Vsadíš se? 2.

„Ahoj! Kdes byl tak dlouho?“ přihnal se ke mně Bill, hned jak jsem vešel do bytu.
„Na-na stěně, byli jsme tam… s klukama…“ odpověděl jsem vyhýbavě.
„Hrozně jsem se tady celý odpoledne nudil,“ svěřil se mi Bill a rozešel se do obýváku, věděl, že jdu hned za ním.
„Proč jsi nešel někam ven? Někomu jsi nezavolal?“ ptal jsem se.
„Jako bys nevěděl, že nemám s kým chodit ven… A samotnýmu se mi teda rozhodně nechce chodit ven,“ postěžoval si Bill a hodil sebou na pohovku. Na stole měl ještě nedojedenou pizzu a v televizi zapnutou nějakou romantickou komedii či co to mělo být.
Normálně bych už šel nahoru nebo třeba do kuchyně, ale měl jsem úkol. A já ho musel splnit.
„Na co koukáš?“ zeptal jsem se a sedl jsem si vedle něj.
„Ani nevím… Dneska dávaj jednu větší kravinu než druhou,“ zasmál se Bill. Vážně mu už asi musel chybět kontakt s člověkem. Byl vlastně pořád sám… Pocítil jsem lítost, že už spolu nejsme tak často jako dřív. Ale teď mu to všechno vynahradím. I když možná trochu jinak, než by si představoval.
Bill přes sebe přehodil deku, která byla zmuchlaná na pohovce, tudíž jsem usoudil, že jí měl kolem sebe obmotanou i předtím.
Toho by se dalo využít, problesklo mi hlavou.
„Docela zima, co ?“ prohodil jsem a přitáhl kolena k bradě, aby to vypadalo, že je mi doopravdy zima.
Ovšem… popravdě jsem přímo hořel.
„Tak na, já už stejně asi půjdu k sobě… Napadl mě nějakej text. Měl bych to hodit na papír, než to zas zapomenu…“ řekl a hodil po mně deku.
Sakra! Povzdechl jsem si a pak už jsem jen sledoval, jak bratr ladnou chůzí mizí za dveřmi.
Ladnou chůzí? Co to zase blbnu? Mám ho JENOM sbalit! Nic víc!
Zachumlal jsem se tedy do deky, co mi tam nechal, dojedl jsem po něm pizzu a v televizi jsem jen přepínal z jednoho programu na druhý.
Už jsem ani nevnímal, že se mi oči únavou zavřely.

°°°°

„Bille, odpusť mi to, já jsem hroznej idiot, neměl jsem s tím souhlasit, já vím, když já…“ Bill se na mně jen podíval s opovržením a nenávistí v očích.
„Bille, ne!“ zařval jsem z posledních sil.

„Tome, co se děje? Vstávej, je to jen sen, probuď se!“ třese se mnou někdo.
„Bi – Bille?“ vykoktám slabě a zhluboka dýchám. Všude je tma.
„Jo, to jsem já, jenom se ti něco zdálo…“ konejšil mě.
„Bille, prosím, odpusť!“ vyhoupl jsem se do sedu a sevřel Billa v objetí.
Ten to nečekal, ale nakonec mě váhavě, jednou rukou pohladil po zádech. Zamrazilo mě. Byl to zvláštní pocit…
„Byl to jen sen. Nemám ti co odpouštět,“ řekl potichu.
„Řekni, že mi odpouštíš, prosím,“ zašeptal jsem mu do ucha naléhavě a odmítal jsem ho pustit.
„A-ale já nevím co, Tome,“ zaváhal a pohyb jeho ruky na mých zádech ustal.
„Prosím, odpusť mi to!“ popotáhl jsem. Potřeboval jsem, aby mě svými slovy alespoň trochu uklidnil, že se nestane to, co v tom snu.
„Dobře, odpouštím ti. Všechno bude dobrý, neboj…“ slíbil Bill tlumeně a já ho stiskl ještě pevněji.
„Děkuju Bille,“ šeptl jsem mu do ucha a rukou jsem mu prohrábl rozcuchané vlasy, černé jako noc, ležící kolem nás.
Bill se zachvěl.
Přesně to byl můj cíl – bylo mu to příjemné.
Bill povolil sevření; zřejmě toho na něj bylo moc, ale já si chtěl ještě vyzkoušet, jak daleko můžu zajít.
Pustil jsem ho a dlaněmi jsem přitom sjel od jeho žeber, přes slabiny až po boky, teprve potom jsem od něho odtrhl své ruce.
Bill se zavrtěl a mírně se stáhl.
Trochu mě to zamrzelo, ale přece jen – je to moc brzy. Na něj člověk musí pomaloučku… A navíc mám dojem, že mu to nebylo nepříjemné, ba naopak.
„Pojď si lehnout nahoru. Usnul jsi tady v obýváku, ještě k tomu v oblečení a budeš mít pořádně rozlámaný záda…“ upozornil mě a zvedl se z pohovky.
„Hmm…“ protáhl jsem se, a vstal jsem taky.
Bill, jdoucí přede mnou, začal stoupat do schodů, avšak asi v polovině nějak nešikovně zakopl a zavrávoral.
Chytil jsem ho za ruku, kterou zamával ve vzduchu, aby udržel rovnováhu.
Zarazil se a podíval se na mně. Ale jelikož všude byla tma a mezi námi panovala taková atmosféra, že by nebylo moudré rozsvěcet, viděl jsem z jeho tváře jen odlesky z jeho očí.
„Já…já jen, abys neupad, já…“ zakoktal jsem, ale jeho ruku jsem stále nepouštěl.
„To je dobrý…“ kývl hlavou, stiskl mou ruku a opět se rozešel do schodů.
Vlastně, dovedl jsem ho za ruku až k jeho pokoji, před ním mě ale pustil.
„Tak…Dobrou noc,“ popřál mi a zavřel za sebou urychleně dveře. Zřejmě si v hlavě musel srovnat informace…
Zapadl jsem k sobě a aniž bych se obtěžoval s hygienou, sundal jsem ze sebe všechno oblečení, kromě trenek, a ulehl jsem do postele.
Ještě jsem se otřásl, když jsem si vzpomněl na ten sen, ze kterého mě Bill vytrhnul.
Zdálo se mi, že zjistil, že jsem se vsadil, že ho sbalím. Bylo to hrozný, nechci to nikdy zažít…
Proto jsem tak nutně potřeboval slyšet, že mi odpouští.
Nedělal bych takový scény, ale byl jsem dost rozespalej a ovlivněnej tím snem – ještě na začátku jsem totiž viděl hrozně zvláštní věci. Já a Bill v objetí, drželi jsme se za ruce, procházeli jsme se parkem, smáli jsme se… Byli jsme jako zamilovaný pár.
A co mě na tom děsí nejvíc – mně se to líbilo.
Když mě pak pohladil po zádech, vyvolalo to ve mně moc silné vzpomínky na ten sen. Byl to tak zvláštní, a přesto krásný pocit… Nikdy jsem ještě nic takového necítil. Až jsem se sám nad sebou zhrozil – jak tohle dopadne?

autor: Ketty
betaread: Michelle M.