Tom se vřítil do svého pokoje. Bylo mu jedno, co si přátelé a rodina pomyslí. Teď bylo všechno úplně jedno… Ty jeho potlačované city – láska, stesk, bolest… Tolik to na něj doléhalo. Nemohl bez sebemenších známek nosit tak těžké břemeno. Muselo se to na něm podepsat. Tohle v sobě už nemohl dusit.
Sedl si do kouta, dlaněmi si zakryl oči, jakoby se chtěl schovat před okolním světem. Rozbrečel se… Ze rtů se mu rozneslo tiché zasténání. A pak další… Vzlykal, ramena se mu třásla. Svět je krásný a zároveň tak krutý.
Vtom někdo zaklepal na dveře. Aniž by dotyčný čekal na odpověď, vešel. Chlapec si ani nestačil utřít uslzenou tvář. „Tome? Tys plakal?“ Na prahu stál Bill. Tom od něj odvrátil tvář a zahleděl se na zem. Jeho bráška k němu přistoupil, klekl si vedle něj a objal ho kolem ramen. Tom se ke svému sourozenci přitulil. Možná je to naposled, co jsou spolu.
Chlapci si sedli vedle sebe na postel. Nemluvili. Jen se objímali. Tíživé ticho narušovaly jen občasné hlasy z obýváku, když se někdo hlasitě zasmál nebo něco vykřikl. Nepotřebovali žádná slova, aby si rozuměli. Nepotřebovali nic… jen jeden druhého.
Tomovi ulpělo dalších pár zoufalých slz na rozechvělých řasách. Ne, už nebude brečet. Nechtěl. Musel být silný. Kvůli sobě. Kvůli Billovi. Už ta skutečnost, že ho právě teď jeho mladší bráška utěšuje, že ho viděl plakat, v něm probouzela pocit slabosti. To on měl přece bratra ochraňovat. On ho měl utěšovat. Nebo ne?
Billova mysl teď vířila v úplně jiných sférách. Bál se. Nikdy v životě takový strach neměl. Děsila ho představa, co ho tam čeká. Jaký nekonečný trest si bude muset odpykávat v horoucím pekle. Jak odporně se platí za dětské chyby. Děti – nevinné, naivní a důvěřivé duše, neposkvrněné hříchy dospělých, hříchy a chybami… Jak mohl někdo zneužít dětského snu? Proč….? Proč zrovna on? Jak moc pohasne jeho světlo duše v rostoucí tmě? Za jak dlouho se jiskřičky vytratí?
Temnota… Může být snad něco horšího než smrt? Jen věčné zatracení. On se do něj zrovna chystá. Vlastně není vůbec připraven, jak by taky obyčejný smrtelník vůbec mohl být…
Hodiny odbíjejí. Vteřina ještě nikdy nebyla tak dlouhá. Její hlas duní ve spáncích jako kostelní zvon vyzvánějící umíráček. Přináší konec. Vědí to… Ale nemohl by jim dát ještě chvíli? Ještě jeden malý okamžik? Ne, ďábel neumí dávat, umí pouze brát. Ve všem hledá pouze svůj prospěch. Na ničem jiném mu nezáleží…
Mdlé světlo svíce pomalu dohořívá. Je to jen otázka pár zrníček písku. Kolik jich asi ještě bude? Chtěli by jich třímat celou náruč, ale namísto toho jim nenávratně proklouzávají mezi prsty, až jim zbývá sotva špetka. A i ta pomalu mizí. Je zbytečné ptát se kam… Je zbytečné ptát se proč… Už to nemá cenu. Stejně je nezachráníte. Ztratíte-li je jednou, ztratíte je navždy. Smrt čeká každého z nás, dříve nebo později přijde. Nikdo se jí nevyhne. Vždycky si nás najde…
Tápám ve tmě.
V hloubi svých myšlenek…
Tok času je neúprosný…
Snažím se přijít na to, proč.
Ale pravý důvod neexistuje a nikdy existovat nebude…
Smrt je součástí každého života…
Je i jeho pokračováním?
Ale co je vlastně smrt?
To už brzy sám poznám…
Až překročím hranici, co za ní naleznu?
Nevěřím, že smrtí všechno skončí…
Nechci tomu věřit…
* * *
„Nikdy tě nepustím… Nechci.“ Šeptl Bill a ještě těsněji se k bráškovi přitiskl.
„Já vím… Nikdy.“
„Napsal jsem ti dopis. Chtěl jsem ti to všechno vysvětlit. Ty jediný ses měl dozvědět pravdu. Nikdo to utrpení neměl sdílet se mnou… Teď jsem tu měl stát jen já. Jen já se svou prokletou duší…“
„Bille…“
„Je mi líto, že nesplním svůj slib.“ Smutně se pousmál. „Slib, že zemřeme společně.“
„Bille, takhle nemluv. Nechci, abys tak mluvil. Prosím…“
„Ale já musím.“ Vydechl Bill a natáhl ruku i s dopisem směrem k Tomovi. „Vem si ho, chci vědět, že ho má ta správná osoba. U tebe bude v bezpečí…“
Svět utichl. Zastavil se ve svém nekonečném shonu. Ztratil své jasné barvy. Vybledl spolu s vírou, nadějí…
Okamžik před koncem. Mrtvý bod.
Přišel. On. Nevítán a přesto očekáván. Zahalen ve tmě.
„Pojď.“ Jediné slovo se rozeznělo místností, definitivně určující ortel duši, která se rozhodla dosáhnout toho, čeho chce. Stačí jen postoupit pár kroků dopředu a chytnout se dlaně. Zní to tak jednoduše…
Otočit se zády k těm nádherným čokoládovým očím, otočit se zády k životu. Nechat za sebou jedno krvácející srdce. Bytost, která tě utvářela, byla tvou nepostradatelnou součástí… Jak jen to bolí, všeho se tak z ničeho nic vzdát. Všechno opustit, nadobro zmizet, nenechat nic pro ty, které miluješ… Zůstanou po něm jen matné vzpomínky, pomalu se vytrácející s časem. Zříci se budoucnosti. Připravit se o tolik krásných chvil… Zavázat všem oči růžovou páskou, lživou představou, že se jednou vrátí. Nebrat jim jejich zoufalou naději… Realita je až příliš krutá. Kdo by jí věřil?
Dívali se jeden na druhého. Hladili se pohledy plnými něžnosti, lásky a utrpení. Jejich srdce jakoby splynula v jedno… Až zemře jeden, srdce přestane bít. Ani druhý nepřežije. Nebude mít, co by ho tlouklo v hrudi. Svět pro oba umlkne.
Srdce, kolik pocitů z něj může vyplynout. Jak je zranitelné…
„Pojď.“ Zopakoval ďábel.
Oni však nechtěli přetrhnout onu nit, která je odjakživa spojovala. Oddalovali se. Cítil to. Vnímali. Vnímali každý sebemenší dotek jakoby lehkého vánku, jenž se pomalu vytrácel. Už je spojoval jen pouhý letmý dotek konečků prstů, avšak i ten slabý vánek se rozplynul, když zavládlo bezvětří.
Nadobro se opustili…
Nit se přetrhla…
Jedna duše druhou duši opouští. Je možné, že se ještě někdy setkají?
Odplouvá naděje, zůstanou jen vzpomínky…
Nadešel čas…
Bill se obrátil směrem k prázdnotě, příčině toho všeho.
Chystal se vykročit jí vstříc. Nohy ho tížily. Zdráhal se udělat první krok a zároveň jeden ze svých posledních. Jedna jeho část se se svým osudem již smířila, další se ještě pořád snažila vzdorovat, doufat v odpuštění. V to jediné, co by ho ještě mohlo spasit…
Když v tom mu něčí ruka spočinula na rameni.
„Ty ne.“ Rozezněl se místností bratrův zastřený hlas.
Bill strnul. Vyděšeným pohledem sledoval bratrovu postavu, jak jej pomalu míjí a staví se vedle… Něj. Vedle přízraku pekel.
Nechápavě se zahleděl do Tomovy tváře. Zračila se v ní odhodlanost.
„Tome…“
Co to děláš? Do čeho se to pouštíš? Takhle je to špatně. To nesmíš, nemůžeš… Nezahazuj svůj křehký život. Ne kvůli mě. Nedělej tu samou chybu, co já. Tohle ti nedovolím.
„Musí to tak být.“ Přerušil Tom tok bratrových myšlenek. A spolu se svými posledními slovy se pomalu vytrácel z Billova života. Jeho duše už patřila někomu jinému…
Ostré rysy se pozvolna ztrácely, rozpíjely se do prázdna, až nakonec nadobro zmizely. Bez šance na návrat.
Zvláštní, jak se svět může v jednom jediném okamžiku zbortit. Kdo by mohl tušit, že se ze samého dna dá klesnout ještě níž… Jak se v jednom jediném okamžiku může i ta poslední jistota, kterou měl, rozplynout…
Myslel, že už mu všechny slzy stekly po tváři… Odpluly do oceánu bolesti. Avšak ony jakoby si našly znovu cestu zpět. Z nenadání se zrodily v hlubinách čokoládových očí.
Chlapec se už dál neudržel na nohou. Jak moc si přál zůstat ve světě živých. Ale ne za takovou cenu. Zachvátila ho panika. Neutuchající zmatek. Tělo ho neposlouchalo. Připadalo mu, jako by se mělo jeho srdce každou chvílí prodrat na povrch, vytrhnout z těla. Mysl se jako šílená řítila do budoucnosti, která už neměla existovat, na kterou nebyla připravena. Nedokázal pochopit, jak se to všechno mohlo stát. Pomalu si začínal uvědomovat, že unikl ze spárů děsivého prokletí. Ale copak se mohl radovat? Vždyť to, čeho se tak obával, bylo zažehnáno jeho vlastním bratrem. Člověkem, díky kterému měl vlastně chuť žít. Člověkem, který byl víc než jen součástí jeho života. Byl jeho životem samotným. A teď, když odešel, zůstala tu jen prázdná skořápka.
Ne. Takhle to nenechám!
„Ďáble!!! Vrať se!“ Postavil se Bill a se zaťatými pěstmi hleděl na místo, kde žádaná bytost zmizela. „Slyšíš? Vrať se!“ Lomcoval s ním nepředstavitelně velký vztek. Ovládl celou jeho mysl.
Chvíli se nic nedělo a pak… pak se znovu objevil. Zpoza kápí zahalené tváře jiskřily oči plné čistého zla.
„Volal jsi mě?“ otázal se ďábel zlomyslně.
„Vrať mi ho!“ rozkřikl se Bill.
„Na to už je pozdě. Tvůj bratr si sám vybral.“
„Proč?“ zaúpěl chlapec.
„Protože tě miloval, blázne…“ temná postava se chladně rozesmála.
Billa ta slova zasáhla jako ledové ostří chladné čepele nože, potřísněného bratrovou krví. Před očima se mu vybavovalo tolik okamžiků. Tolik okamžiků, kdy si mohl povšimnout, že se na něj Tom dívá jiným pohledem, než jakým se dívá bratr na bratra. Pohledem plným něčeho většího, než jen pouhou bratrskou láskou. A on to všechno promarnil. Jak mohl být tak hloupý? Tak slepý?!
Kdyby na to přišel dřív, stál by tu tak jako teď? Stál by tu bez svého bratra? Bratra, který se pro něj obětoval…
„Proč bych ti měl věřit?“ Upřel hoch na zahalenou postavu oči plné bolesti.
„Proč bych ti měl lhát?“ Odpověděl ďábel stejně tak otázkou.
Proč by měl lhát?
Protože chce mou duši.
Ale tu už stejně má. Od té chvíle, kdy…
Jsem ho zavolal.
„Nesnesl bych pomyšlení, že můj bratr trpí, zatímco já si tu žiju svůj podělanej život. Stejně bez něj nemá smysl…“ šeptnul Bill tiše, ale ne dostatečně tiše na to, aby ho přízrak ztělesněného zla neslyšel.
„Tak pojď se mnou.“ Zvlnily se ďáblovy vyprahlé rty, lačnící po další ubohé duši, ve zlomyslný úšklebek. „Nechám ho odejít nebeskou branou.“
„Ale… to už se… nemůže vrátit?“ chlapci se zlomil hlas. Vnímal svá slova jako ozvěnu, doléhající k němu z veliké dálky.
Myslíte si, že víte, co můžete očekávat, jenomže pak se stane něco, co vás přesvědčí o tom, že tomu tak není. A nikdy tomu tak ani nebylo…
Topíte se ve svých vlastních myšlenkách, pocitech beznaděje a vaše chyby vás stahují hlouběji a hlouběji do víru zatracení. Temnota se vkrádá do vaší duše. Lapí vás do sítí, z nichž není úniku.
Co člověk dokáže udělat pro ty, které miluje. Je schopen i zemřít…
autor: Fatedangels
betaread: Janule
