Tolik jsem se na tohle těšil! Po měsíci, kdy jsme neměli volnej ani den, máme volný celý čtyři dny! Máma nás vítá a z kuchyně cítím nějaký hoodně dobrý jídlo:) Po celou dobu – od té věci s Tomem… až do dneška, jsem ještě neměl jedinou depku. Když se tohle děje, mívám pocit, že stojím na tenkým ledě… že to, že jsem delší dobu v pohodě, je jen předzvěst toho, že se to zanedlouho opět závratným způsobem změní. Ale tentokrát ne.
Hodím si do pokoje všecky kufry a už skoro utíkám do kuchyně, kde se navečeříme a po dlouhý době konečně zase pokecáme s mámou a Gordonem.
„A už ti je dobře, Bille? Když jste odjížděli, nevypadal jsi dobře,“ nasadí máma starostlivej výraz…
„Hm… dík… xD Ne, v pohodě, jsem ok,“ zamumlám s plnou pusu těstovin a usměju se. Moje nálada je vážně dobrá:) Tom na mě jen překvapeně koukne, ale pak se rychle odvrátí, jakoby se to vůbec nestalo.
„Bylo to dobrý!“ uklízím talíř do myčky a odcházím… jdu se umýt a pak konečně zalehnout k televizi!
Už je docela pozdě a tak už tu ležím jen sám a všichni šli spát… teda skoro všichni.
„Na co koukáš?“ zeptá se Tom stojící mezi dveřma.
„Zoufalý manželky… máma nám to nahrávala, co jsme tu nebyli,“ odpovím.
„A… a můžu koukat taky?“ zeptá se nesměle…
„Proč bys nemohl?“ zamračím se na něj.
„Já nevím… tak se ptám no.“ Co je to s ním? Posunu se i s dekou a nejmíň třiceti polštářkama, aby tam taky měl místo. Během deseti minut už je zase ok, smějeme se a je nám dobře, dokonce ani nepřemýšlím nad svejma citama k němu.
„Nedal by sis popcorn?“ zeptám se, když u Van Der Campů večeřej xD
„No jasně!“ rozzáří se mu oči. „Já ti pomůžu,“ zvedá se.
„Nee, to je dobrý, to je za chvilku, jen by ses mi tam pletl,“ uzemním ho, vyskočím a jdu prohledat skříňku v kuchyni. Nezklamala mě:) O chvilku později už slavnostně mezi mě a Toma pokládám velkou mísu popcornu. Bezmyšlenkovitě si do pusy dávám jednu hrst za druhou… opět strčím ruku do mísy a omylem chytnu Tomovu ruku, která v míse právě taky lovila popcorn… ou
„Sorry!“ rychle jí od něj zase odtrhnu jen aby si nemyslel, že to dělám naschvál!
„Simtě, v pohodě!“ řekne tónem jakoby zakroutil hlavou nad tím, jak to beru vážně… no co no… Radši přestanu jíst a jen se opřu a koukám na tv. O zase nějakou dobu později se Tom zvedne s tím, že má žízeň a tak se nahne ke stolku s pitím, kterej je přímo za gaučem. Napije se a jak vrací skleničku zpátky na místo, nejspíš omylem se opře se celou vahou o mou ruku… takže jí nemůžu vyprostit… ani kdybych se o to pokusil… =oX Jen přestanu dýchat… jenže co víc… on si sedne zpátky, ale jeho ruka neuhne ani o centimetr… jen se podstatně zmírnil tlak. Vyvalím oči na tv a ani se neodvažuju ne něj kouknout. Je mi zle, motá se mi hlava, skoro slzy mám v očích a nejradši bych… nevím co bych nejradši. Pomalu cítím, že mi dochází kyslík a tak se zhluboka nadechnu a i když nechci, otočím k němu hlavu… kouká na tv, cítí že se na něj koukám a jeho oči jsou taky vyvalený jako nikdy předtím. Nevydrží to a taky se na mě podívá…
„Co to děláš?“ zeptám se ho naprosto vážně. Nevypadá, že by měl promluvit… ani jeho ruka se nehne… „Tome, co děláš?“ zeptám se znova a trochu zvednu hlas.
„Já… “ pomalu zakroutí hlavou… asi neví co říct.
„Tome, proč mi to děláš?“ a do očí se mi bezděky hrnou slzy. Nevím, proč. Měj bych být spíš šťastnej, ale moje hlava tyhle všecky pocity moc nepobírá a tak moje reakce nejsou takový, jaký bych si představoval.
„Promiň,“ zašeptá, pustí mou ruku a zvedne se. Ještě se rozhlídne kolem sebe a odchází pryč… „Dobrou,“ řekne ještě u dveří a už je pryč. Chtěl bych na něj zavolat, zvednout se a zastavit ho, požádat o vysvětlení, ale nezmůžu se ani na pohyb. Moc nechápu, co to právě udělal, ale jestli není můj mozek tak úplně zaslepenej, možná… se začíná něco měnit.
Protáhnu se a otevřu oči. Slyším, jak venku hustě prší. Otočím se na druhej bok, abych viděl na Tomovu postel. Taky se právě probouzí. Vzpomenu si na včerejší večer. Co ‚vzpomenu’… moje hlava o tom nejspíš uvažovala i celou dobu, když jsem spal! Srazím se s jeho pohledem… jako by věděl, co se mi honí hlavou.
„Hej, ten včerejšek… “ trochu se zasměje, ale je až moc dobře poznat, že to není upřímnej smích… „Já koukal na ty Maželky a byl sem z té scény upe v šoku… víš co, tak jsem… no a pak už sem byl unavenej a šel jsem spát.“ Stupidnější výmluvu jsem v životě neslyšel! Cítím ale, že bude lepší mu to normálně odkejvat…
„Jo, v pohodě.“
„Nic to nebylo, chápeš, že jo?“ on je normálně nervózní!
„Jo, jasně, že chápu,“ mračím se a mám nechápavej výraz, honem ho ale zaženu. Potřebju přemýšlet. K mýmu štěstí se Tom téměř vzápětí vyhrabe z pelechu a jde pryč. Kouknu z okna a vážně… všude je úplně mokro a přímo lije. Zalezu zpátky do postele, nacpu si do uší sluchátka a zabalím se pořádně do peřiny. On… je jinej. Chová se jinak a jestli si něco nenamlouvám (což možná jo), tak… on snad… ta ruka včera… ještě teď cítím mravenčení v břiše, když si na to vzpomenu! Zavřu oči a ještě jednou si to v hlavě představím… chtělo se mi štěstím omdlít… Mám nápad… tak dobrej, že prudce otevřu oči. Budu ho provokovat… jemně, nenápadně a jestli to, co mi tvrdil dneska ráno myslel vážně, nedá se a bude to jasný, ale jestli se děje, co si myslím… mohlo by to být zajímavý >=o)
První příležitost se mi naskytne hned po obědě. Jdu chodbou směrem k našemu pokoji, zatímco Tom otvírá dveře do koupelny a moc mu to nejde… jen jdu potichu k němu, chytnu ho rychle za boky a zašeptám: „Baf!“ On sebou cukne, protože se lekl a já pokračuju dál… jen se ještě s úsměvem na něj otočím, ale ne zas až tak nápadně, aby nepoznal, co za tím je. Bohužel jdu hned do pokoje, takže nevidím jeho výraz… a to bych si fakt přál. Zavřu za sebou dveře pokoje… mám dobrou náladu 🙂 Je to nádherná změna! Jasně… ok, teď bych měl být zase chvilku v klidu a dělat jakože nic, abych v něm nevzbudil vůbec žádný podezření… nebo aspoň ne tak velký, aby prokoukl můj… plán >=o) Celej den vlastně jen tak odpočívám – potřebuju to jako sůl!
O tejden později… zrovna si skládám (ANO skládám!! xD) věci do kufru… stane se první zlom, nebo spíš možná takovej první úspěch mýho plánu. Přes ten tejden jsem udělal jen jednu… takovou provokaci… Bylo to v neděli. Byl jsem v koupelně už vysprchovanej, jen s ručníkem kolem pasu a slyšel jsem Toma vyjít z jeho pokoje. Rychle a potichu jsem otevřel malinký okýnko v koupelně a pak prudce otevřel dveře, vyběhl ven a ječel „Vosa! Vosa!“ Málem jsem vrazil do Toma, kterej se lekl! xD Samozřejmě tam žádná vosa nebyla… ale to mi s tím otevřeným okýnkem nikdo nedokáže ;o) A co byl účel? Když jsem do Toma málem vrazil, byl to dost prudkej pohyb a tak se mi i bez toho, abych tomu nějak výrazněji pomáhal, podařilo uvolnit ručník, kterej následně jednoduše spadl na zem. Tom by teoreticky měl třeba vběhnout do koupelny… kouknout a vyhnat tu (imaginární) vosu, nebo zavřít dveře, aby nevlítla do chodby, nebo prostě něco. Ale místo toho se mi splnil úmysl celý téhle akce… Tomův pohled bezděky sjel až k… no je jasný kam:) Měl mírně pootevřenou pusu a ani se nehnul… takhle to trvalo asi 5 sekund, než jsem to musel utnout, jináč by to bylo nápadný. Rychle jsem sebral ručník ze země, zase si ho obmotal kolem pasu a dělal, jakože jsem si toho nevšiml.
No… ale to bylo v sobotu. Teď se konečně dostanu k tomu, co se stalo dneska. Jak už jsem řekl – skládal jsem si věci do kufru a přišel Tom. To by nebylo tak divný – on za mnou chodí často a já za ním taky, ale byl… nervózní 🙂 Měl zpocený dlaně… Normálně si těchhle drobností na lidech nevšímám a vůbec je nepostřehnu, ale na něm… sleduju poslední dobou snad úplně všecko.
„Nechceš jít se mnou… koukat na film?“ Možná si to vsugerovávám, ale lehce zrůžověl. Šel bych hrozně rád… hrozně moc rád bych s ním šel! Ale to nemůžu… ještě ne, teprve až to bude dál… jestli teda bude… až si budu stoprocentně jistej, že v tom z jeho strany JE něco víc, tak teprve pak… uvidím, co dál. Stojí tu, skoro se klepe a nervózně si hraje s prstama…
„No víš, rád bych, ale nemůžu. Zítra vyjíždíme docela brzo a já to musím všecko zabalit, pak taky potřebuju chvilku na net a… ne, to bych nestíhal, promiň,“ rozhodím rukama, ale na mým výrazu je jasně znát, že mě to mrzí… aspoň doufám. Vypadá zklamaně… jakoby z něj najednou spadlo jakýsi odhodlání, který možná měl… Jestli se tímhle o něco pokoušel, asi ho to zklamalo… ach jo, možná jsem měl… ale ne, musím se držet svýho plánu!
„A nechceš pomoct? Já stejně nemám co dělat, už mám sbaleno… “ V jeho očích svitla nová naděje. Ne, ne, ne, ne,…
„Tak jo,“ vydechnu. Sakra! „Když tak můžeš složit tohle oblečení a já sbalím… (TEBE napadne mě)… kosmetiku a tak,“ zalezu do koupelny. Co jsem to zas kecal? Kouknu na svou kosmetickou tašku, pěkně sbalenou a položenou na polici… Nic víc tu není! Rychle všecko potichu vyndávám a pokládám po umyvadle, poličkách… všude, kde to jde! Když už to vypadá docela věrohodně, vejde do koupelny Tom.
„Woow, to je ale bordel! xD“ zasměje se… miluju jeho úsměv, kdy se mu skoro zavíraj oči a má červený tváře 🙂
„Jo… “ souhlasím s ním… ty voe to bylo o prsa! xD
„Cos chtěl?“
„Jo… no tohle triko máš špinavý,“ zvedne moje milovaný červený tričko.
„Hmm… “ protáhnu zklamaně. „Tak… tak ho dej do té boční kapsy.“
„Ok… “ ještě se na mě rychle usměje a odejde. Bože můj! Nemůžu s ním být v jedné místnosti… nejde to! Pomalu dávám jednotlivý věci do tašky. Když už tady není vůbec nic, jdu do pokoje.
„A je to,“ ve stejnou chvíli, kdy vejdu, zvedne se Tom a u jeho nohou je pěkně sbalenej kufr.
„Díky moc!“
„Jo, v pohodě… tak… já jdu a kdyby sis to s tím filmem ještě rozmyslel, tak klidně přijď jo?“ hodí po mně tak miloučkej úsměv, že to nejde jináč než…
„Ok, já příjdu!“ a kašlu na to, že o deset sekund pozdějc, když odejde, téměř mlátím hlavou do zdi… Hlavní je to, že Tom… sám, on sám přišel za mnou, snad poprvé a nervózní, vyklepanej… jsem šťastnej 🙂
autor: *Nicky*, Týnka
betaread: Janule
hah xD supe super supeeer x) lady sa pohli a to ma tesiiiiiiiiiii
To bolo milučké 😀 Takže Tom je už na udičke 🙂 Bill je potvorka. Dúfam, že si neublížia.