Sevřel Billovu ruku i s řetízkem v ní a druhou ho pohladil po tváři. Bill jen přivřel oči a nechal se unášet nekonečností tohoto doteku… Posledního doteku…
„Už to bude dobrý, jsem tu s tebou… Chci tě,“ šeptal Tom a poprvé to myslel upřímně a z lásky…
„Tome, tohle nepůjde. Všechno co jsem tu řekl, jsem myslel vážně. Já už chci tohle skončit, vždyť jsem se minulej čtvrt rok jen trápil! Nechápeš, že už mi to za to nestojí?! Bylo by tak lehký na všechno zapomenout a začít znova, ale proč bych to měl dělat? Aby bylo zase tři dny všechno v pořádku a pak se všechno sralo jedno po druhým? To už nechci a ani bych to nevydržel.“ Setřásl ze sebe Tomovy ruce, položil řetízek na bratrovu postel a odešel…
Kamennou tvář a nepřístupný výraz si však udržel jen než vyšel z Tomova pokoje, na chodbě se svezl podél zdi a rozplakal se tichým, štkavým pláčem. Proč neřekl Tomovi, že je zase všechno v pořádku? Teď by si ušetřil dny plné trápení a přetvářky před Tomem… Proč mu jen nevěřil? Proč nechtělo jeho srdce věřit…
Tom se jen natáhl na své posteli, v ruce svíral svůj řetízek a přemýšlel… Jak tak malý kus chladného kovu dokáže vyjádřit to, co lidé cítí, když ho darují, nebo když ho naopak vrací. Když ho Tom Billovi dával, bylo to v dnech tak krásných, že se mu z toho teď tajil dech a když mu ho dnes Bill vrátil, je to den, kdy dech ztratil… Navěky nebo jen do té doby, dokud se jeho bratr neuklidní a nenechá si vysvětlit, že je prostě jen jeho… Navždy… A nikdy nikomu nedovolí, aby to bylo jinak, ať už by to stálo cokoliv… Ať by musel udělat cokoliv…
Bill se pomalu zvedl a šel do svého pokoje. Slyšel Toma, jak něco dělá, a chtěl se vyhnout případnému setkání. A taky tomu, aby ho takhle Tom viděl. Jistěže mu na Tomovi pořád záleželo, byla to jeho láska, jeho všechno, ale právě díky němu měl momentálně ze srdce tisíc malých střepů, které ho bodaly a drásaly jeho duši a které dá dohromady snad jen čas… A Tom…?
„Sakra, kde to je?!“ klel Tom, když prohledával svůj psací stůl… Nebo spíš stůl, který byl zavalený obaly od CD, časopisy, ve kterých dávali s Billem, Gustavem a Georgem interview a také se tam našlo pár mailů od fanynek. Netrpělivě vzal poslední šuplík a vysypal ho na hromadu všeho možného před sebou. Chvíli se tou hromadou jen tak prohraboval, než našel, co hledal. Stisknul v ruce fotografii i s řetízkem, který měl neustále u sebe a vydal se ven ze svého pokoje. Zamířil přímo k pokoji, který obýval jeho bratr… Vztáhl ruku, ale neodvážil se zaklepat… Věděl navíc, že by to bylo zbytečné. Místo toho podstrčil malou fotku s řetízkem na ní pode dveřmi a čekal, co se stane. Slyšel, jak se Bill zvedl z postele, viděl, jak se zvedl a sebral ze země ty dvě věci, které vyjadřovaly spoustu citů.
Bill zůstal ohromeně stát u dveří svého pokoje a zíral na fotku, kterou už nejmíň deset let neviděl. Byli na ní on a Tom, byli ještě malí. Stáli vedle stromu, na který společně lezli a ve kterém byly vyryty i jejich iniciály. U toho stromu si řekli, že budou držet vždy při sobě, ať už se stane cokoliv… Bill na toto místo málem zapomněl… Cokoliv…
Slyšel, jak se za jeho dveřmi cosi pohnulo, otevřel je, ale nikdo už tam nebyl. Slyšel jen kroky v chodbě a zavírání domovních dveří.
„Tomee??“
Nikdo však neodpovídal. Cokoliv… Podíval se tedy z okna a když viděl na ulici své dvojče, jak se v poryvech větru kamsi vydává, věděl přesně, kam má namířeno…
Půjde za ním nebo má zůstat neoblomný? Cokoliv… Byl to přece jen jeho bratr… Cokoliv… A taky do něj byl stále zamilovaný… Cokoliv…
autor: Elly
betaread: Michelle M.
