Ani nevim jak dlouho sem seděl na svý posteli. Nevnímal sem zimu, která mi od nohou stoupala do celýho těla, ani Rammsteiny, který v mym břiše snad pořádali koncert, jakej sem měl hlad, bylo mi to prostě všechno fuk. Myslel sem na něj… Na mojí lásku a na to, jak bych ho ještě mohl vidět, jak bych mohl bejt s nim, ale nic pořádnýho mě nenapadlo… Teda až na jednu věc…
Z mýho smutečního rauše mě probralo až přijíždějící auto, klapot dvířek a chrastění klíčů v zámku. Máma se vrátila z chaty. Vydupala po schodech nahoru, aby mě pozdravila. „Ahoj, tak jsem tady.“ Hmmm, vážne?! Ani bych si nevšiml… Ne, přece nebudu hnusnej na někoho, kdo si to nezaslouží… „Nazdar, jak bylo?“ „Ale jo, šlo to… Akorát se porouchalo topení, takže někdy v týdnu budeme muset jet a opravit to.“ „To jako myslíš i mě??? Dokážeš si mě představit jak něco opravuju????“ vytřeštim oči… Ona snad není normální, naposledy když sem chtěl něco opravit, dopadlo to… No prostě hrozně… Máma se jenom rozesměje a s ‚vtipnou‘ narážkou, že nechce, abych zase skončil v nemocnici, odejde z mýho pokoje. Hmmm, fajn, takže prostě v tejdnu budu zase doma sám…
A v tom mě to trkne… Třeba zas Bill přijde!!! S touhle nadějí sem se dokopal do kuchyně a vzal si něco, co máma rychle uvařila, abych konečně ‚vyhodil Rammsteiny z jeviště‘ a zase se vrátim do pokoje, kde si zapnu muziku. Ležim na posteli se zavřenejma očima a nechávam se unášet pohodovym houpavym rytmem. Venku už se začíná pomalu stmívat a mě čim dál tim víc přijde, že nejsem sám… Že mě někdo sleduje…
Dneska mam asi fakt dobrej den, páč mě už podruhý osvítilo světlo a já něco pochopil… Dyť přece Bill řikal, že tma je on ne?? Takže by teď měl bejt i v mym pokoji, páč je tu tma jak v p… ytli samozřejmě!!!! Rozhlížím se po svým pokoji a zkoušim Billa najít, chtit ho za ruku, cokoliv… „Bille, jsi tu???“ zašeptam do tmy… Odpovědí je mi jenom drtivý ticho, který až bije do uší, jenže to neni jediný… Cejtim na svý tváři jemnej dotek a lehkejch, jenom malinkatej polibek… Vztáhnu ruku ke svýmu obličeji v naději, že Billa chytim, ale to sem se asi spletl. Nenahmatam nic než jenom svojí tvář a tak se s malym zklamánim natáhnu na postel a zabořim hlavu do polštáře. Nikdo a nic mi ale nevymluví, že tu byl… Muj Bill… Převalim se na druhej bok a zhluboka se nadechnu.
Na týhle straně postele ležel Bill, ještě po něm voní polštář… Jak tak dejcham tu jeho nebeskou (a to do slova) vůni, vybaví se mi jeho vlasy, křídla s upravenýma pírkama, jeho sametová tvář a předevšim jeho oči… Dvě čokolády, který sváděj ulomit si kousek a ochutnat, kakao, který tě v zimě zahřeje na teplotu sta stupňů, kafe, který tě ráno jako jediná věc probudí… Vzpomínal jsem na něj a čichal jeho kokosovou vůni (skoro sem si připadal jak fetiš) a zase se mi po něm začalo stejskat… A zase mě napadá jenom jediná věc, jak bejt zase s nim…
autor: eL
betaread: Janule
