Cizinec

Nikdo mi nevěří, když říkám, že jsi mimo svou mysl.
Nikdo mi nevěří, když říkám, že snažit se nemá smysl.
Jednáš se mnou jako s něčím, co je na obtíž,
když jdeme ven, chceš ukázat, jaký je náš vztah.
Jsi naprosto zahalený do tmy, kdykoli je zde dav,
ale když nikdo není poblíž;

Stojím nehnutě u dokořán otevřeného okna. Ze stromů padají nahnědlé listy a snášejí se neslyšně k zemi. Noční vzduch se nasládlý od zrajícího ovoce na stromech, z venku není slyšet jediný zvuk. Z bratrova pokoje ovšem ano. Hlasité pravidelné oddechování postupně přidávající na intenzitě mi přetrhává všechny žíly v těle. Nechápu, jak mi to mohl udělat. Jak jenom mohl? Několik let jsem čekal, než si uvědomil, že beze mne taky nemůže žít, několik měsíců si mou lásku užíval v plných dávkách. Nejspíš mu to nestačilo. Každou noc si vodí domů novou dívku. Každou noc s ní stráví podle svého gusta a ráno dotyčná odchází pryč a Bill ji už nikdy neuvidí. Okno nechávám dokořán otevřené stejně jako mé dveře a odcházím směrem do koupelny. Těžké kapky vody dopadají na mou nahnědlou kůži a zanechávají na ní teplé stopy…

Udělal jsem někdy cokoli špatně, byl takto k tobě krutý?
Já to nebyl a ty si pořád myslíš, že jsem slepý!
Kontroloval jsi, jak ve všech ohledech vypadáš,
Když pak půjde o vinu, já budu ten, na koho se podíváš.
Tvůj program pracuje, tak můžeš odejít,
Baby, je u mně skryté, tohle tvé tajemství.

Voda dopadající na dno sprchy spolu se slovy vycházejícími z mých hlasivek tvořily nerozlučný pár. Vysoká teplota vzduchu se pomalu nedala vydržet. S ručníkem omotaným kolem pasu jsem vyšel ven, ale v koupelně jsem nebyl sám.
„Umíš hezky zpívat,“ usměje se vysoká štíhlá dívka.
„Díky,“ nemohl jsem se dívat do její rozzářené tváře. Za chvíli jsem uslyšel cvaknutí domovních dveří na znamení, že už je pryč.

Taková dlouhá zpáteční cesta, z tohoto místa jsme chtěli pobývat.
Kdy já myslím na všechen ten zbytečný čas, mohl bych plakat…

„Co to má znamenat?“ dívá se překvapeně na spoustu rozsypaných věcí na podlaze. Pokrčím rameny. Nechci se s ním bavit.
„Tome?“ Zatřepu hlavou na znamení, že se nic neděje, až mi dredy začnou létat kolem obličeje.
„Dobře, jak chceš…“ má se k odchodu.
„NE!“ zabráním mu v tom díky zabouchnutým dveřím.
„Co to děláš?“ v očích se mu zrcadlí strach.
„Chceš mě?“ ptám se na rovinu, ale odpovědi se nedočkám.

(Bill)

„Chceš mě?“ zeptá se mě na rovinu. Nedokážu odpovědět. Nechci, ale tímhle bych ho byl schopný zabít. Cítím jeho prsty na mé rozpálené kůži, jak mě objímají, jak se mě dotýkají. Jeho dech se mi rozbíjí o porcelánové tváře, ty nejměkčí rty na světě se dotýkají mých. Sjíždí pomalu ke krku, kde zanechávají jemné narudlé stopy. Jsou nenechavé, dotýkají se dál a dál s ještě větší intenzitou. Moje odmítání je ještě více popudí pro rychlejší a prudší tempo. Tomovy ruce pracují zároveň s nimi. Pokládají mě na studenou podlahu, zkoumají moje hladké křivky. Záda se mi prohýbají pod návalem rozkoše, kterou mi bratr dopřává. Vlny naší, v téhle chvíli fyzicky společné energie mi prochází krví stejně jako těžká otrava alkoholem. Obojí má něco společného: na tenhle zážitek se většinou nezapomíná…
„Tohle byla chyba!“ obmotává si kolem sebe můj ručník a chce odejít do svého království a to mé znovu opustit. „Bille??!!“ „Už se to NIKDY nestane!!! Rozumíš???“ zrdcadlí se mu v očích…

Ve tvých očích není žádné pochopení,
způsobem, jakým se na mě dívají, není správný.
Mohu říct, o co jde tentokrát,
V mém životě je cizinec.

Bill se vrátil do mého pokoje, ale tam místo rozházených věcí na zemi, jak tomu bylo před pouhou půl hodinou, našel prázdný pokoj. Vyběhl k oknu, neviděl mě. A já odcházel pryč…

Nejsi člověk, kterého jsem znal kdysi.
Máš strach jim dát vědět, co jsi zač?
Kdyby nás mohli vidět, jako nás vidím já,
Pak by i oni viděli cizince…

autor: Týna.Dolínková
betaread: Ketty