„Tome, no konečně, jsem myslel, že už nedojdeš. Volala Laonnelith, je právě u mámy a všechno jí vysvětluje, pak jede za svým tátou, prej si s námi pak chce promluvit a taky to nemáme zvorat nějakým naším… no víš čím. Zdála se mi nějaká smutná, taková přepadlá, mám takovej divnej pocit, jako když tě tenkrát odvezli do nemocnice se slepákem.“
„Myslíš, že by se jí mohlo něco stát?“
„Nevím, přeci jen spojení mezi náma je něco jiného, může to být třeba jen obyčejnej strach o ni nebo si jen myslím, že to, co se stalo, byla chyba a teď mě honí výčitky svědomí“
„Tak nesýčkuj, určitě na sebe dá pozor.“
„Snad.“
„A co mi dva teď? Jakýkoliv hraní nepřipadá v úvahu a v podstatě nemůžeme z tohohle bytu, ty máš truchlit a já vlastně ani nevím…“
„Zahrajeme si svlíkací poker.“
„Ses zbláznil? Uvidím kousek tvého nahého těla a vrhnu se na tebe.“
„Tak Člověče nezlob se.“
„Ty tady máš člobrdo?“
„Ne, ale Lith nahoře má celou skříň s všemožnýma hrama.“
„Hmm, scrabble bych si dal.“
„Tak pojď, mám klíč od jejích balkónových dveří.“ vytáhnu bráchu na nohy a společně se po venkovních schodech vyšplháme do třetího patra a vkrademe se do Laonnelithina bytu.
„Hele, když už jsme tady, co takhle se krapet porozhlédnout?“ mrkne na mě brácha a nakoukne do první zásuvky.
„Klidně se koukej, ale všechno musíš pak vrátit na své původní místo, ne že by byla takovej puntičkář, ale ona má všechno propočítaný tak, aby se jí to vlezlo jen přesně tam, kde to má být. Úplně každá věc je chaoticky schovaná na svém místě, jediný v čem má absolutní bordel je její šatník.“
„ÁÁÁ, prádelko.“ zazáří Tomovi očka a jako tajfun vtrhne do ložnice.
„Šuplíky vpravo nahoře.“ nasměruju ho na správnou cestu a s jejím deníkem v ruce si kecnu na postel. Jasně, nechci ho číst, ale mé zklamané srdíčko potřebuje znát přeci odpovědi a on se tady jen tak povaloval. Co takhle poslední zápis?
Takže, Bille nebo Tome, záleží, kdo se k téhle knížečce dostanete první, jestli si myslíte, že jsem tak hloupá a píšu si ještě deníček, jak nějaká adolescentka, tak jste přestřelili, jako správná vyzrálá a především rozumná žena, mám samozřejmě své memoáry zaheslované v počítači, ale jestli si chcete trochu počíst, tak jsem sem napísala pár svejch sexuálních fantazií ještě z doby, kdy jste měli oba stejný oblečení a normální vlasy. Přeji příjemnou
onanii.
„Tak co, našel jsi něco o nás?“ nakoukne i Tom, co tam naše beruška napsala a začne se strašně smát.
„Jsem si to mohl myslet. Hele tak něco přečti, páč tohle budou hodně raný představy, to jí muselo být tak čtrnáct, patnáct, ne?“
„Tak nějak. Jestli chceš tak na, ale já se jí hrabat v soukromí nebudu, když se tedy z toho nedozvím něco konstruktivního k našemu vztahu.“
„Ty s tím naděláš a navíc tady máš jasně napsaný, že je to pro nás.“ odůvodní svou zvědavost brácha a už louská ten strašněj škrabopis. Jen tak pro formu zajdu pro to scrabble a zvědavě prohlédnu uspořádaný chaos všude kolem. Pokud mi někdo dokáže smysluplně vysvětlit, proč má na jedné mini poličce Nuttelu, kapesní hodinky, knížku Dracula, vodové barvičky a pinzetu, přičemž ani jednu z věcí už dlouho neměla v ruce, odhaduju tak dva měsíce, podle vrstvy prachu, vyhlásím ho za Boha a dostane Nobelovku. Ta holka je vážně poděs, všechno tady má naprosto ujetej řád, kalhotky má podle barev od nejtmavší po nejsvětlejší, knihy jsou všude kolem, ale řekl bych že systém má co dočinění s výstavbou pyramid a CD má nejspíš podle měsíce vydání, tak nějak bych to odhadl.
„Tome, pojď, jdeme, co když nás dole hledali kluci?“ zavřu všechny zásuvky a přisednu si k bráchovi.
„Teď rozhodně nemůžeme jít, protože mám setsakra velkej problém. Ta holka byla ve čtrnácti tak perverzní, že se mi o tom ani nezdálo. Billé, prosím, prosím, budeme si hrát, aspoň trošičku.“
„Všichni jsou v baráku, uslyší nás.“ odstrčím nenechavé ruce ze svých boků a zvednu ze země tu nemravnou knížečku. Když už je to tedy pro nás, tak ji vezmu sebou, až se Lith vrátí a všechno se urovná, tak se třeba necháme nějakou tou fantazií inspirovat.
„Jsi ošklivej, víš to?!“
„Teď to prostě jinak nejde, alespoň zjistíme, jestli to, co je mezi námi, je jen o sexu. Poslední dobou mám pocit, že spolu jen spíme a něco takovýho jako pokec se odehrává, jen když je s náma někdo jinej.“
„No jak myslíš, pro mě to není žádnej problém, ale pochybuju, že ty to vydržíš, já rozhodně nejsem ten, kdo leze za tebou do sprchy, kdo je co chvíli skrytý v nějakém temném koutku, jen aby tě tam na pár chvilek zatáhl, já…“
„No dobře, ale víš, proč to je? Protože zatímco ty už jsi za ty tři roky vybouřenej, tak já si to zrovna teď prožívám, s tebou, víš.“ popojdu k němu, co nejsmyslněji a posadím se mu obkročmo na klín.
„Není to ani minuta, co jsi tady mluvil o nešáhání na sebe a už se tady na mě vrtíš.“
„Ale vrtím se dobře, ne?“
„Mo… c dobře.“ hlesne a když se přisaji k jeho nádhernému krčku, jen trhavě vzdychne a zvrátí hlavu do zadu, čímž se mi poskytne nový vzrušující prostor pro laskání.
„Bráško, nechtěl by jsi, abych ti odložil?“ zašeptám mu do ouška a užuž chytám lem toho jeho malého stanu. Je mi jasný, že jakmile se jen tak mimochodem dotknu jeho bříška je můj. Téměř už slyším, jak říká ano, jeho ruce bloudí po mém zadečku a jemně ho přes jeansy hladí, když tu najednou mě za něj chytí pořádně a přehoupne mě vedle sebe, jen vypísknu.
„Tak to ne, řekl jsi, že nic nebude, tak nic nebude, ber to jako takovou malou zkoušku, stejně, jakmile začne turné… každý budeme mít vlastní pokoj, v busu to nepřipadá vůbec v úvahu a jinde nebude čas, zvlášť když uvážíš, že navíc bude se mnou Lith.“
„S námi.“
„Jasně s námi, ale víš, jak to myslím. Vem to scrabble a jdeme odtud.“
„Óch, Tome, mi teda… nic nebude?“
„Ne, tři dny si dáme úplněj pohov. Žádný šahání, žádný líbání, žádný svádění, jestli budeš provokovat, tak… nevím, jak ty, ale já to vydržím třeba měsíc, a co víc, já si to můžu oficiálně rozdat s Laonnelith.“
„Ani neuvažuj.“ zadíval jsem se na něj nebezpečně a otočil se na patě. Tak to to začíná hezky.
Sotva skočíme oknem do mého pokoje, ozve se dupot po schodech a následně zaklepání na dveře.
„Padej jim otevřít a trochu je zdrž, já si tady zatím udělám truchlící atmosféru.“ popoženu brášku a rychle začnu stahovat žaluzie, přítmí je první důkaz, že má člověk depku, svítící sluníčko, totiž není právě znamením smutku. Ještě svíčky, rozvrtat postel a na iPodu najít něco temného. Líčení, musím se rozmazat, přeci jsem brečel, doprčic ještě kapesníčky. Trochou odličovacího mléka ze sklenice, zruším pečlivý make up a všude naházím papírové kapesníčky, v okamžiku, kdy sebou plácnu na postel, vrznou dveře a velice pomalu se otevřou. Géčka nervózně vejdou. Jen se nesmím začít smát, jen se nesmím začít smát.
„Bille? Můžeme?“
„Co chcete?“ otočím se na ně vysíleně a snažím se vypadat co nejvíc zničeně.
„Promluvit si. David říkal, že chceš odejít z kapely.“
„Tak jste se lekli a přišli mě přemluvit? Ubohé. Aby jste věděli, mám sto chutí s tím opravdu seknout, smlouva ne smlouva, ale neudělám to. Byl by to trest nejen pro mě, ale taky pro vás a vy za nic nemůžete. Radil bych vám, aby jste se teď sebrali a šli vysvětlit „bratříčkovi“, že se má ode mě držet dál a pokud možno na mě ani nemluvit. Teď chci bejt sám.“ převrátím se na druhý bok, aby mi neviděli do tváře a nasadím si opět sluchátka. Jsem to zahrál dobře, bych si i uvěřil. Kluci odejdou, ale s pěkným rachotem. Nenápadně vykouknu z pokoje, jediné co stihnu zahlédnout, jsou Gustav s Georgem, jak táhnou mezi sebou Toma někam pryč. Sám pro sebe se uchychtnu, chudák brácha.
autor: Azalien
betaread: Ter
