Ráno se probudil do klasického zimního dne, ani nevěděl, jak výjimečný pro něj bude. Nevěděl, že na něj bude vzpomínat celý život… Že najde něco, co ztratí prakticky vzápětí, aby to opět mohl nalézt a už vůbec nevěděl, jaké důsledky to bude mít…
…
Vstal jsem ze svojí postele, lhostejně přešel hromady zmuchlanýho prádla a namířil jsem si to rovnou do koupelny. Zubní pasta, kartáček… Nějaká ta hygiena po ránu nikdy nezaškodí. Ještě že si nemusim lámat hlavu s hřebenem… Moje dready by nerozčesal snad ani drátěnej kartáč… Slyšim, jak na mě máma zezdola volá, abych šel na snídani. Hodim na sebe něco, čemu se dá řikat relativně čistý oblečení a už si to šinu do kuchyně.
Je to fakt super, bejt jedináček. Sice nemáš komu říct svoje tajemství, když nějaký je, ale i to se dá přežít, když máš dost fellaz… Teda kámošů, máma tohle označení nesnáší…
Cpu se, piju kafe a nevnímam nic kolem – na žvanec se má soustředit. Z mýho zadumání nad něčim, co se smyslově podobá záhadě samospalovacích motorů (kde jsem tohle vyhrabal?!), mě vytrhne až máma, která přikvačí s informací, že se svym přítelem jedou na chatu, že prej je tam potřeba zatopit a takový kraviny… Už by mohla vědět, že záhada rozmnožování je mi známá a že klidně může říct, že prostě chtěj bejt chvíli sami… Ale neřešim to, je mi to celkem volný…
Odpoledne se konečně vyprdelej a já mam ‚volnej kvartýr‘. Až teď si uvědomuju, že je to vlastně na nic. Většina lidí od nás je někde v prdeli na boardech se školou a nějaký roštěnky… Pár by jich tu možná bylo, ale poslouchat ty jejich kecy… Pipiny od nás jsou dobrý akorát, když už jsi trochu pod parou a je ti jedno co melou… A navíc už jsem většinu v posteli stejně měl… Nezbyde mi teda, než se usídlit na gauči s kýblem popcornu a sledovat televizi. Malym čudlikem na ovladači zapnu televizi a chvíli čekuju co dávaj, pak ale vypnu…
Zíram z okna na malý cukrový vločky… Cukrový… Neznam nikoho, kdo by jim tak řikal a kdyby lidi od nás věděli, že jim tak řikam zrovna já, asi by mě měli za buznu… Mam rád zimu, ale jenom v případě, že sem na boardu, nebo když ji sleduju z pohodlí a tepla. Poprvý mě přepadne pocit, že bych chtěl mít sourozence, připadam si nějak sám. Jak tak ležim, koukam ven a utápim se v samotě, cejtim, jak mě přemáhá únava a já se ani nebránim.
Probudim se asi ve tři a koukam jak péro z gauče… Co to bylo za sen?! Byl… Divnej. Všude tma a jenom naříkání, šum křídel, prosby o jedinou šanci, o… porozumění?! Proč jsem ale nemohl nic udělat?! Pomoct… Jenom jsem tam tak stál, jak debil a čuměl do tmy, než jsem cítil, jak se o mě něco otřelo… Otočil sem se, ale bylo to jako chytat vzduch… Natáhl jsem ruku a ucítil tu nejjemnější kůži… Kůži anděla… Ne takovýho, jakýho si asi většina lidí představí, se svatozáří, šťastnýho, klidnýho… Ne, tenhle byl prostě jinej. Cítil jsem jeho bolest… Jeho slzy, beznaděj… A rvalo mi to srdce na kusy… Jako by to byla část mě samotnýho… Jako by to byl… Muj anděl…?!
Jdu do kuchyně, pustim ledovou vodu a napustim si jí plnou sklenici. Napiju se, abych se trochu probral. Něco ale způsobuje, že se pořád cejtim jako ve snu… Je to něco… Někdo… Neuvěřitelnej… Na naší sněhem zasypaný zahradě se krčí postava… Choulí se na ledem promrzlý a sněhem zasypaný zemi, svěšenou hlavu s havraníma vlasama a se stejně černýma křídlama… Křídlama?! Jo, má křídla, jsem si jistej. Potřepu hlavou, jestli ještě náhodou nespim, ale ta postava je tam pořád. Jako v transu saham po klice, otvíram prosklený dveře, který vedou na zahradu za našim domem a nejistě sestupuju schody, který vedou z naší terasy. Je mi zima, ale to je teď vedlejší. Jdu k tomu stvoření a klekam si asi půl metru od něj. Pomalu natahuju prsty k jeho tváři, chci ho vidět. Musim vědět kdo to je, i když to tak nějak tušim. Je to ta osoba z mýho snu… Je to muj anděl… Lehce se ho dotknu špičkama prstů…
autor: eL
betaread: Janule
Začína to zajímavě.