Desperation 14.

autor: Lisa

„Bille, jsi tam?“ ozvalo se za chvíli zaklepání na dveře. „Stalo se něco? Andreas říkal, že jsi odešel a nic jsi neřekl… je… je všechno v pořádku?“

„Nic není v pořádku! Nech mě na pokoji!“ vyštěkl Bill na bratra přes dveře.

„Co se děje? Otevři, Bille… promluvíme si… ať už se stalo cokoli, víš, že mi to můžeš říct.“

„Ať už se stalo cokoli?! Tome, vypadni odsud… je mi z tebe špatně! Běž!“ začínal být pomalu hysterický. Bratrův klid jej rozpaloval. Měl sto chutí ho přinejmenším přizabít. Chvíli Tom nic neříkal, a když se jeho hlas konečně ozval, zněl překvapeně.

„O… o čem to mluvíš? Bille… myslím to vážně, pojď ven,“ začínal se ho zmocňovat nepříjemný pocit. Bill, jak se zdálo, mu nehodlal říct, co se děje, a měl strach, že by si mohl něco udělat. Soudě podle toho, jak zněl.

„Proč bych měl? Nestačí ti, cos udělal? Chceš mě ještě víc srazit, hm?! Tome, sakra, řekni mi proč? Proč jsi to radši nenechal být?“ zbytek poslední věty se ztratil v jeho pláči. Tom byl naprosto zmatený. Absolutně nevěděl, o čem to jeho bratr mluví, a začínal mít doopravdy strach.

„Otevři ty zasraný dveře a pojď ven!“ vztekle zacloumal klikou, až sebou Bill na druhé straně polekaně škubl.

„Jestli odsud vyjdu, tak to rozhodně nebude po mých!“ sykl.

Toma zamrazilo a zarazil se v půlce pohybu.

„Cos to řekl?“ zašeptal potichu. „Slíbil jsi, že už to neuděláš!“ vykřikl vyčítavě.

„A ty jsi slíbil, že mi neublížíš!“ dostalo se mu stejně ublížené odpovědi.

„Nevím, o čem mluvíš Bille! Nic jsem neudělal… aspoň o tom nevím! Prosím, pojď ven… prosím! Promluvíme si!“ přitisknul se na dveře a podlomila se mu kolena.

„Vždyť mluvíme,“ odseknul Bill.

„Ale já tě chci vidět… chci vidět, že jsi v pořádku!“

„Jsem…“ hlesl Bill tiše.

„Tak pojď ven!“

„Proč… nevěříš mi snad?“ opět se ho zmocňoval vztek.

„Ach Bille, prosím! Nevím, co se stalo! Otevři ty dveře… uvidíš, že se všechno vysvětlí… i když nemám ponětí, co vlastně,“ byl zoufalý. Vždyť ještě odpoledne si užívali jeden druhého. Teď ho Bill odhání a on nemá ponětí, o co jde.

„Co chceš vysvětlovat? Nenamáhej se s předstíráním. Já to akorát nechápu, víš? Co jsem ti udělal? Je to kvůli tomu, že tě tak miluju? Mstíš se mi za to?“

„Co to povídáš?“ zajíknul se vyděšeně Tom. „Proč bych… Vždyť já tě přece taky miluju!! Ani si neumíš představit jak!“ bylo to vůbec poprvé, co mu to řekl. Ne, že by to předtím tak necítil, jen prostě… I když, tohle zrovna nebylo podle jeho představ.

„Co teď čekáš… že ti skočím kolem krku? Tome… všechno jsem slyšel, rozumíš?“

„Co všechno… jak všechno?“ doopravdy ho začínalo štvát, že pořád netušil, co se stalo.

„Vím o té sázce! Slyšel jsem, jak se o tom bavíš s Adrianou!“ vřískl Bill. „Taky vím, jaký jsem idiot…“ dodal už tišeji s notnou dávkou ironie.

Tom se opět zarazil a okamžik mu trvalo, než mu došly spojitosti. Když mu konečně docvaklo, o co se vlastně jedná, samou úlevou se hlasitě rozesmál. Měl o bratra takový strach, a přitom…

„Ty se tomu ještě směješ?“ kroutil Bill na druhé straně dveří zlomeně hlavou. On se mu vysmívá! Jak se vůbec opovažuje!

„Ne… Bille… vysvětlím ti to… Je to totiž úplně jinak…“ znovu se rozesmál nad absurditou situace.

„Nechci poslouchat další lži!“ odseknul Bill a měl nutkání zacpat si uši a začít hlasitě halekat, jako to dělají malé děti.

„Ne, Bille… poslouchej! Špatně jsi to pochopil… nebo si možná neslyšel všechno… vsadil jsem se… to je pravda.“

„A to mi to říkáš jen tak?“ vyjekl jeho bratr a nebyl s to uvěřit, že mu to takhle řekl. S takovým klidem!

„Bille! Nech mě mluvit! Je to úplně jinak! Ano, vsadil jsem se-ne, nic neříkej! Vsadil jsem se, ale s tebou to nemá nic společného! Pamatuješ si Roberta?“

„Co s ním?“ ozvalo se po chvíli ze strany Billa. Začínala v něm hlodat zvědavost, i když si pořád myslel, že si z něj jeho bratr dělá legraci a chce se pouze nějak vymluvit. Nechápal, kde se v něm najednou vzala ta nedůvěřivost. Snad měl zakódované, že krásné věci prostě netrvají příliš dlouho. A vztah, který měl s bratrem, byť jen kratičký, v něm vzbuzoval tolik štěstí, co ještě nikdy ani nepocítil.

autor: Lisa
betaread: Michelle M., J. :o)