Očima společnosti zakázané 10.

Tom se snažil. Věděl, že zradil Billovu důvěru, když se za ním nerozběhl hned v tu chvíli, kdy s krvácejícím spánkem utíkal z domu, v němž se pořádala party. Byl sice opilý, ale ani to ho neomlouvalo. Domů dorazil jen o pár minut později než Bill, už to ale stačilo k tomu, aby narazil jen na zamknuté dveře od pokoje… Hned ráno proto bratrovi připravil ke snídani oblíbené palačinky s javorovým sirupem a borůvkami, na které mu nastrouhal asi tunu hořké čokolády, Bill ale na klepání nereagoval ani jediným slůvkem, natož aby snad otevřel dveře.

Ve dvanáct hodin, když Bill stále nevydal ani hlásku a nedošel si ani na záchod, Tom využil matčiny nepozornosti a po chatrném žebříku vyšplhal do bratrova pokoje. Ani za nic mu nechtěl narušovat soukromí, ale s každou další minutou bez odezvy byl nervóznější, že by snad jeho zranění mohlo být vážnější, než vypadalo. Do pokoje skrz okno vpadl jako bowlingová koule, hlasitá rána se rozlehla místností.

„Zamčené dveře znamenají, že člověk za nimi touží po soukromí,“ zamumlal Bill z postele hlasem zmoženým vyčerpáním a celonočním pláčem.

„Vůbec jsi mi neodpovídal!“ vyhrkl Tom, zatímco se krkolomně zvedal ze země.

„To bylo druhé znamení, že toužím po soukromí,“ odsekl Bill, ale jako by ho příliš namáhalo být zlý. S výdechem si přitáhl peřinu výš k obličeji. „Jdi pryč, Tome.“

„Potřebuju se ujistit, že jsi v pořádku,“ Tom pokorně pokročil k Billově posteli, ale zarazilo ho Billovo cuknutí sebou a přitáhnutí peřiny ještě výš. „Bille, mně se přece nemusíš bát. Já ti neublížím.“

„To jsi říkal i o svých přátelích,“ Bill se zamračil a poprvé za celou dobu na svého bratra pohlédl, čímž mu konečně dovolil nahlédnout na rozsah zranění, „a povídej, jak to dopadlo. Říkal jsem ti, že jsou pro mě nebezpeční. Říkal jsem ti, že se v jejich přítomnosti necítím dobře. A ty jsi stejně pořád trval na tom, že si zaslouží druhou šanci. Co myslíš. Zasloužili?“

Tom trpitelsky zakňučel, rozhodně přešel k bratrově posteli a přiložil chladné prsty na modřinu táhnoucí se přes celý spánek, na němž stále byla zaschnutá krev. „Jsem neuvěřitelný idiot, že jsem ti nevěřil. Kdo tam s tebou byl? Co ti udělal?“

„Tobias,“ Bill hlavou ucukl. „Vyzvedl mě na linku a líbal mě, ale dal jsem mu facku, a když jsem seskočil dolů, zavrávoral jsem a spadl na roh skříňky. V podstatě si za to můžu sám, ale…“

„Nemůžeš,“ zamračil se Tom a jemně stiskl Billovy ruce. „S Tobiasem si to vyřídím, tentokrát už mu to neprojde, skončil. Bille, promiň, že jsem nešel hned s tebou domů, zachoval jsem se jako idiot. Celou noc jsem seděl tady před dveřma a čekal, jestli třeba nepůjdeš na záchod nebo tak.“

„Já vím. Ale jsem unavený,“ s výdechem se Bill pomalu otočil na druhý bok. „Chce se mi pořád spát.“

„To je v pořádku, jen si odpočiň,“ přitakal Tom okamžitě a Billovi upravil přikrývku kolem těla. „Mámě řeknu, že ti není moc dobře, aby ti sem nelezla, jo?“

Bill mlčky přikývl, se sklopeným pohledem sledoval vzor na peřině. „Tome?“ zamumlal tiše, jakmile se Tom zvedl. „Prosím, nechoď sem ani ty,“ zašeptal, než se k bratrovi otočil zády, nechávaje ho tam v šoku stát uprostřed jeho pokoje. Jen dvakrát v životě Toma požádal, aby mu nechodil do pokoje. Tohle bylo podruhé.

„Potřebuju, aby ses převlékl do oblečení, ze kterého nikdo nepozná, že jsi právě vyšel z vězení,“ Bill vstoupil do Bushidovy cely bez jediného slůvka pozdravu, na tváři vepsané odhodlání. „Na nic se neptej, na všechno bude čas, až budeme venku, ale máme jen opravdu hodně omezený čas, tak se, prosím, pohni.“

Prosebně se na muže zmateně sedícího na posteli díval. Bushido pár vteřin jen seděl a sledoval chlapce před sebou, ale zoufalost a prosba z jeho očí vyloženě křičící, obojí umocněné modřinou prosvítající skrz make-up, ho přiměla postavit se a mechanicky se převléknout do úzkých džín a bílého svetru, který mu správa věznice na cele dovolila.

„Nemusíš se bát, neutíkáme odtud,“ pousmál se Bill konejšivě, když ho muž jen neochotně následoval dlouhou chodbou. „Všechno jsem to zařídil se Sakim.“

„Jak?“

„Máte nárok na vycházky. Nevím, za jakých přesně podmínek, ale když jsem se ho zeptal, bez problémů mi podepsal propustku na pár hodin, takže,“ s úsměvem mu vtiskl do dlaně papírek, „jsem se rozhodl, že tě vezmu na výlet. A ne, nedělám to jen kvůli tobě, ale i kvůli sobě,“ s povzdechem si ukázal na tvář, zatímco strážníci kontrolovali Bushidovy kapsy. „Vysvětlím ti to venku.“

Bushido souhlasně přikývl. Celou cestu až k hlavnímu východu si nervózně mnul ruce a div se na zastávkách pro zkontrolování jeho kapes nerozhodl vrátit se zpátky do své cely. Bylo příliš nezvyklé vědět, že jen za pár metrů bude na svobodě, i když jen na chvíli.

Bill potlačil nutkání chytit Bushida za ruku pokaždé, když se na něj ohlédl a viděl nejistotu v jeho očích. Věděl ale, že kdyby to udělal, muž by utekl určitě. Jakmile se za nimi zavřely mříže za hlavními dveřmi, opatrně k němu vzhlédl. „V pořádku?“

„Trochu zvláštní pocit, jako by i vzduch měl jinou konzistenci než uvnitř,“ Bushido se zavřenýma očima zavrtěl hlavou. „Nemůžu uvěřit, že sis na sebe vzal takovou zodpovědnost a zařídil mi propustku ven.“

„Hádám, že se ti tím snažím ukázat, že v tebe vkládám důvěru,“ Bill lehce zatahal za rukáv jeho svetru, než se s mírným úsměvem rozešel směrem ke svému autu, jen aby vytáhl menší košík a deku. „Původně jsem myslel, že bychom jeli někam za město, ale říkal jsem si, že procházka k rybníku taky nezní úplně špatně. Je kousek a je tam prostor sednout si a povídat si, aniž by nás někdo sledoval.“

„Chceš si udělat piknik?“ Bushido se krátce zasmál. „To je roztomilé.“

„Jen jsem vzal trochu jídla z domova, to neznamená, že se to musí sníst,“ pokrčil Bill lhostejně rameny a pomalu vykročil k nedalekému rybníčku obklopenému stromy. Překvapeně vydechl, když Bushido beze slova vzal košík, ale jen tiše poděkoval a omotal si ruce kolem pasu. „Promiň, že jsem to s tebou nejdřív neprobral. Vím, že to musí být asi trochu šok.“

„Trochu?“ Bushido odfrkl, ale neznělo to ani trochu zle. „Pořád mi připadá, jako kdybych utekl a každou chvílí se za mnou měla rozběhnout eskorta se samopaly.“

„I kdybys utekl, takový scénář je dost nereálný,“ pousmál se Bill. „Policie by tě sice hledala, ale pochybuju, že by do toho zapojili tak těžké zbraně. Nejsi nebezpečný,“ připomněl mu něžně.

Bylo jasné, že Bushido s jeho slovy nesouhlasí, tentokrát se ale rozhodl mlčet a bylo znát, že jeho rozhodnutí bylo správné. Pár minut tak šli v naprostém tichu, oba si užívaje pouze všudypřítomnou zvěř a zvuky přírody. Bill chtěl muži dopřát tolik času, aby si to užil, kolik chtěl. Byl ochotný mlčet celou dobu, než by se museli vrátit zpátky, pokud by to bylo to, co si přál.

Jakmile našli vhodné místo k odpočinku, roztáhli deku a spokojeně se usadili jeden vedle druhého. „Od čeho máš tu modřinu?“ Bushido se jen zlehka dotknul mladíkova spánku a zamračil se, když si všiml, že pod make-upem je šikovně zamaskovaná ještě tržná rána. „Prosím, řekni mi, že to není z toho večírku.“

„Není to z toho večírku?“ zkusmo se Bill pousmál, ale s povzdechem pokrčil rameny, Bushidovy oči byly vážné. „Praštil jsem se o skříňku, nějak jsem zavrávoral.“

„Ublížil ti tam někdo?“

„Vyloženě ne,“ zavrtěl Bill hlavou. „Byl tam kluk, který se o něco pokoušel a při snaze uniknout mu jsem zavrávoral a uhodil se. Teď už je to trochu lepší, včera to vypadalo hrozně. Máma mě chtěla vzít do nemocnice.“

„To měla, rány na spánku nikdy není dobré podceňovat,“ Bushido se zamračil. „Doufám, že ti Tom alespoň pomáhá.“

„Snaží se,“ zamumlal Bill vyhýbavě, „ale já si pomoct moc nenechám. Nějak nám to od pátku skřípe.“

Bushido zmateně nakrčil obočí, tázavě na chlapce pohlédl. „Co přesně tím myslíš? Myslel jsem, že tam byl s tebou a hlídal, aby se ti nic nestalo.“

„Vím, že jsem ti říkal, že to tak bude. Ale lhal jsem. Tom zmizel hned, jak jsme tam přišli. Věděl jsem to předem, vždycky to tak bylo. Jenže když jsem utíkal, nějak… Nevím, trochu mi ublížilo to, že nešel hned za mnou, ale ještě se tam zdržel a ne kvůli tomu, aby si to s tím klukem vyřídil.“

„Mrzí mě, že to nevyšlo, maličký,“ Bushido s povzdechem natáhl dlaň a jemně chlapce pohladil po tváři. „Přál bych si, aby nezklamali tvou důvěru, kterou jsi v ně vložil.“ Bill s výdechem naklonil hlavu víc do Bushidova doteku a zavřel oči, aby zabránil slzám, aby se znovu dostaly na svět. „Věř, že svět jim to jednoho dne oplatí.“

Bill omotal prsty kolem Bushidova zápěstí a zavrtěl hlavou. „Nechci, aby se jim něco oplácelo,“ zašeptal. „Pokud jsem si tím musel projít, abych dostal tohle… Tak bych snesl víc,“ hlesl.

„Bille…“

„Já vím, že je to špatně, a že bych neměl, že z toho můžou být problémy. Ale s každým naším rozhovorem, kdy se k tobě můžu alespoň trošičku přiblížit a něco o tobě zjistit, si uvědomuju, jak moc toužím po tom vědět o tobě víc, být ti blíž. Vím, že je to špatně, Bushido, ale mám tě rád,“ naléhavě k němu vzhlédl. „Taky vím, že si myslíš, že nejsi vhodný, jsi nebezpečný a všechno okolo. Ale když jsem v pátek utíkal z té party domů, byl jsi ten jediný, za kým jsem chtěl běžet, protože se s tebou cítím v bezpečí.“

„Protože jsme vždycky sledovaní kamerama a ochrankou s pistolema, Bille,“ Bushido stáhl ruku a promnul si obličej, náhle stažený vyčerpáním.

„Ne, kvůli tomu to není,“ Bill ho honem za ruce chytil. „Teď kolem nás není vůbec nikdo, kdo by mohl kontrolovat to, co tu děláme, a já se stejně necítím ničím ohrožený. Já vím, že ti taky nejsem lhostejný.“

Muž k němu vzhlédl, obavy vepsané ve tváři. Samozřejmě, že mu chlapec nebyl lhostejný, vždyť byl první, kdo se k němu za celou dobu strávenou ve vězení dostal trochu blíž. Když viděl, že je zraněný, udělalo se mu zle a poprvé doopravdy litoval, že není na svobodě, aby mohl zajistit, že se ho už nikdy nikdo nedotkne jinak, než si přál. Stále to ale nebylo správné, i kdyby na chvíli opomenul fakt, že je zavřený, od Billa ho dělil velký věkový rozdíl a byl si jistý, že muž o celých jedenáct let starší není správnou volbou pro teenagera, který by si měl raději užívat společenského života a nejkrásnějších let, než docházet do vězení za přítelem. „Jak si tím můžeš být tak jistý?“

Bill se zaraženě odtáhl. Byl si tak jistý Bushidovým chováním, kdy dával najevo své obavy o jeho zdraví, jemně, nenuceně se ho dotýkal, až zapomněl na to, že se mu to všechno může jen zdát. „Jsem ti lhostejný?“ zamumlal tiše.

Ublížení a smutek. Dvě emoce, které Bushido nechtěl v chlapcových očích vidět, a přesto tu teď vedle něj seděl a dával mu důvody k tomu, aby je cítil. „Ne, nejsi. To už jsem ti přece i jednou řekl. Já si ale pořád nemyslím, že by byl dobrý nápad nějak to rozvíjet. Ublížím ti, maličký…“

„A já ti přeci jednou řekl, že mi ubližuješ stavěním dalších zdí kolem sebe,“ zamumlal Bill zklamaně, ale po krátkém ostrém nádechu zdvihl hlavou a na Bushida se usmál. „Ale trénuju na profesionála. To zvládnu. Takže… Povíš mi něco o tobě a o Kayovi? Přijde mi trochu jako ňouma, ale je milý, i když občas trochu drzý.“

autor: Saline A.