Chci starého Billa!!!

Všechno je jinak…..Je to skoro rok, co nám v den našich devatenáctin policie oznámila, že je naše mamka mrtvá.

Tu větu si budu pamatovat celý život:,,Paní Simone-Vaše matka byla zavražděna, případ se odkládá, nenašel se viník.“

Samozřejmě toho řekli pak víc, ale dál si už nic nepamatuju. Můj bráška Bill se po této informaci psychicky zhroutil.

Mně také nebylo zrovna nejlíp, takový nával smutku a lítosti jsem ještě nikdy nezažil a nikomu bych to nepřál.

Bill na tom byl hůř. Nepromluvil ani slovo, uzavřel se do sebe. Já jsem jen vždy v noci slýchával jeho pláč. Dokázal probrečet celé noci a pak dělal, jakoby se nic nestalo. Jen byl smutný a vůbec nemluvil. Měsíc od této špatné zprávy se ale vše změnilo. Bill nám při snídani řekl:,,Odejdu…..musím si srovnat myšlenky v hlavě a přestat na to myslet.“

Po této větě se zvedl, oblékl si koženou bundičku, kterou měl na pohřbu a odešel.

To jsme s Gordonem nečekali, ale nechali jsme ho jít.

No, od té doby jsem ho neviděl.

Jenom jsem od nejmenovaných lidí dostával informace, kterým mně nezbývalo nic, než jen věřit. Zjistil jsem, že žije v Berlíně, v nějakém polorozpadlém domě, s několika dalšími “kámoši“. Ve dne se povalují a nic nedělají, ale večer a hlavně přes noc, jsou to úplně jiní lidé. Úplně jiní, než jakého si Billa pamatuju. Bill býval vždycky takový hodňoučký andílek, a teď? Teď prý řádí na nelegálních diskotékách, bere drogy a na každou noc má jinou děvku. Oni ho tam znají, protože naše skupina byla slavná na celém světě a nejvíc tady, v Německu. Za tu dobu, co je pryč, se skupina rozpadla, ale média se nedozvěděla proč. To je jedině dobře, nechci, aby všichni poznali Billa takového, jaký je teď.

Musím ho najít a musím ho dostat domů, chci aby to byl zase můj malý bráška. Ani jsem neváhal a hned si sbalil věci. Po internetu jsem si sehnal pronájem v centru města a nasedl na první vlak do Berlína. Peněz z dob naší slávy jsem měl dost, tak jsem si pronajal krásný nově zrekonstruovaný prostorný byt. Hned co jsem zaplatil, jsem se vydal do města. Vyptával jsem se mladých lidí, jestli neznají Billa, nebo ho aspoň někde neviděli, nebo o něm neslyšeli, ale zatím nic. Tak jsem hledával každý den, celý týden. Až do noci jsem se toulal horšími částmi města, ale nikdo o něm nic nevěděl. Nebo to spíš nechtěl říct. Připadalo mi, že vědí o koho se jedná, vždy když jsem vyslovil jeho jméno, všichni se začali nenápadně ohlížet a raději se vytratili. Nevěděl jsem proč.

Po dvou týdnech hledání jsem v noci vlezl do jednoho baru a objednal si kolu. Rozhlédl jsem se kolem sebe, abych se vlastně dozvěděl, kam jsem se to dostal. Bylo tu tak dvacet lidí, trochu hodně na takový malý bar. Nikdo neměl víc jak dvacet let, všichni tu byli poměrně mladí. ,,Prosím.“ ,,Děkuju.“ Mladá barmanka mi podala tu kolu. Já si jí vzal a otočil se zpět na ostatní. Hráli písničky stylu punk. Většina lidí jen tak posedávala s unaveným výrazem a někteří spali. V tom jsem si všiml jedné holky. Mohla mít tak čtrnáct-patnáct let a dívala se na mě překvapeným, až zděšeným výrazem.

,,Panebože,“ zašeptala, ale já jsem jí z pohybů jejich úst rozuměl. Zvedla se a rozběhla někam dozadu, já se rozběhl za ní. Chtěl jsem vědět, proč se tak chová. Vběhla do temné chodby, uviděl jsem nápis “toilet“. Už jsem věděl kam běží. Zastavil jsem se, ona ale stále utíkala, a k tomu, k pánským záchodům. Šel jsem za ní. Dívka se zastavila u dveří, byly zamčené zevnitř. ,,Sakra!“ zaklela. Teď jen něco šeptala do dveří. Až jsem přišel blíž, začala lovit klíče. Když jsem byl blízko, zahodila je a zavolala:,,Bille!“ bouchla pěstí do dveří a utekla únikovým východem. Já jsem zůstal stát jako opařený. Opravdu řekla “Bille“? Nevěděl jsem co si myslet.

Chvíli jsem tam tak stál a pak vzal ty klíče ze země. Přišel jsem ke dveřím a uslyšel vzdychání a sténání. Teď mě opravdu zajímalo, co se tady vlastně děje. Zkoušel jsem klíče, třetí byl ten správný. Zhluboka jsem se nadechl a opatrně otevřel dveře. V malé místnosti byla tma, poznal jsem umyvadla a další dveře. Přišel jsem k nim. Pomalu jsem vzal za kliku, tyhle byly odemčené. Vzdychání bylo hlasitější a prosvítalo rozsvícené světlo. Otevřel jsem dveře.

To co jsem uviděl, mi doslova vyrazilo dech.

Byl tam Bill, s nějakým mužem.

Mohlo mu být tak třicet.

Bill ho tlačil na zeď a zuřivě se líbali. Při tom mu Bill nadzvedával tričko a rozepínal kalhoty.

Nemohl jsem se na to dívat, můj bráška a nějaký chlap! Bill před tím nechodil ani s žádnou holkou, natož s dospělým chlapem. Ten muž si mě všiml.

,,Co tu sakra děláš!“ Zařval. Bill se otočil a údivem otevřel pusu.

Po chvilce ticha řekl:,,Tome…“ Nic víc ze sebe nedostal. Začal se usmívat, ale bylo na něm vidět, že je opilý. Sotva stál na nohou, jeho úsměv vypadal nepřirozeně a i z jeho hlasu to bylo poznat. Usmál jsem se na něj taky, ale jeho úsměv ihned pohasl.

Naštvaně se díval a řekl:,,Kde máš Gordona a Davida?“ Aspoň že nezapomněl.

Já nic neříkal a oni se oba dva začali hlasitě smát. Ten muž mu řekl:,, Pojď….prosimtě…..vykašli se na něj!“ chytl Billa silně za paži a táhl ho ven.

Viděl jsem, že Bill je jako loutka – nechá sebou cloumat a je jako malé dítě, které se učí chodit.

To mi dodalo odvahu a chytl jsem Billa za ruku a kolem pasu a přitáhl ho k sobě. Skoro jsem zařval:,,Teď si ho beru já!!!“

,,Klídek, tak si ho nech!“ A s těmito slovy odešel.

Bill se jen připitoměle usmíval a na to se sesypal na zem. Snažil jsem se ho probrat, ale nic.

Pane bože, byl tak vyzáblý a vypadal podvyživený. Hodil jsem si ho přes rameno, ježiši – vážil nanejvýš čtyřicet kilo.

Asi dvě hodiny jsem ho táhl ke mně do bytu. Už se skoro rozednívalo, když jsem ho hodil na mou postel. Nechal jsem ho tam tak. Nevím proč, ale nějak mi přišlo zvláštní ho vysvlékat a ukládat na spaní. Měl jsem z toho všeho divný pocit. Doufal jsem sice, že ho najdu, ale ne takhle, tak to nemělo být.

Ještě jsem si vedle něj chvíli sedl. Pořád se usmíval. Měl tak krásný obličej, vlasy si už asi delší dobu nestříhal.

Předtím je měl tak nad lopatky a teď je má do půli zad, krásně uhlově černé. Měl také na očích černou tužku a černé a fialové stíny. Tak jako se malovával dřív. Jenže teď mi připadal hezčí. Byl tak krásný, nemohl jsem od něj odpoutat pohled. A ty jeho krásné narůžovělé rtíky…….

Ježiši….na co to myslím, jsem jak úchyl, co se zabouchl do svého bratra !!!

Zvedl jsem se a chtěl odejít, ale ještě jsem ho musel pohladit po tváři.

Zatřepotal řasami a potichu mručel, jakoby se chtěl probrat. Odstoupil jsem od něj a čekal co udělá.

On oči neotevřel, jen se přetočil na bok a schoulil se do klubíčka. Spal.

Šel jsem si lehnout do obýváku, ale stejně jsem neusnul. Byl jsem vzhůru do sedmi hodin ráno, což nebylo zas tak dlouho. Lehnul jsem si až za světla. Musel jsem přemýšlet nad vším, co se za těch posledních čtrnáct dní odehrálo.

Nedávalo mi to vůbec smysl.

Najednou jsem uslyšel Billa:,,Ježiš……moje hlava.“ a zavrzala postel, jak se snažil vstát.

Měl jsem v hlavě zmatek, mám dělat že spím? nebo mám jít za ním? ale jak se bude chovat? Moje tělo jakoby samo chtělo, si stouplo a já se díval do otevřených dveří ložnice.

Seděl na posteli zády ke mně a zmateně se rozhlížel. Vešel jsem do ložnice. Měl jsem radost a chtěl jsem se usmívat, ale radši jsem nahodil kamenný výraz.

,,Ahoj“ řekl jsem mu. Rychle se na mě otočil. Měl strašně červené oči, ale nebylo to únavou a nevyspáním.

,,Ahoj…….hmm…“ usmál se a nevěděl co dál říct. Stoupl si, ale znovu spadl do postele.

Divil jsem se, že ho nohy jak tyčky vůbec udržely. Ale to nebylo tím.

,,Sakra!“ řekl. ,,Co je?“ Přišel jsem k němu a stoupl si před něj.

,,Ále nic.“ ,,Pamatuješ si včerejšek?“ zeptal jsem se.

,,No…. Byl jsem v baru na záchodech…..s……s….“

,,S tím chlapem.“

,,Ano, nevěděl jsem, jak to říct. Pak si přišel a……. dál nevím. Ale dopadlo to asi dobře pro tebe, protože předpokládám, že jsme u tebe….?“

Překvapilo mě, jak je výřečný. ,,Ano, nastěhoval jsem se sem před dvěma týdny.“

,,Kvůli mně?“

,,Ano, kvůli tobě.“

Chvilku bylo ticho, pak Bill promluvil:,,Já…… mám se dobře.“

,,Jo….. to jsem viděl včera.“ Byl jsem vážný, ale Bill se usmál. Podíval se mi do očí a při vztyku z postel řekl:

,,Moc jsi mi chyběl, bráško.“

,,Ty mně taky.“

Začali jsme se objímat a Bill se mi dlouze zadíval do očí.

Začal přibližovat hlavu k té mé.

,,S tím počítám…“ musím to z něho dostat.

,,No tak dobře. Když jsem sem přijel, bylo mi ještě hůř, než doma. Na jedné diskotéce si mě všiml chlap.“

,,Ten ze včerejška?“

,,Jo a nepřerušuj mě. No a on, že mi může pomoct a nabídl mi ten heroin. Já jsem to jen chtěl zkusit, vzal jsem si ho.“

,,To se dalo čekat.“ Uchechtl jsem se.

,,Tak už sakra drž hubu… jestli to chceš slyšet!!“

,,Jasně… už budu zticha. Pokračuj.“ Radši už mu do toho nebudu kecat. Ještě se nasere a neřekne mi to.

,,No a tak… neměl jsem mu to čím zaplatit a on mi řekl, že protentokrát to mám zadarmo a pak mu to budu platit něčím jiným. Ještě mi i ukazoval, jak se to píchá. Normálně, ale ten pocit… to bych ti přál zažít, to je něco, co by se ti nikdy nijak jinak nepovedlo. No, to máš jedno. Z toho baru jsem se vracel až ráno za světla, nějak kolem páté nebo šesté. A znáš to tu, provoz je tu velký i v noci, natož v sobotu ráno. No… a já tak šel přes přechod, ale jako nemysli si, dával jsem si pozor, abych šel na zelenou. Ale trochu jsem špatně viděl, víš ne. A já tak v pohodě jdu… a normálně nějaký borec si to do mě napálí. No tak břicho už jsi viděl a ještě jizvu, jak krávu na hlavě.“

Chudáčku… tohle jsem teda nečekal…

,,Ale jak se ti tohle mohlo stát? Vždyť, kdyby do tebe normálně narazil, tak bys tohle neměl…???…“

,,Ale vždyť mě znáš, u mě když se něco posere, tak ve velkým stylu. Prostě chápej.. jak jel tak rychle, tak vůbec nezabrzdil a tím mi zařídil krásný let po hlavě předním sklem. No a to sklo se mi napíchalo do břicha. Na zádech jsem měl naštěstí jen škrábance. Byl jsem v bezvědomí. Dál už je to klasika. Přijela sanitka a hned mě brali na sál. Jenomže zjistili, že mám v krvi drogy. Tím se to dodělalo. Hned mě převezli do psychiatrické protidrogové léčebny. Tam jsem měl prý záchvat, či co. Něco v tom smyslu, že jsem volal tvoje a mámino jméno a při tom jsem chtěl další dávku. Museli mě svázat a dát na nějaký izolační pokoj. Já si nic z toho nepamatuju, jen ta srážka s autem a potom jsem se až vzbudil na to pokoji, přivázaný k posteli. Přišel tam nějaký doktor a já jsem radši dělal, že spím… a to byla chyba. Došel až k posteli, odpoutal mi nohy a vysvlekl mi spodní část něčeho jako pyžama. Podzvedl mě a pak to přišlo… to snad nemusím popisovat.“

Bylo mi ho strašně líto.

,,Pane bože, Bille… to snad nemyslíš vážně!“

Viděl jsem, jak mu po tváři stéká velká slza. Rychle jsem k němu přiskočil a vší silou ho objal, div jsem ho neudusil. Obmotal mi ruce kolem krku a jen tak jsme se objímali. Začal vzlykat a já se ho snažil utišit.

,,No tak… Bille… pššt… už je to dobré… nedovolím, aby se něco podobného opakovalo… neboj.“

Trochu se uklidnil a pokračoval: ,,Využil jsem toho, když mi pak rozvázal i ruce. Utekl jsem odtamtud a od té doby jsem ho neviděl. Někde ve městě jsem pak potkal Katy. To ona mě zase postavila na nohy a starala se o mě, když jsem byl psychicky na dně. Párkrát jsem ještě potřeboval herák, ale musel jsem tomu chlápkovi platit tak, jak jsi viděl včera. Já… já nejsem závislý, jenom když mě něco hodně rozruší, tak potřebuju dávku. Jako například včera.“

,,Aha… tak to jsem nečekal. Věřím ti a doufám, že s tím, že už to svinstvo nepotřebuješ, je pravda. Nechci, aby potom doma byly nějaké problémy.“

,,Opravdu, věř mi… A… řekl jsi doma?“ Zajiskřilo mu v očích.

,,No, já počítám s tím, že se vrátíme domů. Ke Gordonovi a ke kapele… i Andreasovi se po tobě už stýská.“

Oči mu zářily radostí, ale z ničeho nic zase zesmutněl a sklopil pohled k zemi.

,,Víš… já mám jedno tajemství, ale musím ti ho říct…“

,,Má to něco společného s tím, co se stalo dnes ráno?“

,,Ano.“

,,Tak povídej.“ Nemohl jsem se dočkat, co mi sdělí.

,,No, víš… s tím chlapem… jsem si představoval tebe.“

Údivem mi povylétlo obočí, ale ve skutečnosti jsem něco takového čekal.

,,Tome…… miluju tě.“ Podíval se na mě uslzenýma očima a čekal, co odpovím.

,,Billí…… já tebe taky!“ Usmál jsem se a on taky. Stvrdili jsem to polibkem pravé lásky.

S naší chůzí jsme pokračovali až k lesu a pak se vrátili ke mně do bytu.

O MĚSÍC POZDĚJI

,,Jsem doma!“

,,Tome!!“ Rozběhl se ke mně Gordon.

,,Co Bill? Našel jsi ho?“

Já jen o trochu víc pootevřel dveře a tam už stál usmívající se Bill.

Začali se objímat.

,,Tati!!“

,,Jsem rád, že už jsi doma!!“

Samozřejmě, že Gordon neví o našem vztahu, ale hlavně jsme teď všichni spolu a šťastní. Bill svá slova potvrdil. Od té doby už ten bordel neměl.

Skupina se znovu dohromady nedala, ale přátelé zůstaneme pořád.

Hlavně, že s Billem máme jeden druhého.

autor: Clarrkys
betaread: Janule