Desperation 9.

Rozmrzele se posadil na postel ve svém ztemnělém pokoji a nevnímal vtíravou zimu, která šla od podlahy. Na spánek momentálně neměl ani pomyšlení. Chvíli si vystačil s tupým zíráním na protější stěnu, ale pak se zvedl a zamířil ke stolu, který byl v rohu pokoje. Pohled mu okamžitě sjel na blok popsaný různými texty. Už to bylo dlouho, co něco napsal, a teď si nebyl jistý, jestli by to vůbec dokázal. Nakonec se stejně ale nerozhodně posadil na židli a přitáhl si k sobě blok. Nalistoval na čistou stránku a do mírně rozechvělých prstů uchopil tužku. Zahleděl se na chvíli z okna a neměl ani ponětí, jak by měl začít… ale jako vždycky to přišlo samo. Jeho ruka psala po papíře, jako by snad ani nebyla jeho, a vykreslovala na něm první sloku, plnou pocitů, které on sám cítil.

Vztek a zuřivost z něj už docela vyprchala a on si začal říkat, že přece jen nemusel na bratra tak vyjet. Ale měl v sobě až příliš moc hrdosti na to, aby se mu šel hned omluvit. To radši zůstane tady a bude se svěřovat papíru. Povzdechl si a prohrábl si vlasy tak, že se mu na hlavě vytvořil legrační rozcuch. Protáhl se a znova si pročítal slova, která napsal. Moc toho zatím nebylo, ale věděl, že pokud chce vytvořit něco, co bude doopravdy stát za to, nesmí spěchat. Zívl, a konečně cítil, že se o něj zase pokouší spánek. Zhasl lampičku, kterou si předtím rozsvítil, a zalezl si do postele. Neusínalo se mu sice tak dobře, jako když vedle něj ležel Tom, ale i přesto byl za odpočinek rád.

Převalil se v posteli a podíval se na budík. Půl dvanácté. Spokojeně se usmál, když si uvědomil, že takhle si může pospávat teď celé dva týdny. Ještě chvíli jen tak polehával, než se konečně zvedl a zamířil do koupelny. Vlezl si do sprchy, kde vydržel přinejmenším asi dvacet minut, a provedl nezbytnou ranní hygienu. S líčením si nemínil dělat starosti. Akorát si umyl vlasy. S ručníkem kolem pasu sešel dolů do kuchyně, aby si uvařil kávu. Zarazil se ve dveřích, když zaregistroval Toma, který seděl u stolu a snídal.

„Ehm…“ odkašlal si po chvíli tíživého ticha, které mezi nimi zavládlo.

Tom se donutil odtrhnout od něj pohled a začal hypnotizovat svůj rohlík. Dost mu to ale ztěžoval fakt, že bratr byl jen v ručníku a z mokrých vlasů mu ještě odkapávala voda. Bill ještě chvíli přešlapoval na místě, ale pak zamířil k rychlovarné konvici a postavil si vodu.

„Hmm… dáš si taky?“ zeptal se Toma, když se přehraboval ve skříňce a hledal kafe.

„Ne…“ řekl to o trochu prudčeji, než měl původně v úmyslu.

Bill se zarazil, ruku nepřirozeně ochablou v půli pohybu, když se natahoval pro hrneček.

„Já… omlouvám se, dobře?“ spustil ruku k tělu a stále byl otočený k Tomovi zády. „Asi… neměl jsem na tebe tak vyjet… měl jsem vztek na Davida… a prostě…“ zarazil se a povzdechnul si. Nesnášel, když se měl někomu omlouvat.

„Jo…“ řekl prostě Tom.

„Takže?“ neudržel se Bill a otočil se k němu čelem.

Tom už neseděl u stolu, nýbrž stál přímo před ním.

„Takže…“ začal klidně a přiblížil se k bratrovi ještě blíž. Bill nasucho polkl a cítil srdce až v krku. „Taky se omlouvám, neměl jsem to říkat… jen jsem se prostě neudržel…“

Bill na to pouze kývl, protože měl najednou podezřele sucho v krku. Zřetelně cítil bratův dech na své kůži a nemohl se pohledem odtrhnout od jeho rtů.

„Copak bráško?“ ušklíbl se Tom.

„Vůbec nic…“ zašeptal Bill potichu, než jej hladově políbil.