Co vlastně chceš? 5.

Bill pomalý krokem došel až pod strom, na kterém Tom seděl. Toto místo v něm vyvolalo mnoho vzpomínek…

„Ahoj…“ pozdravil trochu rozechvělým hlasem Tom.

„Ahoj… Můžeš jít prosím tě dolů? Chci si s tebou promluvit a víš přece, že mi lezení nikdy moc nešlo… Vždycky jsi mi musel pomáhat…“

„Jo, jasně… Hned jsem dole…“ Chviličku trvalo, než slezl, třásly se mu nohy a podlamovala kolena, z toho čekání, napětí a především z Billa. Když konečně slezl, podíval se na něj, plný očekávání a naděje…

„Tak… hmmm.. Co jsi mi chtěl říct?“

„Víš Tome, když jsem vyšel z baráku, byl jsem přesvědčený, že bude všechno dobrý. Že sem prostě přijdu, podívám se na tebe a padnu ti kolem krku… Nebudu zapírat, že bych to neudělal i teď, ale…“

„Tak to udělej, já ti přísahám, že bude všechno dobrý!! Slibuju, že už nikdy nebudeš sám, nebudeš se trápit a když ti bude někdo ubližovat, já to nebudu, ale budu tu, abych si to s tím dotyčným vyřídil…“

„Tome, nech mě domluvit… Myslel, jsem, že budeme zase spolu a že na všechno zapomeneme, ale než jsem sem došel, přemýšlel jsem… Nechci se už znova spálit a nechci se taky jen tak do něčeho bezhlavě hrnout. Potřebuju čas… A… Jestli jsi schopný mi ho trochu dát… Nic neslibuju, ale… Pak by existovala naděje, že… Že bychom… Ty a já… Znovu…“ pak už mu selhal hlas. Modlil se jen, aby se Tom nepokoušel mu tento názor vyvracet, věděl, že by to víckrát prostě nezopakoval… Naštěstí ho Tom nepřemlouval, ani mu nevyvracel jeho rozhodnutí. Jen svěsil hlavu, vzal Billovy ruce do těch svých, řekl, že to chápe a že mu dá času, kolik bude potřebovat, zvednul jeho ruce ke svým rtům a lehce je obě políbil. Bill jen přivřel oči a zatajil se mu dech… Ne, ať tohle nedělá… Copak neví, jaké musí vynaložit úsilí?? Takhle před ním stát jako kus ledu a neoblomný… Alespoň navenek… Vevnitř totiž hořel… Hořel touhou, nedočkavostí… chtíčem… Láskou… Ale to teď prostě nešlo… Nechtěl za Tomem běžet jako psík, chtěl ho trošku vytrestat, aby si uvědomil, že ho nemůže brát jako samozřejmost…

Tom viděl, jak se jeho bratr tvářil, když ho políbil na ruce, nic víc se však neodvážil udělat. Věděl, že není až tak skálopevně přesvědčený o svém rozhodnutí, nechtěl však nic pokazit, takže raději krotil své vášně a držel se pozadu. Spustil své ruce podél těla a nechal Billa, aby pokračoval dál, v tom co se bude dít.

„No… Ehm… Tak tady jsme asi skončili ne?“

„Jo, to asi jo, všechno je jasný…“ odpověděl Tom a jen čekal… Věděl, že udělal chybu, ale nehodlal bratrovi to odmítání usnadnit…

„No, takže… Takže… Asi bychom mohli jít ne?“

„Jo, nebo tu můžeme ještě chvíli zůstat a jen tak se bavit… Jako dřív víš? Když jsem tu seděl, teda myslím, když jsem seděl na tom stromě, vzpomněl jsem si na strašnou spoustu věcí a bylo to fajn… Byla to sranda… Třeba vzpomínat na to, jak ses sem snažil vydrápat a vůbec ti to nešlo…“ usmál se Tom při vzpomínce na Billa, který byl celý červený, jak se snažil vyškrábat na větve stromu, který se tyčil před nimi.

„Mám tomu rozumět tak, že se mi tu posmíváš? Vsadím se, že teď bych se tam dostal i bez tvojí pomoci!!“ Řekl na oko uraženě Bill.

„Mám to brát jako nějakou výzvu, bráško?!“ rýpal Tom…

„Jo, to klidně ber… Vsadím se, že na něj vylezu dřív jak ty!“

„Ehm ehm… Tak to teda nevím, jak to chceš udělaaa…“

Větu ale nedořekl, protože Bill ho odstrčil vší silou na stranu a začal šplhat po větvích. Tom se zvedl ze země a lezl za Billem. Byl to těžký boj, ale nakonec přece jen vyhrál Tom. „Vidíš? To je to tvý věčný ulejvání z těláku!!! Kdyby ses pořád nevymlouval na to, že tě něco bolí…“

“ No jo, no jo… Ale už jsem se sem dostal bez tvojí pomoci, takže si zasloužím taky nějakou tu pochvalu…“

„No… To asi jo… Počkej, nech mě, nějakou vymyslím…“ Pomalu a opatrně se nadzvedl, vytáhl z kapsy malý nožík, naklonil se přes Billa ke kmeni stromu a začal do něj vyrývat jednotlivá písmena…

Asi po pěti minutách usilovné práce, stálo na stromě vyryto: Chválím Billa Kaulitze, svého bratra a druhou část mé duše, že je tak statečný a dostal se sem sám.

autor: Elly
betaread: Michelle M.