Můj pohled sklouzne na nástěnné hodiny. Ukazují za 5 minut půlnoc. V hlavě se mi začíná dovíjet zákeřný plán. Řekl jsi zítra, ale neřekl jsi kdy. A za 5 minut bude zítra. Od Davida máte povolené být venku do jedné, protože brzo vstáváme.
Rychle vyskočím a jdu do koupelny, kde se trochu upravím. Pokusím se získat tvou přístupovou kartu do pokoje, kde na tebe počkám. Se škodolibým úsměvem vyjdu z pokoje a ve výtahu si zkouším pohled smutného štěňátka, který použiji na recepční.
Nemohu si pomoci, ale chci tě potrestat za to, co jsem kvůli tobě v poslední době prožíval. Tuším, že na rozhovor se mnou se musíš připravit, ale já ti to nechci umožnit. Budeš mi to muset vysvětlit bez rozmyslu. Bez přípravy. Tak jako jsem nebyl připraven na samotu, která mne teď pohlcuje. A jak jsem dnes díky Gustavovi pochopil, cítím se tak kvůli tobě. Proč ale? Co je tak důležitého, že se se mnou vlastní bratr přestane bavit?
Naposledy se na sebe zašklebím do zrcadla a vystoupím v hale hotelu. S omluvným úsměvem předstoupím před recepční a vyslovím svou prosbu: „Prosím Vás, nemohla byste mi dát kartu od pokoje 215? Nechal jsem si u bratra něco důležitého, co vážně nutně potřebuji.“ „Pane Kaulitzi, to nemůžu. Je to proti předpisům,“ odpoví mi s úsměvem recepční. Zkusím tedy svůj natrénovaný pohled z výtahu: „Prosím, Tomovi to vadit nebude. Já to vážně potřebuji,“ prosím.
„Tak dobře, ale přinesete mi jí hned zpět.“ S těmito slovy se otáčí ke stěně, kde jsou přihrádky jednotlivých pokojů a v nich přístupové karty.
S velkým díky od ní beru kartu a už jdu směr výtah. Vyjedu do druhého patra, otevřu tvůj pokoj, dveře zajistím první věci, co mi přijde pod ruku, a běžím vrátit kartu.
Co nejdříve se vrátím k tobě do pokoje stejně osamělého, jako je ten můj. Jenže ty se sám necítíš, tak proč já ano? Proč mi tak záleží, aby ses se mnou bavil? Proč tak potřebuji tvou přítomnost?
S těmito myšlenkami dosednu na gauč, který je stejně jako ten můj plný oblečení. V rukou držím věc, kterou jsem zajistil dveře. Až teď jsem si všiml, že je to sešit. Zvědavě ho otevřu. Ty si píšeš deník? Ty, pan nic mě netíží, si píšeš deník? S ještě větší zvědavostí se do něj začtu. Není moc obsáhlý, ale to, co se v něm dočtu, mi naprosto vyrazí dech.
Ty že mě miluješ? Víc jako bratra? Vyhýbáš se mé přítomnosti, protože mě miluješ? Překvapením mi poklesnou ruce, ve kterých držím tvůj deník. Nevím, co si mám o tom myslet. To přece není možné, vždyť ty jsi přeci ten bezstarostný Tom, který si chce jen užívat. S dívkami. Nevím, co mne překvapilo více. Jestli to, že jsi gay nebo to, že jsem to já, koho miluješ.
Nevím, proč o tom přemýšlím, ale začíná se mi v hlavě rodit myšlenka, jestli budu schopný ti dát to, po čem tak evidentně toužíš. Přeješ si být se mnou jako s milencem a já nevím, zdali jsem schopný ti to poskytnout. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel a ani mě nenapadlo, že ty ano.
„Co tady děláš?“ ozveš se ode dveří. Vystrašeně se na tebe otočím. Úplně jsem zapomněl, proč jsem sem vlastně přišel.
„Já,“ snažím se srovnat si v hlavě to, co jsem se před chvílí dozvěděl.
„Tak řekneš mi, co tady děláš?“ mírně se ve dveřích zakymácíš. Chci ti jít pomoci, vstanu z gauče a z kolenou mi s hlasitým zašustěním spadne tvůj otevřený deník.
Vyděšeně se na mne podíváš, když si toho všimneš. Já se zastavím v půli pohybu. Úplně jsem na něj zapomněl. Oba vyčkáváme, co ten druhý udělá. Jsem to já.
„Jak dlouho?“ ptám se tě. Ale ty jako bys mne vůbec neslyšel.
„Chtěl jsem ti to říct až zítra,“ dostaneš ze sebe ztěžka, „ale teď už je to jedno. Už to víš. Už víš, proč jsem se tě stranil. Cítil ses sám. Vím to. Je mi to líto, ale já nemohl. Nemohl jsem s tebou být. Géčka to ví, poznali to. Já jim to jen potvrdil. Slíbili mi, že ti nic neřeknou. Je mi líto, že jsem tě tak přehlíželi, že jsem tě přehlížel. Je mi líto, jak ses poslední dobou musel cítit,“ mluvíš ke mně zlomeným hlasem.
„Je mi to tak líto,“ rozpláčeš se.
Znovu k tobě vykročím, vypadáš tak zranitelně. Obejmu tě a ty se ke mně přitiskneš, jakoby to mělo být naše poslední odejmutí. Hladím tě po zádech a mírně se s tebou houpu, jako když se utišuje dítě vystrašené zlým snem.
Jak tě držím v náručí, uvědomím si, že nejsi jediný, kdo se zamiloval. Já si to jen nepřiznal, protože jsem se užíral sebelítostí, že jsem sám.
„Nevím, jestli ti dám hned vše, po čem toužíš, ale zkusím to,“ promluvím tiše do tvých vzlyků.
„Vážně?“ nepatrně se ode mne odtáhneš, abys mi viděl do očí.
„Vážně,“ ujistím tě s úsměvem.
Znovu se ke mně přitiskneš, přičemž se snažíš potlačit zívnutí.
„Měl by sis jít lehnout.“ S těmito slovy tě vedu směrem k ložnici. Položím tě na postel, a když tě přikrývám, zvedneš ke mně smutný pohled se slovy: „Neodcházej prosím. Už nechci, abys byl sám.“
Abych pravdu řekl, moc se mi nechtělo vracet do prázdného pokoje, jen jsem čekal, jestli se zeptáš. Zalezu si tedy k tobě pod peřinu a ty se ke mně šťastně přitulíš. Jakmile se mi usídlíš v náručí, usneš. Já ale ne. S tebou v náručí pomalu pronikám od říše snu s vědomím, že už nebudu sám.
autor: Akkira
betaread: Lucy
http://www.de-tokiohotel.blog.cz Máš hezkej blogísek =* Koukni třeba na ten můj =) O Tokio Hotel (beeeeeeeest skupina) IN LOVE =*
to je nádherný!!!
To je nádherný příběh až mě úplně rozbrečel. Konečně štastný konec.
Moc hezký povedlo se ti to 🙂
Nádherný <3
Jooooo to je krásný,jak čtu,jak se na závěr šťastně tulili,hned bych se tulila taky 😀