Maliny 8.

Přejede mi mráz po zádech chladem.

„Nepůjdem už domů?“

„Jo,“ souhlasí. A tak znova vyrážíme. „Jen doufám, že máma s Gordonem už spí! A ještě si taky musím přebarvit hlavu… a přelakovat nehty a hlavně schovat všecky silonky a podprsenky!“ vyjmenovávám a Tom se směje.

„Hej, tos vážně všecko kvůli mě?“

„Joo! Vidíš, jak se obětuju?“

„Jj, ty moje blondýnko 🙂 Je ti jasný, že to musíme tajit?“

„No jasně, nikomu to neřekneme. Ví to jen Andreas a ten to nikomu neřekne!“ Konečně dorazíme domů. Ve všech oknech je zhasnuto a tak snad doufám už vážně všichni spí.

„Když tak dělej holku i před našima!“ šeptá Tom, když už jsme v obýváku. Bezpečně dojdeme až do pokoje.

„Já si jdu ještě udělat tu hlavu,“ zívnu.

„Ještě teď?“

„Jo, musím,“ rozhodím rukama a jdu do koupelny. Netrvá to zas až tak moc dlouho. Hlavně se spíš modlím, aby ta voda nevzbudila naše. Vyfoukám si je, abych nešel spát s mokrejma vlasama, odlakuju si zelený nehty, odlíčím se, vyndám čočky, sundám ty holčičí hadry a jen v trenkách… zase jako Bill se vracím potichu zpátky do pokoje. Jen otevřu dveře a nestačím se divit! Tom srazil naše dvě postele dohromady v rohu a naše stoly taky jaksi posunul, takže to tu vypadá… líp… jo, to rozhodně.

„Tak co?“ ukáže na pokoj „Líbí?“

„Joo!“ hodím po něm zářivej úsměv. Koukám na mobil… je půl pátý ráno a on nám tu stěhuje pokoj… úžasný 🙂 Oblečení, co jsem ze sebe shodil, schovám někam hodně hluboko do skříně a dojdu k posteli, u který stojí i Tom.

„Kde chceš ležet?“ zeptá se. Mno, já nemůžu… bože tohle je… můj sen! xD Neudržím se a padnu mu kolem krku.

„Díky, díky moc!“ pustím ho. „A lehni si kam chceš, mě to je úplně jedno!“ rozhodím rukama. Mám takovou radost.

„Asi bys rád spal u zdi… tak mazej!“ ukáže na místo u zdi.

„No… jenže ty taky!“ ukazuju na něj.

„Jo, ale tak… si to můžeme prohazovat nebo tak hm?“

„Ne!“ skočím na postel a přehodím polštáře tak, abysme leželi úhlopříčně. „Tak… a nikdo nebude spát u zdi… budeme mít oba hlavu v rohu jo?“ podívám se, jak se na to tváří.

„Super!“ zaraduje se a zhasne světlo. Zalezu do postele. Tom taky.

„Jsem hrozně rád, žes na to přišel,“ zašeptám do tmy.

„Já taky,“ najde mou ruku a stiskne ji. Otočím se k němu čelem a neubráním se hlubokýmu zívnutí. „Už budeme spát hm? Nebo si roztrhneš pusu a to bych fakt nerad! xD „

„Jo,“ zašeptám a zavřu oči… nemůžu tomu ani uvěřit…

Otevřu oči… celý pokoj je už dávno zalitý světlem – odhaduju, že už je dávno po poledni. Zhluboka se nadechnu a ucítím ruku na svým pase. Kouknu dolů… vedle mě leží Tom a ruku mi tiskne k břichu. Hlavu má skloněnou dolů a kouká kamsi na dveře. Mrká.

„Tome,“ řeknu ještě trochu chraplavě – pitomej raní hlas. Zvedne ke mně hlavu a usměje se

„Jsem rád, že jsme spolu.“

„Já taky,“ nakloním se k němu a dám mu pusu.

„Večer zase jedem pryč, myslíš, že bysme to měli říct klukům?“ zeptá se Tom, ale je poznat, že odpověď je nám oběma jasná… xD

„Myslím, že bysme to neměli říct klukům, :)“ usměju se. „Ty bys jim to snad chtěl oznámit? Hele kluci já… a brácha jsme přišli na to, že jsme stvořený jeden pro druhýho… xD“

„Jo, máš pravdu!“ souhlasí Tom. „Musíme dávat fakt bacha,“ zase ke mně zvedne hlavu.

„Jo, já vím, musíme!“ Slyšíme kroky na schodech. Tomova ruka sjede z mýho pasu a já se posunu o třicet centimetrů víc na svou půlku. Ozve se zaklepání na dveře a následný otevření (no jasně – ten někdo prostě nemůže počkat na slovíčko ‚Dále’… ).

„Nechtěli byste třeba už -“ máma zmlkne v půlce věty a překvapeně se rozhlídne po pokoji „Co se tady dělo?“

„Předělali jsme si nábytek… to vadí?“ překvapeně povytáhne obočí Tom. „Ne, nevadí, ale… kdy jste se včera vrátili? To jste to dělali v noci?“

„My nebyli unavení,“ namítnu rychle.

„A proč máte sražený postele? To vám nevadí?“ Není nějak moc zvědavá?

„My jsme… my jsme chtěli mít ty stoly takhle a se skříní se nám tahat nechtělo, takže nám nic jinýho nezbylo,“ horlivě vysvětluje Tom.

„Aha,“ kývne máma hlavou a podle výrazu to ještě pořád vstřebává… „No jen jsem vás přišla vzbudit, měli byste vstávat, za pár hodin jedete, tak ať všecko stihnete,“ otočí se, že odejde, ve dveřích se ale ještě otočí. „A udělala jsem kachnu, tak pohněte, ať vám to nevychladne,“ a zavřela dveře. Kouknu na Toma…

„Jsme dobrý!“

„Upe jsme jí zmátli! xD“

„Kde mám čistý ponožky?“ křičím z pokoje na mámu, zatímco nadupávám věci do kufru. Kdyby to viděla, nadupe mě tam taky! Za půl hodiny pro nás přijedou a my nejsme nachystaný!

„Kde mám to zelený triko?“ slyším křičet Toma z kuchyně.

„Já jsem vám říkala, že to nestihnete!“ nese se z koupelny mámin hlas.

„Na.“ Gordon mi podává hromádku vypranejch a složenejch ponožek.

„Dík moc!“ nacpu je taky do kufru a zapnu zip. „Mám všecko,“ stoupnu si do dveří koupelny a pozoruju, jak máma uklízí žehličku.

„Super, na – dones to Tomovi,“ dá mi do náruče hromádku triček. Donesu je Tomovi až do kuchyně.

„Pak by ses měl ještě vrátit do pokoje, myslím, že sis tam něco zapomněl… “ řeknu jakože mimochodem, když mu předávám trika. Vracím se po schodech nahoru a potkávám na schodech mámu, scházející dolů… výborně:) Vlezu do pokoje a nechám pootevřený dveře. Slyším dupot na schodech.

„Co jsem tady zapomněl?“ vlítne Tom do pokoje. Ovinu mu ruce kolem pasu.

„Měli bysme se… ‚rozloučit‘ ;o)“ nohou přibouchnu dveře.

„Joo!“ rozzáří se a chytne si mě taky. A už nepočítám po kolikátý se mi málem podlamují nohy, když mě políbí. Dostávám se jazykem hluboko do jeho pusy. Užívám si to, protože tohle je možná na nějakou dobu poslední pusa.

„Kluci, za deset minut tu bude – Co to děláte?! =oO“ do pokoje BEZ ZAKLEPÁNÍ vtrhne Gordon! =oX Okamžitě se s Tomem pustíme a odskočíme od sebe, jakoby mezi náma byla pružina.

„My jsme jen něco zkoušeli,“ vyhrknu první, co mě napadne.

„Zkoušeli? Co jste zkoušeli? Bože, jste bráchové! A Bille, ty máš holku!“ vykulí na nás oči… kurva to mi nedošlo! Tom po mě střelí zkoumavě-vyčítavým pohledem. Jen neznatelně zakroutím hlavou, jako ať to teď neřeší a otočím se zpátky ke Gordonovi.

„No však, já to vím, nic nedělám – jak sem řek, jen jsme něco zkoušeli,“ snažím se ho přesvědčit.

„Ok, nic mi do toho není… “ rozhodí nakonec rukama a chce odejít. Ještě sjede divným pohledem naše sražený postele. „Jo a za deset minut je tu pro vás auto, kluci volali,“ strčí ještě hlavu do dveří. Ztěžka dosednu na postel.

„Ty máš holku?“ začne hned útočným tónem Tom. „Že ses nezmínil,“ usměje se rychle a nuceně.

„Samozřejmě, že nemám, někoho jsem naposled měl ve třinácti, jestli si pamatuješ! O holce jsem Gordonovi řekl, když jsem potřeboval být sám doma v sobotu… abych ze sebe udělal babu,“ dořeknu, když pořád nechápavě kouká.

„Aha… promiň,“ řekne potichu.

„Jj,“ kývnu hlavou. „Hej, musíme dávat fakt, fakt pozor,“ řeknu… moje nálada se pomalu, ale jistě dostává k bodu mrazu.

„Neboj, už si dáme pozor, ok?“ povzbudivě mě chytne za rameno.

„Ok… „

O deset minut později už z auta máváme mamce a ještě pořád divně tvářícímu se Gordonovi… jen doufám, že o tom s mámou nebude mluvit!

„Tak co víkend? Byli jste u Andyho? Jsem slyšel, že u něj něco bylo,“ ptá se Georg, když vyjedeme z města.

„Jo, byli,“ vyhrknu, ale když mi Tom bolestivě přišlápne prsty u nohy dodávám: „Teda já tam byl jen ráno, ale Tom… ten tam byl.“

„Jo… a byla tam úžasná holka… Katarine se myslím jmenovala… “ ‚přemýšlí‘ s úsměvem Tom. „Byla úžasná!“ dokončí.

„Jo?“ mrká na něj Georg.

„A chodíte spolu?“ ptá se zvědavě.

„No… dalo by se to tak říct, jo, chodíme. :)“ Jen s úsměvem zakroutím hlavou a sleduju ubíhající krajinu za oknem, až mi spadnou víčka…

V pondělí nám zase začne pracovní vysilující týden… korunu tomu nasadí David, když nám ve středu u snídaně řekne, že volnej víkend nebude. Až zase ten příští… Super! Právě teď je období, kdy je hrozně moc různejch akcí, rozhovorů atd., takže si teď volnej víkend fakt nemůžeme dovolit. Co se mě a Toma týče, je to vlastně v pohodě, není to upjatý jak na začátku. Dalo by se říct, že každým dnem je to o něco lepší. I tajit se nám to úspěšně daří. V sobotu se nám konečně podařilo nenápadně vymámit mě pokoj dál od ostatních. Z jednoho prostýho důvodu – aby za mnou mohl Tom přijít a nemuseli jsme se bát, že naše rozhovory uslyší přes zeď někdo, kdy by neměl… vlastně kdokoli jinej. V neděli jdeme dělat rozhovor ‚až‘ v jedenáct hodin dopoledne, takže se určitě aspoň pár hodin prospím. Byli jsme domluvení, že přijde, až si bude jistej, že všichni ostatní spí. Přišel o půl jedné… xD

„Nespíš ještě?“ strčil mi hlavu do dveří.

„Jasně, že ne! ;o)“ Potichu zavřel dveře a hned mě políbil.

„Víš, jak je to krutý dělat jakože nic, když jsme někde mezi lidma?“ ptá se mezi polibky.

„Jo, to vím,“ přitakávám. Dojdeme až k posteli, kde mi Tom sedne na klín a nepřestává líbat… možná víc horlivě než obvykle… najednou mi začne pomalu zajíždět rukou pod kalhoty.

„Tome to -“ ruku mu vyndám. „Ještě ne,“ řeknu.

„Ok, v pohodě. Proč ne?“ zeptá se naprosto v klidu.

„No já tohle -„

„Ještě nedělal?“ nenechá mě dokončit odpověď.

„Ne to ne, dělal, ale nic víc… víš? A tak… no… “ sakra neumím mluvit!

„Jo, já tě chápu, nebudeme spěchat hm? Navíc tady v hotelu je to stejně trochu nebezpečný, když je okolo tolik lidí.“

„Jo… díky moc!“ děkuju trochu rozpačitě.

„Mám tě rád Bille,“ pohladí mě po tváři. Jen se usměju…

„Já tebe taky!“

„Možná tě i miluju,“ hodí po mně andílkovskej úsměv až se zasměju. xD Až do bůhví kolika si pak povídáme. Hlavní téma je – kam jsem s holkama až zašel… ‚moc‘ příjemnej rozhovor ;o) Tom odcházel a hodiny ukazovaly třičtvrtě na čtyři… zítra budu jako rybička ;o)

Jsem rád, že na to Tom narazil – na tohle téma. V podstatě jsem věděl, že o mě v tomhle směru ledacos ví, ale stejně… A navíc jsem měl strach, že bude naštvanej, když ho… odmítnu… jo, ale je to ok. Nejsem na to jaksi připravenej. Chci si být jistej, že chci, aby mi to udělal brácha… xD Nee, že by mě Tom nepřitahoval… panebože a jak! Ale prostě chci počkat na ten správnej čas.

autor: *Nicky*, Týnka
betaread: Janule