City můžeš schovávat 1.

Hele, nemyslím si, že je to nějak extra dobrý, ale protože to pár mých kámošů, co to čtou, chytlo, tak jsem si řekla, že to teda zkusím. Nejsem si úplně jistá, jestli je to pro vás úplně nejvhodnější, sice je to twincest, ale zhruba od 10 kapitoly je tam i trojka /dvojčata+holka/ a bude to tak pokračovat i dál, tak nevím. Beru to jako momentální úlet, páč normálně jsem psávala Harryho Pottera a poslední rok si vymýšlím zcela svoje kravinky, na tomhle se víceméně uvolňuju nebo rozepisuju.

Jestli to uveřejníte, je jen na vás, když ne, vůbec nic se neděje, aspoň mě nebudou znervózňovat žádný záporný komentáře. Všechny věci v povídce jsou vymyšlený, protože o TH jako takových nic nevím a zjišťovat se mi ani nechce, mám ráda jejich muziku, ale tam veškerý zájem končí, vím s bídou jejich jména, přijmení bych si raději ani netipla.

Žádná fakta tam nesouhlasí s realitou. Nejsou tam žádné hluboké emociální výlevy, depresivní užírání realitou, či rozpolcená srdce, jde o pohodovej, obyčejnej příběh bez hlubšího podtextu a určený pro zábavu, člověk se tam nemá nad čím zamyslet a rozhodně vám to nezmění život ani k lepšímu ani k horšímu /tedy pokud to někdo nebude shledávat naprosto nejpříšernější povídkou ve svém hodnotném životě/.

Občas je tam i trošku erotiky a některé pasáže, hlavně později, by mohli narušit spořádaný mravní vývoj mladšího jedince, ale když někdo /tedy já/ nepřímo spisovatelsky vyrostl na fantasmagoriu /HP povídky, většinou s detailně vypracovaným sexem/ tak se není čemu divit. Pokud náhodou víte, jak se na stránce Taťány Orlovské píše, tak se nemusíte bát, až tak dobrá v tom popisováním sexu nejsem.

Zatím posílám prvních pět kapitol, jsou tam chyby, jsem disgrafik a nikdo z okolí na tom není s gramatikou o moc líp.

No, díky za tu minutu a půl, co nad tímhle e-mailem strávíte, než ho pošlete do věčných lovišť a díky za všechny ty skvělé povídky, co uveřejňujete.

práci a lásce mezi dvojčaty zdar

Tak, co jako mám dělat? Jak se k němu mát teď chovat? Neměl jsem to číst. Co mě to proboha napadlo, nikdy jsem se mu ve věcech nehrabal, ale když ten pitomej deník mě přímo volal, sice jsem nemusel vypáčit ten zámek, to uznávám, ale když on mi poslední dobou nic neříká. Musel jsem přeci zjistit, co se s ním děje nebo snad ne? Je to moje dvojče, můj nejúžasnější, nejkouzelnější bráška a má ten nejkrásnější kukuč na světě, aby taky ne, když je stejnej jako ten můj. Už plácám pitomosti.

„Toméééé.“ probere mě ze zamyšlení křik z kuchyně. Bratříček zjevně něco veledůležitého potřebuje, no co, přeci se nepřetrhnu. Líně se zvednu na nohy a uloupený deník schovám pod uvolněné prkno v podlaze. Schody vezmu po zábradlí, je to pohodlnější a hlavně rychlejší.

„Tak co se děje, že jsi tak hlasitě žádal mou přítomnost?“ opřu se mezi dveřmi a zadívám se na naprosto ztuhlé dvojče.

„Tam… tam je…“ zachvěje se Bill mířící prstem do rohu kuchyňské linky. Zaujatě popojdu blíž. Á, tak tohle ho tak polekalo, chudáček můj malej, nechápu, jak se může někdo vyděsit při pohledu na takové roztomilé, černé, nohaté stvoření.

„Ty naděláš, vždyť je to jen pavouček poutníček. Ten ti rozhodně nic neudělá.“ nechám mrňouska přemístit se na list novin a otevřeným oknem ho pustím do letní přírody.

„Díky.“ hlesne brácha ještě stále trochu nepřítomně.

„Nechápu, jak můžeš takhle reagovat jen při pohledu na takový mrně a přitom, když jsme se dívali na Arachno, tak to s tebou ani nehlo.“

„Jenže to byly trikový efekty, kdežto tenhle byl opravdovej a přestaň se mi smát, já nejsem ten, kdo mi až do čtrnácti let lezl do postele, sotva se zahřmělo.“ vyjede na mě.

„No, tak sorry, ty s tím naděláš, ještě, že mě máš, netuším, kdo by tě zachraňoval, kdybys se vážně odstěhoval.“

„Tenkrát jsem to myslel jen jako výhružku, a jestli jsi si nevšim, tak to zabralo a ty jsi na tom taky profitoval, no schválně, kdy ti mamina naposledy řekla, že nesmíš jet s klukama pařit, hmm?“

„Hele, tohle nemůžu vyhrát, takže se vzdávám.“ rozhodím kapitulačně ruce a zadívám se do přeplněné lednice. Máma toho zase nakoupila, jako bychom tady měli být měsíc zavření, vždyť odjeli jen na pár dní k babičce.

„Kdyby se ti chtěly dělat ty špagety, tak si dám taky.“ oblízne se mlsně Bill a začte se do další vyumělkované slátaniny o nás v jednom nejmenovaném bulvárním plátku, zajímalo by mě, kam na všechny ty kraviny chodí?

„Když k tomu uděláš ten svůj slavnej koktejl, tak klidně.“ Vytáhnu naložené kuřecí masíčko a pár dalších ingrediencí. O několik málo minut později už na pánvi prská cibulka a vedle začíná vřít voda, dvacet minut na to hodujeme.

Nejsem kdovíjaký kuchař, ale nějaký základy, jako tuhle mňamku, zvládnu, oproti mně dokáže brácha sotva tak čaj, ale zase je odborník na cokoliv, v čem je alkohol a dá se to strčit do mixéru, takže všechny jeho drinky jsou unikátní sedmá nebe.

Zvědavě si ho při jídle prohlížím, vlastně je to poprvé za sedmnáct let, co koukám vyloženě jen na to, jak vypadá, no koukám, spíš omámeně čumím. Dlouhé prsty elegantně svírají vidličku a soustředěně vkládají jednotlivá sousta mezi dokonalé rudé rty, unešeně sleduji, jak vcucne špagetu a olízne si koutek. Bože, zač mě trestáš, asi se zblázním, co jsem komu udělal, vždyť je to můj brácha. Rozhodně zatřepu hlavou a zapíchnu pohled do svého talíře, musím se soustředit na jídlo, jestli si něčeho všimne, tak se z toho nevykecám. Panebože, proč jen vypadá tak… nedokážu najít to správné slovo, pojmenování pro tuhle nadpozemskou bytost ještě nebylo vymyšleno. DOST. Hrabe mi, je to moje dvojče a tím to hasne, proč jsem to já vůl, doprdele, četl?

„Děje se něco?“ všimne si Bill mého plného talíře a nevědomky si skousne ret. Kdyby jen tušil, jak je v tuhle chvíli sexy.

„Nic, jen… jen jsem se zamyslel. Chutná ti?“

„Jasně, jako vždycky.“ přitaká a namotá další hromádku dlouhých těstovin na vidličku. Tohle přeci nemůžu vydržet, co se to se mnou sakra děje, tak moc bych ho chtěl políbit, je to zvrhlé, já jsem zvrhlý nebo snad ne? Jsem. Tomuhle se říká incest, Tome, a je to protizákonné, takže žádné představy, žádný bratr na stole a už vůbec tě nemusí zajímat, jak asi chutná, promlouvám sám k sobě.

„No, díky za jídlo, jdu teď k sobě, musím dodělat ten text, furt mi to tam nějak nesedí.“ zvedne se Bill od stolu a zamíří po schodech do pokoje. V tuto chvíli jsem konečně schopen pustit se do téměř vychladlého oběda, je to jedno, stejně moc nevnímám, co žvýkám, z mysli se mi totiž neustále vrací obraz toho pohupujícího zadečku v těsných džínech. Jsem úchyl.

Nepřítomně naházím nádobí do myčky a v samotě svého pokoje nahlídnu opět do zakázané knížečky, do myšlenek toho padlého anděla obývající pokoj vedle. Se sluchátky na uších pročítám čím dál tím odvážnější sny svého bratra, jaké štěstí, že dokáže každou svou myšlenku a představu takhle dokonale popsat. Stačí pět stránek a jsem vzrušenej a to na maximum. Najednou se někdo dotkne mého ramene, vyděšeně sebou trhnu, s hrůzou v očích se otočím na postavu stojící u mé postele. Po celém těle mi běhá mráz, chvějícími prsty vypnu iPod a zadívám se do kakaových hloubek.

„Až to dočteš, tak mi ho prosím vrať a příště bych prosil, aby ses nejdřív namáhal najít i klíč.“ prohodí naprosto neutrálně Bill a pohledem sklouzne na červeně napsané datum. Po tváři se mu mihne úsměv.

„Tohle si půjčím.“ zamává mi před obličejem kabelem od kamery a otočí se na patě. Vteřinu na to za ním klapnou dveře. Srdce mi začne zase bít a dosud zadržený dech se snaží dohnat, co zameškal. Já už nic nechápu, on prostě jen odešel, ví, co čtu a …v ten okamžik se dveře rozletí a s hlasitým prásk mi klika udělá díru do zdi.

Bill se ke mně vrhne a se zoufalstvím v očích mi vytrhne deník z rukou, s děsem ve tváři nalistuje třetí stranu a přejede řádky očima.

„Doprdele.“ vydechne, na obličeji se mu zatřpytí slza a jeho tělo, ještě stále v šoku, se sveze na koberec do tureckého sedu. Nevěřícně kouká do prostřed popsaného listu. Docvakne mi to, před chvíli si myslel, že sice čtu jeho deník, ale nejspíš jinou verzi. Tak tohle bude ještě zajímavý.

autor: Azalien
betaread: Ter