Maliny 6.

„Ale no tak! Bille vždyť se nic nestane, nikdo tě nepozná!“ ukecává mě.

„Nemám ani co na sebe.“

„Já ti to seženu jo? Hej chodím s jednou holkou už asi měsíc a je hrozně v pohodě… všecko mi půjčí a ani se nebude vyptát na co! Spolehni se! Já to zařídím ok?“ Zhluboka se nadechnu a zase vydechnu.

„Tak jo… ale chápeš jak to bude celý trapný?“ kouknu na něj.

„Odměnou ti bude tvůj sexy bráška… xD Nee… soráč, ale to zní vážně divně! xD “ zase se směje.

„No, ale… co mu řeknu… já s ním chtěl jít večer sem k tobě.“

„Řekneš, že seš unavenej… no jasně! On odejde a ty mi brnkneš a já příjdu už s věcma a uděláme z tebe babu, jo?“ Bože můj, do čeho se to pouštím??

„Ale koukej… vždyť mě pozná… “ ukazuju na piers v obočí, jazyku, na hvězdu na břiše…

„Ta hvězda… to nějak zamake-upujem a piers v jazyku si můžeš vyndat. Ten v obočí… tak máš piers v obočí mno! Spousta lidí ho má!“ Zvednu se a zakoukám se do zrcadla, co má Andreas na skříni.

„Nee, to nejde, on mě pozná!“ zakroutím hlavou.

„Čočky!“ vylítne nejednou. „Lisa si kupuje různý barevný čočky! Nějaký ti od ní půjčím a tutově tě nepozná!“ Příjdu k němu a chytnu ho za ramena.

„Andy, nikdy to nikomu neřekneš jasný?“

„Jasně!“ souhlasí a v jeho očích vidím snad něco jako pochopení… to jsem potřeboval.

Na oběd se vracím domů… cestou si ještě do drogerie jdu koupit odbarvovač. Rozhodli jsme se totiž, že bude lepší, když si změním i vlasy… prostě to musí být dokonalý… a mimo to si je další den ráno stejně zase přebarvím na černou, takže není co řešit. Nacpu odbarvovač hluboko do kapsy bundy a jdu domů.

„Ježiš, tady to nádherně voní!“ řeknu, hned jak se za mnou zavřou domovní dveře.

„Uvařila jsem čínu,“ usmívá se na mě máma z kuchyně. No sakra… máma! =o. To mě nenapadlo… dyť ona tu bude! Uvidí svýho syna blonďatýho a v ženskejch hadrech?! Mno, to nesmím dopustit! Tak to jsem fakt nevychytal… musím něco vymyslet!

„Chutná ti?“ ptá se máma.

„Cože? Mno jasně, jo, je to hrozně dobrý!“ usmívám se… sakra, jak to udělat? „Dneska se vrátí Gordon z té služební cesty,“ říká nám máma celá nadšená… No dokonalý! To mi ještě chybělo… teď tu budou oba… moje šance se rozplývají.

„A kdy?“ zeptám se… třeba se vrátí až v noci… „Už… každou chvilku by tu měl být,“ otočí se na hodiny. Super! Aaa sakra! To mi nemůže jednou něco, co si naplánuju, vyjít?? Jedině… že bych zkusil Gordona nějak nenápadně přemluvit, aby mamku někam vytáhl… to by pak byli pryč oba… jo!

„V kolik jdeš k Andymu?“ ptám se Toma, když po obědě ležím na posteli.

„Takže ty nejdeš?“ zeptá se… že by zklamání?? =o.

„Ne, jsem fakt hrozně unavenej! Potřebuju spát! Ale ty jdi, pak mi budeš vyprávět, kdo tam všecko byl jo?“ usměju se na něj a ještě si pro jistotu zívnu, aby bylo upe jasný, jak hrozně se mi chce spát.

„Jo… no kolem pátý.“

„Tak fajn,“zapínám iPoda a zachumlám se do polštáře. Počkat… ale jestli mám Gordona ukecat, aby s mámou šli někam pryč, aniž by o tom máma věděla… nejspíš bude lepší, abych mu to řekl, ještě než se vrátí domů… aaa to mě zničí! Lenivě se zase vyhrabu z postele, na Tomovu otázku ‚Kam jdeš?‘ neodpovím a jdu nenápadně potichu ven… z druhý strany baráku si sednu před garáž a čekám… asi půl hodiny! Konečně vidím přijíždět zpoza rohu ulice naše stříbrný auto.

„Ahoj. Co ty tu děláš, Bille?“ překvapeně na mě koukne Gordon, sotva vyleze z auta.

„Ahoj… já, totiž něco bych potřeboval,“ nadechnu se. Tohle je poslední možnost, jestli tohle nevyjde, můžu se jít zahrabat a večer fakt strávím doma zavřenej s mámou a Gordonem, zatímco všichni ostatní budou u Andrease! Tahle myšlenka mě popožene dopředu. To nesmím dopustit!

„A co potřebuješ?“ ptá se, zatímco otvírá garáž.

„Hmm… nechtěli byste s mámou někam jít dneska k večeru?“ jsem nenápadnej! Zamračeně se otočí.

„Proč?“

„No… Tom půjde večer na nějakou akci k Andreasovi a že… bych byl sám doma víš?“ aha… to mi nedošlo, že z toho budu muset nakonec udělat tohle: „A já bych si sem rád někoho přivedl.“ Jo! Musí mě chápat! Taky byl mladej!

„Ahaa!“ nahodí výraz pochopení a usměje se. „Jo… tak jo, já něco vymyslím,“ pořád se usmívá a propaluje mě ‚vševědoucím‘ pohledem… kdyby tak tušil…

„Vážně?“ zaraduju se.

„Jasně! A kdo to je?“ zeptá se ještě a povytáhne obočí.

„Tu neznáš. Jedna… nová,“ usmívám se… já jsem takovej lhář!

„Ok, tak jo.“

„A prosím – mámě nic neříkej.“

„Neboj!“ naposled přikývne a já už radši mizím v domě, abych nevzbudil podezření… xD

Je čtvrt na šest, Tom už odešel a máma se chystá na večeři s Gordonem ( „Já se tak těším! Napadlo ho to úplně samotnýho! Takový překvapení!“ ) a já… dělám, že mě hrozně zajímá dokument o savcích… konečně v půl je barák prázdnej! Sotva klapnou dveře, už běžím nahoru pro mobil a volám Andymu.

„Tak jsou všichni pryč,“ řeknu ještě udejchanej, jak jsem vyběhl rychle schody.

„Ok, letím!“ ukončí hovor. Já z kapsy bundy, vylovím odbarvovač. V koupelně se vrhnu na návod k použití… všechno ok jen… půl hodiny to mám mít na hlavě?! No to abych hned začal, jestli chci ještě stihnout něco jinýho, než jen ze sebe udělat blondýnu… bože můj! Asi po deseti minutách, kdy si už na napatlanou hlavu dávám igelitový cosi, abych si nezašpinil věci. Radši kouknu kukátkem, protože otevřít takhle někomu jinýmu bych fakt nechtěl! Jen otevřu dveře, Andreas už se zase směje…

„Hele jestli se mi budeš furt jen smát, tak se na to vykašleme a můžeš jít,“ jsem trochu naštvanej.

„Nee, soráč!“ mrkne na mě. V pokoji na postel vyhodí všecky věci… riflová sukně… zelený triko s krátkým rukávem… zelený tenisky (hm, teda jestli je obuju, budu dobrej! )… černý silonky (!!) =oO… zelenej lak na nehty… nějaký sponky a kabelka… Prohrabuju se tou hromadou, až…

„Panebože!“ dám si ruku před pusu a druhou zvednu do vzduchu černou podprsenku… „Já se jdu zabít!“ kejvu hlavou… „Do čehos mě to nalanařil !?“ zeptám se zděšeně. Andreas mi ji vytrhne z ruky.

„Neřeš! Hele, teď si… třeba nalakuj ty nehty, ksciht si udělej asi až si spláchneš ty vlasy nee?“ Ten se nějak vyzná… že by to taky někdy dělal? xD

„Jasně… „… Nehty mám zelený, hlavu sice mokrou, ale blonďatou a právě držím v rukách silonky… jen kroutím hlavou…

„Tak dělej! Nemáme čas na vzdychání!“ popohání mě… Sundám si kalhoty…

„Bille, asi si budeš muset… oholit nohy.“ Probodnu ho vzražedným pohledem.

„To nemyslíš vážně!“ Pokrčí rameny.

„Mno vypadalo by to pěkně blbě – to musíš uznat!“

„Ok… “ zhluboka se nadechnu, abych se uklidnil a jdu na to… vlasy mám v ručníku… když se vidím v koupelně v zrcadle, chce se mi skoro brečet… ještě ty zelený nehty! To je konec! Trvá mi to asi půl hodiny… ještěže mám ty vlasy v ručníku, protože jináč by uschly a já bych pak vypadal jak debil… vypadalA… ach joo! Tome nenávidím tě!

„Ježiš, tos držel žiletku poprvý v ruce?“ zeptá se Andreas, když vidí moje občasný říznutí po nohách.

„Jistě, že ne, ale ještě nikdy jsem si neholil nohy!“

„Ok… “ přejde to a hází po mně silonky. Snažím se opatrně, ale mám zatím jen jednu nohu oblíklou a už se tam roztáhne oko od kolena až kamsi k rozkroku… „Doprdele!“ neudržím se. „Na,“ hází po mě další… jen vykulím oči… „Mě bylo jasný, že se ti roztrhnou! Mám tu ještě jedny když tak,“ ukazuje ještě jednu krabičku. Naštěstí ani není potřeba a druhý se mi podaří dostat na nohy… podívám se do zrcadla a už nemůžu dál zadržovat smích! xDD Nic horšího jsem v životě neviděl!! Andreas vedle mě skoro brečí! xDD

„Jestli to nevyjde, tak si piš, že to nepřežiješ!!“ křičím na něj mezi smíchem.

„Ale vyjde! Tak dělej, běž si udělat vlasy… a udělej si s nima něco jinýho než normálně… no jasně! Udělej si je kudrnatý!“ nadšeně se koukne na moje vlasy, jakoby právě vymyslel veleplán!

„Ježiš já ani nevím, jak se to dělá!“

„No… natáčky si půjč od máti ne? A pak to vyfoukej… já ti pomůžu!“ Jdeme do koupelny… máme dva fény, takže to jde to docela rychle. „Tak a teď ti je sundáme!“ položí fén na polici.

„Au to tahá!“ chytnu se za hlavu, když mi bolestivě stáhne jednu natáčku… jednu z asi 20, který na hlavě mám! „Hm, mám krásný lokýnky co?“ řeknu teploušským hlasem a na prst si navíjím jeden pramen.

„No, rozhodně! Šel bych do tebe, brouku! xDD “ hypne mě Andreas bokem do boku.

„No tak honem! Spěcháme!“ připomenu mu.

„Jasně… umíš si nasazovat čočky?“ vytáhne krabičku s čočkama.

„Ne, nikdy jsem to nedělal… ale to není těžký ne?“

„No… uvidíme,“ vydechne. Jdeme si stoupnout k zrcadlu v koupelně. „Takže… dáš si to na prst a pak… dáš do oka… a nesmíš mrkat!“ vysvětluje mi. Zkouším to, ale samozřejmě neúspěšně. „Nesmíš mrkat!“

„No to se ti řekne!“ ztrácím nervy, když už mi to tam asi postý prostě nejde dát.

„Pocem!“ otočí mě k sobě, na prst si dá čočku a druhou rukou mi otevře oko tak, že i kdybych chtěl, tak mrknout nemůžu.

„Au, au to je nepříjemný!“ couvám dozadu, ale po pár krocích mě zastaví zeď… nemůžu dál… nemůžu se bránit. Dá mi to do oka… jestli jsem někdy potřeboval životně nutně mrknut, je to teď!

„Necukej sebou! Už to bude!“ namáčkne mě na zeď. „Tak… a ještě tu druhou.“ Už ani neprotestuju… tohle je asi nejlepší způsob.

„Jak to pak vyndám?“ ptám se, protože to mě taky docela zajímá.

„To už je v pohodě… navíc jsou na jedno použití, takže si pak normálně pořádně promni oko, až se ti vyndaj samy a vyhoď je.“ Druhá čočka je už o něco lepší… dokonce ani nedojdu ke zdi! xD „Koukej… dobrý ne? No vidíš… já bych tě nepoznal!“ navádí mě k zrcadlu, ale já vidím úplně rozmazaně. Po pár sekundách se můj obraz v zrcadle začne rozjasňovat… Woow… kouká na mě zelenooká bloncka… to je mazec!

„Super!“ zvednu palce.

„To jsem rád!“ Vyndám si piers z jazyka, namaluju si oči zeleně, nasoukám na sebe sukni, triko… i s tou podprdou jsme to docela zvládli… s pomocí několika ponožek to bylo ok! xD Navlíkám si na ruku jakýsi korálky… na krk řetízek… to je hrůza! xD

„A ještě tu hvězdu.“ ukáže mi na břicho. Bylo potřeba asi osm vrstev make-upu, ale nakonec… je to docela ok! Navíc tam nebudu pod žádnejma zářivejma světlama, takže by se to mohlo ztratit. Do kabelky hodím mobil, klíče a takový kraviny… heh… kabelky jsou praktický! xD A už se snažím dostat do těch zelenejch tenisek…

„Já to neobuju!“ vystrašeně kouknu na Andyho.

„Nezmatkuj! Tak si vem… nějaký svý boty… tenisky, co by se k tomu hodily… nemáš?“

„Jo, možná jo… “ chvíli se přehrabuju v botníku a nakonec gól! Snad je Tom nepozná… ale už je dlouho nenosím.

„Tak jdeme?“ otvírá dveře.“. Ještě rychle naškrábu vzkaz, že se vrátím později, naposled kouknu do zrcadla… zavrtím hlavou a jde se.

autor: *Nicky*, Týnka
betaread: Janule