Seems like it was yesterday when I saw your face
You told me how proud you were but I walked away
If only I knew what I know today Seděl se zamyšleným výrazem a v odrazu zamlženého okna se třpytila jeho tvář s dokonale ostrými rysy, téměř ideálními parametry a čokoládovýma očima, které měly hloubku nekonečných studní a symbolizovaly neskutečnou oddanost, jakoby už dávno někomu patřily, jakoby v nich už nebylo žádné jiné místo pro nikoho, nedokázal vidět někoho jiného. Stejně jako na čiré sklo v okenním rámu dopadaly kapky silného, prudkého deště, který ubíjel veškeré zbytky jeho nadějí, tak zpod jeho víček zlehka odkapávala jedna slza za druhou a neslyšně se vpíjela do hebkého polštáře, na němž spočívala ve smrtelném smutku jeho strnulá, popelavá tvář. Tělo měl jako v křeči, nedokázal vnímat ten mrazivý chlad, který pronikal jeho bledou kůží a vnitřně jej bodal, vnitřně jej zabíjel, cítil, jak odumírá další a další buňka, on čekal na tu chvíli, kdy konečně přijde ten vytoužený okamžik, kdy už nebude muset cítit vůbec nic. Kdy se svět rozplyne před jeho očima, kdy jeho zlomenou mysl zaplaví mléčná mlha a všechny jeho sny, všechen jeho dosavadní život se roztříští do tisíců úlomků, které budou postupně mizet v jeho nadcházejícím spánku. Černé vlasy odrážely kontrast s jeho porcelánovou kůží a tvořily téměř abstraktní dojem nadpozemské bytosti, která sestoupila z nebes, aby splnila své poslání, jakoby už dopředu věděl, že tady nebude navždy. Každá další minuta pro něj znamenala jen další hranici bolesti, jen další zlomek času, který se nebude ani v nejmenším lišit od těch ostatních.
You told me how proud you were but I walked away
If only I knew what I know today Seděl se zamyšleným výrazem a v odrazu zamlženého okna se třpytila jeho tvář s dokonale ostrými rysy, téměř ideálními parametry a čokoládovýma očima, které měly hloubku nekonečných studní a symbolizovaly neskutečnou oddanost, jakoby už dávno někomu patřily, jakoby v nich už nebylo žádné jiné místo pro nikoho, nedokázal vidět někoho jiného. Stejně jako na čiré sklo v okenním rámu dopadaly kapky silného, prudkého deště, který ubíjel veškeré zbytky jeho nadějí, tak zpod jeho víček zlehka odkapávala jedna slza za druhou a neslyšně se vpíjela do hebkého polštáře, na němž spočívala ve smrtelném smutku jeho strnulá, popelavá tvář. Tělo měl jako v křeči, nedokázal vnímat ten mrazivý chlad, který pronikal jeho bledou kůží a vnitřně jej bodal, vnitřně jej zabíjel, cítil, jak odumírá další a další buňka, on čekal na tu chvíli, kdy konečně přijde ten vytoužený okamžik, kdy už nebude muset cítit vůbec nic. Kdy se svět rozplyne před jeho očima, kdy jeho zlomenou mysl zaplaví mléčná mlha a všechny jeho sny, všechen jeho dosavadní život se roztříští do tisíců úlomků, které budou postupně mizet v jeho nadcházejícím spánku. Černé vlasy odrážely kontrast s jeho porcelánovou kůží a tvořily téměř abstraktní dojem nadpozemské bytosti, která sestoupila z nebes, aby splnila své poslání, jakoby už dopředu věděl, že tady nebude navždy. Každá další minuta pro něj znamenala jen další hranici bolesti, jen další zlomek času, který se nebude ani v nejmenším lišit od těch ostatních.
Měl pocit, jakoby to bylo včera, co se díval do jeho tváře, vybavoval si každý detail jeho obličeje, každý milimetr jeho hladké pokožky, znal každičký jeho výraz, mimiku, jeho úsměv a jeho smutek, znal jeho slzy a zvuk jeho smíchu, rozčilení a klid, bolest i radost, znal jej tak dokonale jako nikdo jiný na celém světě, znal jej lépe, než on sám znal sebe. Pamatoval si úplně všechno, chtěl, aby právě on byl to poslední, co spatří na tomto světě, aby odcházel se vzpomínkou na jeho něžné oči, na polibky a objetí, aby zůstal navždy v něm, aby si všechno to krásné odnesl sebou. Viděl ho jako dnes, jak přicházel k němu, na rtech mu hrál dokonalý úsměv, ten, který jej dokázal dostat na kolena, políbil jej na čelo a řekl, jak strašně moc je na něj hrdý, na všechno, co se jej nějakým způsobem týká, je hrdý na to, že může být po jeho boku, na to, jaký Bill je.
Ale on se obrátil zády, kvůli maličkosti, kvůli nesmyslu, který byl jen dalším z jeho malicherných vrtochů, nevyslechl jeho slova, nepřijal jeho vyznání, bože, kdyby to jen věděl, kdyby jen mohl vědět to, co ví dnes.
I would hold you in my arms
I would take the pain away
Thank you for all you’ve done
Forgive all your mistakes
There’s nothing I wouldn’t do
To hear your voice again
Sometimes I want to call you but I know you won’t be there
I would take the pain away
Thank you for all you’ve done
Forgive all your mistakes
There’s nothing I wouldn’t do
To hear your voice again
Sometimes I want to call you but I know you won’t be there
Sevřel by jej v náruči tak pevně jak jen by dokázal, držel by jej tou nejoddanější silou, které by byl schopen, nikdy by jej nenechal odejít, přitiskl by jej k sobě a poslouchal by pravidelný tlukot jeho srdce, vnímal by jeho zastřený dech, jak se jeho hruď střídavě nadzvedává a klesá. Slíbal by všechnu jeho bolest, odehnal by všechny jeho noční můry, stál by sám proti všem, bránil by jej před celým světem , před každou křivdou a utrpením. Vzal by na sebe všechnu jeho tíhu, vzal by z jeho ramen všechna ta břemena a láskyplně by jej přivinul ke svému tělu, aby mohl vnímat jeho teplo, horkost jeho napnuté kůže, která reaguje na každičký jeho dotek, stačí zmínka o Tomovi a už se žádostivě chvěje, každá její část křičí po jeho kontaktu, po jeho štíhlých prstech, po plných rtech a sladkých slovech, které mu šeptával každou noc.
Děkoval by mu za všechno, za úplně všechno co kdy udělal, za to že změnil jeho život, že mu dal jiný směr, za každou jeho jemnou větu, za každé pohlazení, byl vděčný za to, že byl, že stál při něm za každých okolností, za to, že on byl tady, když všichni ostatní odešli. On vždycky zůstával až do konce, strhnul jej, když se vznášel v oblacích a podal mu ruku, když vstával z úplného dna. Byl tady vždycky. Jestli někdy udělal nějaké chyby, dávno bylo všechno odpuštěno, bylo to v pořádku, žádné výčitky, nic, jen mír v jeho nezničitelné lásce, v jeho nejsilnějším citu ze všech, za nějž se vždycky tolik bil, který se stal smyslem jeho života a který mu jeho život také vezme. Neexistuje prostě nic, co by neudělal pro to, aby znovu slyšel jeho hlas, jen jednou a naposledy. Obětoval by úplně všechno, jen pro jeho jediné slovo, pro jeho sbohem, které by řekl svým nádherným tónem, které bude v jeho uších znít až do posledních chvil. Udělal by cokoliv, cokoliv, ale nic prostě není dost, je to tak beznadějné.
Chtěl křičet, chtěl na něj volat, ale on věděl, že tady nebude. Že jej nikdo neuslyší, nikdo nebude vnímat jeho úpěnlivý nářek, jeho slabost a úzkost. Křik se ztratí ve tmě, v té, v níž nikdo není, jen samota a ticho obklopuje jeho omámenou duši. Jakoby na to pořád zapomínal, jakoby jej chtěl po tisíceré přivolat znovu k sobě a přitom vědět, že on nikdy nepřijde.
I’m sorry for blaming you for everything I just couldn’t do
And I’ve hurt myself by hurting you
Some days I feel broke inside but I won’t admit
Sometimes I just want to hide ‚cause it’s you I miss
You know it’s so hard to say goodbye when it comes to this
And I’ve hurt myself by hurting you
Some days I feel broke inside but I won’t admit
Sometimes I just want to hide ‚cause it’s you I miss
You know it’s so hard to say goodbye when it comes to this
Bylo mu to líto, bylo mu to tak strašně líto, modlil se a omlouval za všechno, co řekl, za každou větu, kterou vyřkla jeho ústa. Obviňoval jej, tak bezdůvodně jej obviňoval za bezvýznamnou hloupost. Chtěl toho ještě tolik zažít, chtěl se ještě tolikrát probouzet po jeho boku, chtěl vstát uprostřed noci a ve tmě vedle sebe nahmatat jeho spící tělo. Měli toho tolik před sebou a on to všechno pohřbil, zabil jejich naděje, rozbil jejich sny, omlouval se za všechno, co prostě nedokázal udělat, co prostě nedovedl říct. Tak málo mu říkal „miluji tě“, měl mu to opakovat tisíckrát denně, každý okamžik, každou vteřinu mu měl dokazovat svoji lásku, nemohl tušit, jak brzy se s ním bude muset rozloučit, jak strašné loučení jej čeká. Ublížil mu, ale jeho to bolelo mnohem víc.
Ty dny potom, cítil se tak sám, byl uvnitř zlomený a prázdný, nemohl dál, nepohnul se z místa, žil ze vzpomínek, pořád to bolelo, ta bolest sílila, zabíjela jej, ničila a utlačovala, mořila, dokud jej nedovedla až do úplného konce. Bylo to, jako když se otevírají rány, jako by mu do nich sypali sůl. Trýznivé a stálé, bez možnosti na útěk. Chtěl to skrývat, tvářit se přirozeně, všechno mělo být naprostém pořádku, jeho přece nic nemůže udolat, je příliš silný na to, aby jej něco takového, jako odloučení od Toma, mohlo položit. On je osobnost, je obrněný vůlí a flegmatismem, nic jej nevykolejí, snažil se smát, radovat se, vyčarovat na své tváři neupřímný, studený úsměv, který měl oklamat všechny kolem, který měl navodit atmosféru příjemného klidu. Ale v jeho těle se odehrávala bouře, v jeho duši běsnily živly a strhávaly jej sebou do hlubin.
Skrýval to, říkal, že mu neschází, že jej nepostrádá, říkal to tak bezstarostně. Že může žít i bez něj, není pro něj nepostradatelný, má toho spoustu před sebou, teď bude moci konečně dělat věci podle svého, bude mít volnost, bude mít svobodu. Ale on mu tolik chyběl, všechno by vyměnil za jediné jeho objetí, každý den o něj prosil Boha, ale on jej nevyslyšel. Nemohl se s tím vyrovnat, bylo to nad jeho síly, nad jeho možnosti. Nedokázal říct sbohem, ten okamžik přišel, ale on jej nepřijal, odmítnul jej vzít, ignoroval jej, nechtěl si jej připustit, nikdy to nedokázal vyslovit. Nedovolí to, jeho srdce ten fakt nebude schopno unést, nejde to, je to nesplnitelné. Bez něj nemůže dál, nemůže pokračovat.
Would you tell me I was wrong?
Would you help me understand?
Are you looking down upon me?
Are you proud of who I am?
There’s nothing I wouldn’t to do
To have just one more chance
To look into your eyes and see you looking back
Would you help me understand?
Are you looking down upon me?
Are you proud of who I am?
There’s nothing I wouldn’t to do
To have just one more chance
To look into your eyes and see you looking back
On byl tím jediným, kdo se odvážil upozornit na jeho chyby, nenásledoval jej slepě za jeho dětinskými vrtochy, jen on jej dokázal zkrotit, ukázat mu směr. Tak proč najednou ne? Proč mu neřekl, že jedná špatně? Proč na něj jen pohlédl smutnýma prázdnýma očima a v té největší tichosti odkráčel tak nesnesitelně daleko? Stačilo by tak málo, jediným slovem by jej postavil zpět na nohy, jediným slovem by jej dostal na zem. Ale on to neudělal, jen jednou to prostě neudělal a právě to poprvé je stálo všechno, co společnými silami tak úpěnlivě tvořili, co opatrovali jako tu nejcennější svátost. Udělal chybu, ale on mu to nevyčítal. Tak strašně si přál, aby mu bratr všechno vyčetl, aby otevřel jeho zaslepené oči, aby do nich vpustil své jedinečné světlo.
A on by to pochopil, stačil by jen pouhý náznak, Tom by mu pomohl všechno pochopit, všechno si uvědomit. Neměl jej nechat odejít otevřenými dveřmi, měl jej chytit za ruku, nedát mu šanci vysmeknout se z jeho náruče. Přinutit jej, aby ho vyslechl, aby mu ještě naposledy odpustil. Políbil by jej na čelo a zavřel by oči, ucítil by, jak se mu po těle rozlévá známá blaženost a klid, jak do něj vstupuje nová síla, nová naděje.
Chtěl se jej ještě zeptat na tolik věcí, měl na svém srdci tisíce otázek a všechny teď měly zůstat nezodpovězeny. Už nikdy se nedozví, jestli k němu vzhlížel, jestli na něj byl bratr alespoň trochu pyšný, na to, jaký je, jaký je uvnitř. Tak strašně toužil po jeho uznání, jeho reakce pro něj byly ze všech nejdůležitější, chtěl, aby na něj byl hrdý, aby mohl odcházet s vědomím, že pro něj něco znamenal, že nebyl zbytečný, že existoval člověk, který jej miloval bezmezně, se všemi jeho chybami, se všemi jeho prohřešky a vlastnostmi, který by na něm vůbec nic neměnil, který jej zbožňoval pro něj samotného.
Dal by všanc svou duši, vzdal by se úplně všeho, co mu kdy bylo drahé, jen aby dostal ještě jednu šanci. Poslední a jedinou, které by využil do posledního detailu, do poslední kapky. Uchopil by ji bez váhání, bez rozmyslu, pevně a neochvějně. Vyměnil by svůj život za jediný pohled do jeho očí, které by se dívaly zpět na něj. Nic jiného si nepřál, jen jej vidět, spatřit jej, aby mu dodal klid, aby mohl odejít s pocitem štěstí a lásky, s pocitem naprosté rovnováhy. Byl jako ve snách, už nedokázal rozeznávat realitu od iluzí, viděl jej před sebou, ale on tady nebyl, cítil jeho stín z každého koutu tmavé místnosti, jakoby jej obklopoval, jakoby byl všude.
I’m sorry for blaming you for everything I just couldn’t do
And I’ve hurt myself
If I had just one more day, I would tell you how much that
I’ve missed you since you’ve been away
Ať mu jen odpustí všechnu jeho vinu, ať smaže všechno zlé, co jej pálí uvnitř. On věděl, že mu odpouští, nikdy se na něj nedokázal dlouho zlobit, uměl Toma odzbrojit svým úsměvem, svým oddaným pohledem, zkrátka vším, co vystihovalo jeho křehkou osobnost. Chtěl jej ranit a zranil sám sebe. Možná kdyby měl ještě jeden den, jeden jediný den v jeho životě, odkryl by mu vše, vše co tak úzkostlivě zapíral. Nejspíš by plakal, kleknul by před něj, polykal své slzy a šeptal, jak strašně mu chybí, jak neuvěřitelně jej postrádá od první chvíle co odešel. Už to neuměl dál zastírat, chtěl, aby to věděl celý svět, že on bez něj neznamená vůbec nic, že mu chybí jedna jeho část, že mu chybí srdce a on bez něj nemůže existovat. Ať se to všichni dozví, že prostě není tak silný, že není tak nezdolný a perfektní, že dokonalost je jen maska, která zakrývá jeho slabiny, že on už se nebojí všechno přiznat, už se nebojí ničeho. Je připravený. Je připravený jít tam, kam se nikdo neodváží, kam nikdo nechce, kam nikdo nespěchá. On se tam vydá. Nenachází smysl, nenachází jediný důvod proč to neudělat. Teď už je na všechno pozdě. Už nemá ani jediný den, už nemá ani jednu šanci. Nezůstalo mu už vůbec nic. Obklopen vším, co si nejvíc na světě přál, opuštěný a nedokonalý.
Oh, it’s dangerous
It’s so out of line to try to turn back time
I’m sorry for blaming you for everything I just couldn’t do
And I’ve hurt myself
By hurting you
It’s so out of line to try to turn back time
I’m sorry for blaming you for everything I just couldn’t do
And I’ve hurt myself
By hurting you
Billova chladná bledá ruka sklouzla k zemi. Mezi prsty měl sevřený drobný list, se jménem, které se pro něj stalo smrtelným a zároveň mu umožnilo prožít ty nejnádhernější chvíle. Jeho oči se zavřely a po tváři skanula poslední slza. Poslední, kterou kdy vyplakal. Pod svými víčky spatřil obraz, který přinášel novou naději, naději, že teď už je uzamčen v jeho očích navždy, ukryl si jej v sobě a není nic, co by jej o něj mohlo připravit. Bude s ním, už napořád bude s ním, nerozdělí je ani věčnost, čas už pro něj nebyl důležitý. Bude mít nekonečný čas a bude jej sdílet s tím, kdo pro něj znamenal víc než jeho vlastní život. Od začátku to bylo nebezpečné, zbořili všechny hranici, sešli z cesty, mimo udávaný směr. Přesto ničeho nelitoval. Nebylo nic, co by vzal zpátky, kdyby mohl vrátit čas, udělal by všechno úplně stejně. Asi to tak mělo být. Ublížil mu, ale zabil tím sebe.
Song: Hurt
Written by: Christina Aguilera
autor: Heidi
betaread: Michelle M.
betaread: Michelle M.
já věděla, že si to mám přečíst, jako poslední. věděla jsem, že tenhle příběh bude jiný. věděla jsem, že mě to zase totálně položí..
každé tvoje slovo mi proletělo hlavou a usadilo se mi v mojí mysli už napořád. umíš si s mými city pěkně pohrávat. strašně se mi rozbušilo srdce a pulsují mi spánky. zase jsem si nechala další příběh moc připustit k tělu, dostal se mi do každičkého milimetru mé kůže.. je to tak.
nezapomenu na něj.
a vždycky si vzpomenu, jakmile si od tebe přečtu něco nového. tleskám ti, Heidi, tleskám, protože jsi vážně Autorka s velkým A. těším se na každé další tvoje písmenko, další tvoje dílo, protože jsou jedinečná! 🙂
zas brečim x( krása…:)
jak tohle někdo může napsat? takovou dokonalost. změnit písmenko a je to blbě, prostě….nádhera!
….osudové. <3