Desperation 7.

Po celý rozhovor skoro vůbec nepromluvil a když hráli písničku, zpíval nemožně. To si přiznal dokonce i on sám. Stále naprosto mimo okolní svět vstoupil do zákulisí, kde na ně čekal David. Billovi stačil jediný pohled, aby zjistil, že je naštvaný ještě víc než předtím. Nasucho polkl a na jeho otázku, jestli s ním může mluvit, odpověděl rozpačitým kývnutím hlavy. David ho odvedl do vedlejší místnosti, kde si sedl naproti němu a zkoumavě ho sledoval. Billa ten pohled neuvěřitelně znervózňoval. Neustále těkal pohledem po místnosti a pohrával si s prstýnky.

„Hmmm… asi bychom si měli promluvit,“ začal David potichu. Bill se na něj vzdorovitě podíval. Byl si jistý, že nic z toho, co se mu chystá David říct, se mu nebude líbit. „Máš nějaké problémy?? Víš, že o tom se mnou můžeš mluvit…“ už ten tón, kterým s ním mluvil, se mu nelíbil. „Podívej….“ pokračoval zase David, když mu bylo jasné, že z něj nic nedostane. „Řeknu ti to takhle… buď se vzpamatuješ, nebo si za tebe najdeme náhradu… už mě nebaví všem vysvětlovat, co se s tebou děje!“

Bill zalapal po dechu. Co že mu to tady říká?? On ho chce vyhodit?? „Nic se mnou není!“ odseknul vztekle.

„Že ne?? Všichni vidí, že ses změnil!! Jestli už tě to prostě nebaví, tak běž a nekaž to klukům!! Co se stalo? Vždycky jsme spolu vycházeli dobře… takže se tě ptám, Bille… co se děje? Někdo ti něco provedl?“

„Jsem v pořádku, jasný? Nepotřebuju se nikomu zpovídat… nic se mnou prostě není! Je tak těžké to pochopit?!!“

„Klidně mi lži… ale nenalhávej nic sám sobě… jen se na sebe koukni… stává se z tebe troska!“ Davidovi, jak se zdálo, právě došla trpělivost.

„To VY ji ze mě děláte!“ vřísknul Bill, otočil se na podpatku a prudce rozrazil dveře.

Měl toho po krk. Všichni, kteří se tak hrozně zajímali, jestli je v pořádku… Ať jdou do háje! Ještě ráno bylo všechno v nejlepším pořádku… Konečně se cítil šťastný, nic mu po dlouhé době nechybělo… proč jen to nemohlo trvat déle? Proč se vždycky všechno pokazí?? Čekal by všechno… ale ne tohle… tohle byla podpásovka.

Prolítl přes chodbu a zamířil pryč z budovy. Chtěl teď na chvíli vypadnout. Ignoroval Toma, který za ním běžel. Ignoroval všechno kolem sebe. Jediné, co si připouštěl, byl vztek! David nic nepochopil! Vždyť s ním už nic není… má Toma… nic víc ani nechce!

„Tak zastavíš se sakra?!“ Tom ho doběhl a postavil se před něj. Bill sebou polekaně škubl, protože ho nezaregistroval. „Co je? Co ti řekl? Bille!“ chytil ho za ramena a jemně s ním zatřásl, aby se vzpamatoval.

„Chce mě vyhodit,“ řekl hořce a zadíval se do bratrova nechápavého pohledu.

„Jak… jak jako vyhodit?“ vytřeštil na něj oči.

„Nech to být, Tome…“ mávl roztržitě rukou. Potřeboval si sám trochu urovnat myšlenky…

„Ale vždyť… CO ti řekl??“ dorážel do něj znova bratr.

„Že pokud se nevzpamatuju, najdou si za mě náhradu,“ zase nedokázal potlačit hořkost ve svém hlase. Zadíval se někam přes bratrovo rameno a vůbec nevnímal, co mu Tom povídá. Jako¨by si najednou uvědomil, na jak tenkém ledě se celou tu dobu pohyboval. Nejenže dával v sázku svou skupinu, ale i svůj život. Jako v transu se sesunul na lavičku, která byla kousek od nich.

„Přece si nemyslí, že bychom pokračovali bez tebe? To je… Bille!!“ jeho bratr se přemístil vedle něj a starostlivě ho pozoroval.

„Všechno jsem podělal…“ zakroutil Bill hlavou a pohlédl Tomovi do očí.

„Nic jsi nepodělal, jasný?“

Billa uklidňoval jemný tón v hlase jeho dvojčete. Přál si, aby ho teď objal a držel ho, ale vzhledem k tomu, že seděli venku, nechtěl budit příliš pozornosti. Už tak se o něm nepsalo nic lichotivého.

„Pojď… jdeme…“ vytáhl ho Tom za ruku na nohy.

„Kam?“ Bill nechápavě potřásl hlavou.

„Domů…“ pokrčil Tom prostě rameny a táhl ho za sebou.

*

„Myslíš… myslíš, že to doopravdy vědí?“ obrátil se na něj Bill, když seděli uvelebení u Toma v pokoji na posteli. Tom otevřel oči, které měl až doteď přivřené a přestal bratra hladit po zádech.

„Nemám ponětí…“ přiznal po chvíli zamyšleně.

„Třeba… si zase jen vymýšlejí…“ dodal, ale i přes jeho snahu to nevyznělo příliš přesvědčivě.

„Nechci, aby to skončilo…“ zašeptal Bill téměř zoufale.

„Já vím… no taak… uvidíš, že se to spraví…“ utěšoval ho Tom a potlačil výčitky typu: Můžeš si za to sám!

„Když… já nevím, co mám dělat! Já… nic mi není… dneska jen…“ zasekl se v půli věty a odevzdaně zatřásl hlavou.

„Bude to v pořádku! Uvidíš…“ i když to byly možná jen falešné naděje, potřeboval bratra aspoň trochu uklidnit. Věděl, že pro něj kapela znamená téměř celý život. Přivinul jej k sobě tak blízko, jak jen to šlo a šeptal mu do ucha slova útěchy.

„Myslíš, že to myslel vážně?“ odtáhl se od něj Bill znova. Tom jen zakroutil hlavou na znamení, že doopravdy si to nemyslí.

„Ale…“ zaprotestoval zase Bill, jenže zbytek jeho slov umlčel Tom polibkem.

autor: Lisa
betaread: Michelle M., J. :o)