Desperation 6.

Prudce se posadil do sedu a zmateně hmátl rukou vedle sebe. Až když ucítil bratrovo spící tělo, trochu se uklidnil. Odhrnul si vlasy z obličeje a sám pro sebe se usmál. Bál se, že až se probudí, zjistí, že se nic z toho nestalo. Ale byla to pravda…

Tom se vedle něj zavrtěl a rozespale otevřel oči.

„Už jsi vzhůru?“ zadíval s na něj. Potěšilo jej, že vidí Billa, jak se usmívá.

Ten jen přikývl a položil si hlavu zpátky na polštář.

Tom neodolal a přitulil se k němu. „Bille?“ ozval se po chvíli, kdy jen leželi vedle sebe a vychutnávali si vzájemnou přítomnost.

„Hm…“ dostalo se mu líné odpovědi.

„Já jen… jsi…“ na chvíli se odmlčel. Bill otevřel oči a zvědavě se mu zadíval do očí. „Jsi šťastný?“ vydechl Tom svou otázku.

Bratrovo obočí zmizelo v záplavě černých vlasů a zmateně na něj zamrkal.

„Proč se ptáš?“ vyděsila ho ta otázka… a vlastně ani nevěděl proč. Tom jen chtěl vědět, jak se cítí, tak proč má najednou pocit, jako by mu z plic zmizel všechen vzduch? Chystá se mu teď snad říct, že to byla chyba? Že se to vůbec nemělo stát? Že on se šťastný necítí? Tom zpozoroval tu náhlou změnu bratrova výrazu. Docela ho to polekalo.

„Teda… jestli je to tak… jak jsi to chtěl?“

„Jak to myslíš?“ Bill nechápal, co se mu tím snaží říct… proč se na tohle ptá?

„Jen prostě… záleží mi na tobě… nechci, aby ses trápil… a nechci, abys tohle ještě někdy dělal!“ pohodil Tom hlavou směrem k jeho obvázanému zápěstí. „Chci vědět, že je to už v pořádku…“ dodal ještě a tentokrát se Billovi díval do očí.

„Slíbil jsem to…“ hlesnul Bill potichu. Nechtěl o tom mluvit.

„Já vím… jen… asi o tom nechceš mluvit… promiň,“ cítil, že teď by mu stejně Bill nic neřekl. „Máš pravdu… nechci…“ přisvědčil prostě. „Není to takové, jaké jsem chtěl…“ začal po chvíli. „Je to mnohem lepší… protože je to skutečné.“ Znovu se schoulil bratrovi do náruče a přivřel oči. „To, co bylo předtím… nechme to, prosím, být… už je to pryč… slibuju, že už jsem v pořádku. Jsem šťastný…“ poslední dvě slova zašeptal. „A ty? Co cítíš ty?“

Tom přestal Billa čechrat ve vlasech a vzal jeho hlavu do dlaní.

„Jsem šťastný, když jsi šťastný ty…“ odtušil a políbil bratra na rty.

Nebýt toho, že museli jít odpoledne na rozhovor, zůstali by v posteli snad celý den.

„Bille… no tak, už takhle jdeme pozdě, pohni,“ pobízel Tom bratra, protože Bill se stále neměl k tomu vyjít z koupelny.

„Jo… už jdu, jen… au kruci.“

„Co je… co to děláš?“ podíval se po něm Tom.

Bill si zrovna sundával obvaz z ruky. „Nemůžu s tímhle přece jít…“ zavrtěl Bill hlavou a hodil obvaz do koše. Místo něj si s bolestným úšklebkem na ruku natáhl návlek.

„Neměl jsi s tím vůbec začínat…“ probodl ho Tom pohledem.

„Na to už je pozdě…“ pohodil Bill hlavou a naposledy se podíval do zrcadla.

„Můžem,“ nepatrně se usmál a prosmýknul se kolem bratra.

„No, že jdete…“ přivítal je David místo pozdravu. Dvojčata si vyměnila překvapený pohled.

„To je mi nálada…“ sykl Tom koutkem úst. Bill mu odpověděl pokývnutím hlavy a odevzdaně zamířil za Davidem do studia. Už dlouho mu rozhovory nepřinášely potěšení, ale teď se docela těšil. Zajímalo ho, co je s Davidem… nemíval špatnou náladu… jen když se něco pokazilo.

„Nazdar, kluci,“ pozdravil Tom Gustava s Georgem. Taky se netvářili zrovna nadšeně a vrhali po Davidovi naštvané pohledy.

„Stalo se něco?“ zeptal se Bill potichu Gustava. Georg se k němu přitočil a vtiskl mu do ruky nějaký časopis. Bill na něj vrhl zmatený pohled a začal listovat časopisem. Nemusel nějak zvlášť hledat a už po pár stránkách narazil na článek… o sobě. Na čele se mu objevila vráska z toho, jak nakrčil obočí.

„Je tam něco?“ postavil se mu Tom za záda a nahlížel mu přes rameno.

Obvyklý článek… vlastně už nic jiného nečekal… samé kecy o tom, jak je pohublý, že vypadá vyčerpaně, trpí depresemi… co ho ale doopravdy vyděsilo, byl odstavec o tom, že si ubližuje. Vždyť… přece… oni to nemohli vědět! Otočil se na bratra a zahleděl se mu do očí, které byly stejně zmatené jako ty jeho. Byl tohle tedy ten důvod, proč se David zlobil? Vždyť ani on… nemohl nic tušit. Nebo snad ano?

autor: Lisa
betaread: Michelle M., J. :o)