„Počítám, že teď už bude Tom docela slušně v náladě,“ uvažuje Andreas, když se blížíme k jeho domu. „Hlavně mluv jinak… změň hlas, jasný?“ dává mi poslední rady. Kejvu hlavou… jestli tohle vážně vyjde… budu čumět!
„Ježiš!“ zastavím se najednou.
„Co je?“
„Jaký mám mít jméno?“
„Hmm… třebaa… Katarine?“ navrhne.
„Jo, tak jo. Jsem Katarine!“ se smíchem mu podávám pravačku xD.
„A ještě… pohybuj se trochu jako holka… choď jinak… furt chodíš jak Bill… dělej všecko jinak!“
„Ok… “ zkouším pár druhů chůze ještě cestou, ale už… jsme tady. Svírá se mi žaludek, při představě, že za pár okamžiků vejdu do domu plnýho lidí a budu předstírat, že jsem cizí holka… HOLKA (!) a budu balit svýho bratra… Jo… je mi šoufl!
„Zvládneš to!“ mrká na mě Andreas, když vidí můj bílej obličej.
„Dík! Tak… jdeme?“ hodím hlavou směrem ke dveřím. Andreas otevře a… jdeme.
„Heej, lidi!“ křikne na všecky, když ztlumí hudbu. „Tohle je Katarine, jedna moje kámoška, tak na ni buďte milý, jasný?“ Jen se rozpačitě usměju… pokouším se ze sebe dostat nějakej neznámej NEBillovskej úsměv. „A teď už to je na tobě, kdyby něco, najdi mě ok?“
„Jo tak jo, fakt díky moc!“ jsem nervózní.
„Nemáš zač, tak hodně štěstí a… sekne ti to, fakt bych tě nepoznal!“ řekne ještě a už mi mizí z dohledu. Procházím mezi lidma… sem tam mě někdo pozdraví… odpovídám svým zpitvořeným hlasem… Aaa támhle je Tom, stojí a nalívá si nějaký pití. Zhluboka se nadechnu a jdu k němu. Natáhnu se po láhvi a kelímku.
„Jee, zdarec, kočko!“ koukne na mě svejma opilejma očima… určitě mě pozná!
„Čau,“ pípnu.
„Tebe neznám, jak se jmenuješ?“ opře se rukou o stůl a zaujatě mě pozoruje.
„Katarine,“ řeknu už trochu normálněji než prve ten pozdrav.
„Já Tom,“ natahuje ruku. Stisknu ji a než stačím cokoli pobrat nebo udělat, vlepí mi pusu na tvář. Srdce se mi rozbuší neuvěřitelným způsobem… kdyby tak tušil, kdo jsem… =oX Abych zakryl rozpaky, naliju si plnej kelímek vína… bude mě asi bolet hlava… ale co, jeden kelímek mi nic neudělá. Napadá mě, že bych možná mohl trochu zakročit…
„Nepokecáme?“ navrhnu a malíček ze ‚spodu‘ kelímku dám normálně…
„Jasně,“ souhlasí a jdeme si sednou na nějakej gauč v obýváku.
„Ty seš Tom Kaulitz z Tokio Hotel že?“ zeptám se s úsměvem.
„Jo, to jo,“ usměje se taky… ha! Ano!
„Tebe mám ze skupiny nejradši,“ usměju se taky a jsem hodně nervózní!!
„Jo? To je dobře,“ napije se ze svýho kelímku. Udělám to samý… kéž by mi to začalo trochu lízt do hlavy a já byl trochu… uvolněnější! Mno nic… kopnu to do sebe celý…
„Neskočil bys mi prosím ještě pro něco? Ale ne pro víno, moc mi nechutná,“ zaprosím.
„No jasně!“ nadšeně se zvedne a jde mi něco nalít. Zakoukám se do davu… vidím Andrease. Naše pohledy se srazí. Pohledem se mě ptá ‚Tak co?‘. Kejvu hlavou, jakože zatím ok a to už se vrací Tom i s kelímkem pro mě.
„Máš někoho?“ zeptám se… co bych to protahoval.
„No… jak se to vezme… “ rozpačitě uhne pohledem =o.
„Jak se to vezme??“ nechápavě se na něj podívám „Jo nebo ne?“
„No prakticky ne, ale… možná… teď je trochu složitější období, nevím, jestli bych teď mohl někoho mít, je to složitý,“ dořekne a koukne zase na mě.
„A nechceš mi to trochu vysvětlit?“ zeptám se, seberu všecku odvahu a poposednu si blíž k němu.
„Někdo, kdo mi je hodně blízkej… se mi možná… začíná hodně líbit… “ dostane ze sebe ztěžka… panebože… =oX Kdybych neměl v úmyslu ho sbalit, seděl bych s vytřeštěným výrazem…
„Hmm, blízkej… brácha? xD“ zeptám se a hlasitě uměle se zasměju… Jen se po mně vyděšeně podívá, ale okamžitě se zasměje taky… „Dělám si srandu! xD“ chytnu ho za rameno. Je to jasnýý!! :))
„Ne! xD“ zas se zasměje a možná nejsem jedinej, kdo se tu směje uměle… 🙂
„Tak kdo to teda je?“ zeptám se… a vida… už mi to cosi, co mi donesl, začíná trochu lízt do hlavy a tak se odvážím mu přejet prstem po tváři… jakože jen tak… bože můj! Kdybych věděl, že může být tak jednoduchý se ho beztrestně dotýkat… chodil bych převlečenej za holku celej život!
„Neznáš… promiň.“ zakroutí hlavou.
„Ok… vydržíš moment? Skočím si na záchod.“
„No jasně… vrať se pak jo? Dobře se s tebou povídá.“ Jen přikývnu a jdu do koupelny… spravím, co spravit jde a vracím se zpátky. Nejdu ale k Tomovi, ale za Andreasem.
„Copak? Děje se něco?“ zeptá se, když mě uvidí.
„Nee, jen… Tom… asi vážně něco cítí… ke mně… “ klepe se mi spodní ret… nevím, jak je to možný!
„No vidíš!“ povzbudivě se na mě usměje a poplácá po rameni.
„Jenže teď se mnou nechce nic mít… když jsem holka!“ ukazuju na sebe.
„Aha… hej, víš co? Chvilku se vypař… dělej něco jinýho a já ho jdu pořádně opít, jo?“ Chvilku přemýšlím…
„Ok… “ souhlasím nakonec. Kouknu na svý ruce… klepou se probohaa! xD
„Seš ok?“ přijde za mnou nějakej kluk, co ho ani neznám a zvedne mi bradu… teda fuj! Ucuknu hlavou.
„Jo, jsem v pohodě!“ zhnuseně se na něj podívám.
„Faajn… tak jen klid!“ zvedne ruce a odejde pryč. Radši odkráčím na záchod, než se za mnou přihrne ještě někdo. Po asi deseti minutách zase vylezu a to už vidím Andrease, jak mě hledá…
„A je to… je támhle… “ ukazuje na gauč, kde jsme předtím seděli.
„Díky!!“ skoro bych ho samým štěstím obejmul.
„Tak běž! Jo a… ptal se po Katarine! xD“ mrká na mě. Dojdu k němu…
„Jee, Katarine!“ zasměje se z plnejch plic.
„Nepůjdeme nahoru?“ zeptám se vyzývavě a jen se děsím slov, který ze mě vycházej! On se zvedne (!!) a tahá mě po schodech nahoru… ježiš… jak… co mám teď dělat? Proč jsem to nechal dojít tak daleko? Z toho se nevyvlíknu!! Silně za náma bouchnou dveře pokoje, do kterýho vejdeme, mám srdce v krku! Sedneme si na postel… je mi naprosto šíleně! Rozklepaný ruce držím v pěstech. Jen sedím a nic nedělám… to asi od holky, co mu tohle navrhla, nečekal… nakloním se k němu… moje rty se dotknou těch jeho a já… jsem… úplně v háji!! Pomalu se jazykem dostává do mý pusy… bože můj… po chvíli mu to horlivě oplácím… uvolním jednu pěst a chytnu ho kolem krku. Začínám se pomalu uklidňovat… jestli to vůbec jde. Ucítím jeho ruku na svým stehně, jak se nebezpečně posunuje k lemu sukně… to je v prdeli! Jestli okamžitě něco neudělám…
„Ne promiň, já nemůžu,“ odtrhne se ode mě, ještě než ten problém stačím vyřešit.
„Cože?“ zeptám se překvapeně.
„Já mám rád někoho jinýho,“ zakroutí hlavou a jazyk se mu plete. Sedne si o kousek dál.
„Jo, to je v pohodě… ale… řekni mi, kdo to je!“ zavrtám se do něj pohledem. Nevím, jestli za to může ten chlast nebo jeho zoufalství, ale o chvilku později pípne ‚Brácha‘ a já… nemůžu ani uvěřit svýmu štěstí!
„Cože?“ Jen dá hlavu do dlaní.
„Pocem!“ chytnu ho za ruku a táhnu ven. Nebrání se, neptá se, jen poslušně cupitá… nebo se potácí ?? za mnou. Zatáhnu ho až do koupelny, kde ve skříňce vyhrabu odličovací ubrousky… „Sedni si,“ zatlačím ho na vanu. Stoupnu si před něj, vyhrnu si tričko a tampónkem si začnu čistit ty vrstvy make-upu, co jsou na hvězdě… Pomalu se začíná objevovat a Tom… jen čím dál tím víc třeští oči na moje břicho. Zvedne pohled k mýmu obličeji… jen odhrnu vlasy, který zakrývaly piers v obočí…
„Ty… “ ukáže na mě nevěřícně.
„Tys mě nepoznal,“ mluvím už svým hlasem.
„Bille?“ zeptá se a z očí mu vyklouznou dvě velký slzy.
„Jo… “ usměju se.
„Já… “ jen zamrká, ale slzám nezabrání, tečou mu jedna za druhou, ani nevím proč… Natáhne ke mě ruce. Chytnu je. „Jak jsi to věděl?“
„Poznal jsem to,“ kleknu si k němu. Chytne mou hlavu do rukou…
„Můžu?“ zeptá se a upře na mě uslzený oči. Šťastně se usměju a přikývnu. Políbí mě… tak nádherně, dokonale a procítěně… tak jak jsem si to kdysi vysnil. „To není správný, já vím!“ řekne, když skončí.
„To je mi ale úplně jedno!“
„Jo… mě taky,“ rozpačitě se usměje 🙂 Pustím ho, namočím si ruce do ledový vody a poplácám ho po obličeji, až se polekaně roztřese. „Co děláš?“
„Chci, abys vystřízlivěl,“ usměju se.
„Ok, ok je mi líp, jen tohle nedělej!“ zasměje se a ukáže na umyvadlo.
„Tak fajn,“ sednu si na zem před něho.
„Tos udělal kvůli mě?“ ukáže na mě.
„Kvůli komu jinýmu?“ mrknu na něj.
„Wow… ty seš teď… normálně holka… a kvůli mě!“ stoupne si „To je něco Bille! Jak tě to všecko napadlo?“
„To ne mě… „
„Cože?!“ otočí se s vyděšeným výrazem ke mně, až se musím usmát 🙂
„Andrease… “ zašeptám a čekám na jeho reakci.
„On to ví?“ Přikývnu.
„A neřekne to nikomu?“
„Dyť ho znáš, ne? ;o) „
„Jo. A… jak jsi věděl, že já… já… “ nemohl najít ty správný slova.
„To ta ruka, když jsme koukali na manželky… víš ne?“ Chvilku přemýšlel…
„Jo… “ usmívá se a trochu se červená 🙂 „To bylo… jo, máš pravdu… v tom bylo něco víc.“ „Co teď?“ zeptám se, protože mi tu začíná být celkem zima.
„Nechce se ti jít domů?“ zeptá se Tom.
„Vážně?“ jen koukám… on… a takhle brzo odejít?? On většinou odchází mezi posledníma. „Jo, to chci!“ zvednu se. Vyjdeme ze dveří a chvilku se rozkoukávám v tom šeru… v koupelně bylo dost ostrý světlo.
„Tak pojď… Katarine :)“ chytne mě za ruku a pomalu jdeme chodbou, přes obývák až k Andreasovi. „Tak jsem sbalil Katarine,“ zvedne mou ruku do vzduchu, když dojdeme k Andymu sedícímu na gauči. Zkoumavě se podívá, protože neví, jestli už Tom ví, že já jsem já.
„Jo, ví, že jsem Bill,“ vysvětlím mu a na jeho tváří se objeví úsměv… mírně opilej 🙂
„Supeer! Já říkal, že to vyjde! Moje plány nemají chybu!“ řekne jako samozřejmost. xD
„Bylo to tu super, ale už jdeme domů,“ oznámí Tom.
„Jen… bacha, ať Katarine neotěhotní… xDD“ a celej se poprská smíchy nad svým úžasným vtipem xD Tom mě vede zpátky přes celej obývák, mou ruku svírá v tý svý, až k východu. Cestou se za náma pár lidí otáčí… nikdo netuší, kdo jsem… je mi úžasně! Pořád se na něj musím usmívat… jinak, než doposud… jinak než na bráchu… je mi, jako kdybych byl poprvý s někým, koho mám vážně rád. Jsem nervózní, vyklepanej, rozpačitej a tak šťastnej. Kráčíme tmou, pořád ruku v ruce, všude je absolutní ticho, jen občas zašustí listí pod vlivem jemnýho větru. Nemluvíme… jen jdeme mlčky. Občas stiskne mou ruku pevněji.
„Ještě nechci jít domů,“ podívá se na mě.
„Ani já ne.“
„Tak co provedeme?“
„Nevím, ale můžeme cokoli… když jsem vlastně holka, nikdo nic nepozná a ty budeš pořád jen ten, kdo sbalil Katarine‘ ;o)“ Zase se na mě usměje.
„Půjdeme do parku?“ zeptám se teda… je to nádherný místo. Nejradši tam chodím v noci, protože přes den je tam moc lidí.
„No jasně.“ Otočíme směr a jdeme do parku… Je tam větší tma, než když jsme šli jen ulicema, kde na nás dopadalo světlo z pouličních lamp. Pořád mlčky dojdeme až k jedné z laviček, kam si sednu a dám nohy pod sebe… sukně nesukně, to mě už vážně netrápí.
„Není ti zima?“zeptá se starostlivě Tom a já pozoruju tu změnu… kdybysme byli kdekoli jinde v jiný situaci a nikdy by jsme si neřekli to co dneska, nezeptal by se.
„Jen trochu, ale to je dobrý. Nejsem holka… o moje vaječníky se neboj! ;o)“ Zasměje se 🙂
„Je to zvláštní co?“ zeptá se a dívá se mi do tváře.
„Jo, to jo,“ přiznávám… vážně je zvláštní sedět s bráchou, s osobou, kterou miluju a s osobou, ve kterou jsem málem už ani nedoufal, v parku na lavičce v bůhví kolik hodin ráno v úplný tmě a mít v sobě ten dokonalej pocit. „Tak povídej… povídej mi všecko, co se stalo, co způsobilo tu změnu, jak se to stalo… chci to slyšet!“ chytnu jeho ruku. A on začne… vypráví všecko do posledního detailu a já se jen usmívám… koukám do černý tmy a užívám si ten pocit naprostýho štěstí. Tolikrát jsem si tohle představoval. Vždycky, když mi bylo smutno, když jsem byl kdekoli jinde než doma a když byla noc… vždycky jsem si tuhle chvíli takhle představoval. „No a když si mě dneska chtělA svést… nešlo to, já najednou nemohl. A mimochodem… jak daleko jsi byl ochotnej to nechat zajít? Nevypadal jsi, že by ses zrovna dvakrát bránil… tos čekal, až sám příjdu na to, že… seš kluk?xD“
„Nee! Já už byl úplně bezradnej! Naštěstí si to stopl v pravou chvíli, protože jsem netušil, co mám udělat!“ horlivě vysvětluju. xD
„Ty sis vyndal i piers z jazyka, žee?“ zvedá obočí.
„Tys to poznal?xD Jo vyndal,“ vyplazuju na něj jazyk 🙂
„Dost dobře líbáš!“ řekne nečekaně… teda aspoň pro mě, nikdy mi to nikdo neřekl! xD
„Dík,“ zaraduju se… neskrytě xD „A dáš si ještě hm?“ vypláznu na něj jen špičku jazyka… >=o) Neváhá a znova… dneska už potřetí mě políbí, hladí mě po tváři… opatrně otevřu oči… jeho jsou zavřený, je tak nádhernej. Znovu je zavřu a naplno si to vychutnávám. Když skončí, koukne mi do očí.
„No vidíš, to říkám! Nikdo nelíbá líp než ty!“ zase se zářivě usměje.
autor: *Nicky*, Týnka
betaread: Janule
hááh xD este ze to dopadlo takto x) super x)
skoro jako jane.a, romatiikkk!!!