedadle auta, o Tomových širokých kalhotách ani nemluvě, a Tom začal Billovo břicho zasypávat polibky, přičemž se Bill dušoval, že víc už prostě nevydrží.
Tom se snažil zapamatovat si každičký milimetr té sametové kůže, jazykem obkružoval Billovu hvězdu na břiše, slzy mu skapávaly z řas a vsakovaly se do Billova napjatého spodního prádla, které ještě nemělo reálnou možnost promoknout, jelikož nad ním stále drželo ochranu Tomovo tělo.

„Kéž by sis to rozmyslel…“ šeptal zoufale, aniž by si uvědomoval, že ho Bill slyší. Věděl moc dobře, že on už si to rozmyslet nemůže, už si vybral.
„Nejde to, Tome, mrzí mě to…“ sípěl Bill, jak se celý prohýbal, aby měl bratr lepší přístup k nejcitlivějším místům jeho těla.
„Ani nevíš, jak to mrzí mě…“ sykl Tom bezduše a pravou rukou přejel po lemu bratrových boxerek. Povolily velice rychle, jako by celou dobu čekaly jen na dotek Tomových nedočkavých prstů.
Bill nehodlal zůstávat pozadu, během několika sekund se v Billově novém autě váleli oba dočista nazí, sténali rozkoší pod doteky toho druhého, snažili se nemyslet na to, že je to naposled, neúprosný déšť je bičoval do obnažených ramen.
Bill pro jednou pozbyl veškeré své pýchy a egoismu, sám se přehoupl přes Toma dolů a nastavil se k němu zády.
Tom se zarazil uprostřed vzdechu. Pohled na Billovo nahé tělo zezadu ho bůhví proč vykolejil. Tom věděl, co to znamená.

Dvěma prsty něžně přejel po Billově páteři, zastavujíc se v místě, kde začínala Billova kostrč, nepatrnou chvíli přemýšlejíc, hladil brášku po hýžďovém svalstvu.
Bylo to poprvé, kdy se Bill nabízel k něčemu tak závaznému, tak důvěrnému a v jeho případě ponižujícímu.
Tom vykreslil zručnými prsty veliký otazník do Billových horkých, avšak promáčených zad.
„To je můj dárek pro tebe, k osmnáctým narozeninám…“ zašeptal Bill, který čekal, že něco takového nastane.
„Takový dárek, že mi poprvé a naposled dovolíš něco tak svazujícího, a potom jen tak zmizíš z mého života ? Po tomhle ?“ Tom to nevyřkl nijak vyčítavým tónem.
Bill tuhle poznámku ignoroval a dál se vybízivě prohýbal a smyslně šeptal: „Už jsi dospělý, Tome… Udělej to.“
„Ne, Bille, to nemůžu, jen proto, že tím chceš odčinit, že mě prostě necháváš… Ne, Bille. Na to tě mám moc rád,“ odporoval Tom, zatímco se třásl vzrušením při pouhém pomyšlení na to, že by to doopravdy směl udělat.
„Udělej to. Je to moje přání,“ přesvědčoval ho Bill a nedočkavě se mu otřel zádí o rozkrok.
Tom už na to neřekl nic. Dlaněmi chytl Billa kdesi pod pažemi, sjížděl jimi přes jeho žebra, slabiny až k bokům, zatímco se podbřiškem otíral o jeho pozadí.

autor: Ketty
betaread: Janule