*** Tohle je spíš rekapitulace toho, co bylo. Snad to dává trošku smysl, má to být jako ve filmu, když se opakujou určitý scény z předešlých dílů. Doufám, že se bude líbit 🙂 ***
Ráno se probudil do klasického zimního dne, ani nevěděl, jak výjimečný pro něj bude. Nevěděl, že na něj bude vzpomínat celý život… Že najde něco, co ztratí prakticky vzápětí, aby to opět mohl nalézt a už vůbec nevěděl, jaké důsledky to bude mít…
Je to fakt super, bejt jedináček. Sice nemáš komu říct svoje tajemství, když nějaký je, ale i to se dá přežít, když máš dost fellaz… Máma jede se svým přítelem na chatu, takže budu mít volnej kvartýr…
Poprvý mě přepadne pocit, že bych chtěl mít sourozence, připadam si nějak sám. Jak tak ležim, koukam ven a utápim se v samotě, cejtim, jak mě přemáhá únava a já se ani nebránim.
Co to bylo za sen?! Byl… Divnej. Všude tma a jenom naříkání, šum křídel, prosby o jedinou šanci, o… porozumění?! Cítil jsem jeho bolest… Jeho slzy, beznaděj… A rvalo mi to srdce na kusy… Jako by to byla část mě samotnýho… Jako by to byl… Muj anděl…?!
Napiju se, abych se trochu probral. Něco ale způsobuje, že se pořád cejtim jako ve snu… Je to něco… Někdo… Neuvěřitelnej… Choulí se na ledem promrzlý a sněhem zasypaný zemi, svěšenou hlavu s havraníma vlasama a se stejně černýma křídlama… Křídlama?! Jo, má křídla, jsem si jistej. Musim vědět kdo to je, i když to tak nějak tušim. Je to ta osoba z mýho snu… Je to muj anděl… Lehce se ho dotknu špičkama prstů… Odhrnu mu pramen vlasů a konečně poprvý, vidim jak vypadá. Černý vlasy, bílá pleť, hustý černý obočí, z nichž jedno zdobí ocelovej kroužek, podobnej tomu, co mam já ve rtu, krasný hnědý oči, štíhlej nos a rty… Úzký, trochu zrůžovělý…Nechá mě, abych ho hladil po tvářích a čím dál víc se vpíjel do jeho očí, který mi stejně přijdou povědomý… Vlastně, nejenom povědomý, přijdou mi jako moje vlastní… Usměju se na něj, vezmu ho za ruku a pomalu ho vedu domů, do tepla. Když ho přikrývám dekou, omylem se dotknu jeho zlomenýho křídla. Zajímá mě co se mu stalo… Dívá se k nebi… K Bohu?!
„Proč…?!“ Jenom ukáže na svoje srdce a nechá stýct po tváři jednu slzu. V tom snu… Někdo prosil o pochopení, o jedinou šanci… Šanci něco udělat… Nebo někoho vidět?! Někoho, kvůli komu ho bolí srdce…?? V tu chvíli mi to docvakne… „Ty někoho miluješ?“ Anděl pomalu přikývl. „Koho?!“ Neodpověděl, jenom se skelnym pohledem zadíval jinam. Hodně by mě to zajímalo… Která frajerka má takový štěstí, že jí miluje anděl… Skoro jako bych na ní žárlil…
„Hm… Jak se vlastně jmenuješ?“ Vzal propisku a TV program a do rohu načrtal něco, co mělo znamenat jeho jméno. „Ehm… Promiň, ale já to neumim přečíst… Po našem to vypadá, jako by to bylo Bill. Můžu ti tak řikat?“ Usmál se a přikývl. Ok., jméno teda už mam…
Díval se ven skrz zasklenou tabulku našeho okna a tiše plakal. Rvalo mi to srdce na miliony kousků. Přišel jsem k němu a jednu svojí ruku jsem mu položil na rameno. Otočil se, podíval se mi přímo do očí a pak zabořil svojí tvář, mokrou od slz, do mojí náruče. Vzal jsem ho, donesl jsem ho do svýho pokoje a opatrně ho položil na svojí postel…
Přikryju ho a starostlivě se na něj dívám. Je to snad poprvý co se o někoho bojim. S Billem je hodně věcí, který se mi dějou poprvý. Třeba ještě nikdy jsem neměl nutkání políbit kluka…
„Vrátíš se k nim a zase budeš moct zářit na nebi… Jako ta nejjasnější hvězda…“ moje hvězda, dodam ještě v duchu a pohladim ho po tváři.
Líbáme se a při tom nepřestáváme sledovat jeden druhýho. Dál si netroufnu jít, ale Bill má nejspíš jinej názor. Pásek, knoflík, zip… Rukou mi zajel pod trenky a letmo se dotkl mýho přirození. Táhle jsem zasténal a stiskl mu ruku. Jenom se usmál, prsty obemkl mojí chloubu a začal pohybovat rukou. Zrychloval podle toho, jak jsem sténal až mě nakonec dovedl k vrcholu.
Pomalu usínam se svým andílkem v náruči. Jsem klidnej a šťastnej… Ještě totiž netušim, co přijde ráno…
autor: eL
betaread: Janule
autor: eL
betaread: Janule
To si ani nemusela psat tu 4. -_- neni to detailne ani moc smysluplne … zatim me to nenatchlo a to vuubec