Desperation 4.

„Tak sakra prober se… no tak… Bille, to mi nedělej… sakra… sakra!!!“ v obličeji mu přistála sprška ledové vody. Zmateně zamrkal a otevřel oči. Okamžitě nad sebou spatřil rozmazanou siluetu Toma.

„O díky bohu!“ vydechnul si Tom a sesunul se k němu na podlahu. „Vyděsils mě,“ podíval se na něj vyčítavě.

Bill sklopil pohled a potichu zašeptal. „Promiň…“ Bylo mu jasné, že Tom nemůže tak docela chápat, co tím myslí, ale musel to říct.

„Hlavně, že už jsi v pořádku,“ usmál se na něj a odhrnul mu pramen vlasů z očí. „Pojď… na chvíli si lehneš, musíš si odpočinout,“ zvedl se ze země a pomohl bratrovi na nohy.

„Au!“ neubránil se Bill, když mu Tom stisknul zápěstí. Ten se na něj chvíli nechápavě díval, a než stačil Bill zaregistrovat, co se děje, Tom mu odhrnul rukáv. Střídavě odvracel pohled od jeho zápěstí k jeho očím.

„Řekni… řekni, že to není pravda,“ vydechl potichu a s nadějí se znovu vpil do bratrových vyděšených očí.

„To bych musel lhát…“ Bill nešťastně sklonil hlavu a cítil, jak mu po tváři stéká slza. Tom ho najednou pustil a krok od něj odstoupil.

„A to mi říkáš jen tak?“

„Já… mrzí mě to… tohle se nemělo stát,“ cítil se příšerně… nejraději by zmizel pryč odtud, jen aby se nemusel dívat do zklamaného pohledu svého dvojčete.

„Co sis o sobě vůbec myslel, hm? Že na to snad nikdy nepřijdu?!! Že si nikdy nevšimnu, že můj bratr si takhle ubližuje… myslíš si, že jsem úplný idiot??“ Tom se nedokázal vůbec ovládat a nepříčetně na něj začal řvát, až před ním Bill ustupoval.

„Nekřič… prosím…“ zašeptal Bill úpěnlivě.

„Pojď!“ vyštěknul na něj Tom, chytil ho za zdravou ruku, vyšel z kuchyně a zmateného Billa táhl za sebou. „Sedni si!“ přikázal mu, když došli do jeho pokoje. Bill se poslušně posadil na postel a čekal, co se bratr chystá udělat. Ten vyšel z pokoje a nechal ho tam naprosto vykolejeného sám.

Za okamžik se vrátil a v rukou nesl lékárničku. Posadil se vedle něj a natáhl se pro jeho ruku. Trochu ho vyděsilo, když cítil, jak se třese, ale nedal na sobě absolutně nic zdát. Nedokázal to pochopit. On… Bill! Jak to, že si ničeho nevšiml? Vždyť je to jeho bratr… jeho dvojče!! Do očí se mu hrnuly slzy rychle, proto zamrkal a natáhl se pro desinfekci. Bill jen odevzdaně seděl, smířený s tím, že tohle už prostě nezakecá. Neodvážil se Tomovi podívat do očí.

„Au… to bolí…“ vyhrkl hlasitě, když mu Tom začal čistit rány a do očí se mu hrnuly slzy.

„Tohle přece vydržíš… bolest ti dělá dobře nebo ne? Nemám pravdu? No řekni…“ dorážel na něj.

„Tome, přestaň… prosím…“ už to nedokázal vydržet a sesypal se. Slzy se mu řinuly z očí a měl pocit, jako by měl najednou zimnici. Každé slovo, které vyšlo z bratrových úst mu způsobovalo bolest. Nechtěl, aby to bylo takhle, ale bohužel už bylo pozdě něco na tom měnit.

„Bille… no tak… uklidni se, nechtěl jsem… jen, jen… prostě… proč?“ děsil ho pohled na třesoucí se bratrovo tělo, na to, jak si bázlivě schovává hlavu v dlaních. Bylo mu ho najednou hrozně líto… nechtěl se k němu chovat takhle, ale nedokázal pochopit proč… vždyť… on by pro něj udělal všechno! Proč jen za ním nepřišel, když potřeboval pomoc??

„Bille… bráško,“ objal ho kolem třesoucích se ramen. „Proč? Řekni mi, proč… nechápu to…“ Cítil, jak se od něj bratr odtáhl. Vpil se odhodlaně do jeho ustrašených očí a čekal na odpověď.

„Vážně to chceš vědět?“ zašeptal Bill potichu. Tom jen krátce pokýval hlavou. Bill se naposledy nadechl, a pak bratra lehce políbil na šokem pootevřené rty. Konečně mohl udělat to, po čem už tak dlouho toužil.

„Co… co to děláš?“ zíral na něj Tom šokovaně, když se odtáhl pryč.

„Chtěl jsi vědět proč…“ odpověděl prostě Bill.