To nemůže být pravda… To není možné…
Ale jak…?
Dobře, Tome, jenom se uklidni… To, co ti tu teď bráška řekl přece nemůže být ta skutečnost, kvůli které… Že nemůže? A proč by vlastně nemohla?Vždyť Bill se tu kvůli tomu, že mi své tajemství vyzradil, úplně zhroutil…
Ne. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Je to tak absurdní! Proč by mi ale bráška znovu lhal? Proč, když věděl, že o lež nestojím. Že bych mu ji stejně nevěřil…
Tak jo. Budu předpokládat, že mluví pravdu, jenomže…
Zatraceně! Jak mám věřit v něco, co jsem nikdy neviděl a nikdy nepovažoval za možné?
Ale… co ten muž? Ten muž, zahalený v černé kápi, co byl s Billem ten večer na ulici?
Bože, co mám dělat? Jestli se Bill opravdu upsal ďáblu, tak to znamená, že… že si bude chtít vzít jeho duši a… když si vezme jeho duši, tak…
Tom se zděšeně obrátil na svého brášku stále se krčícího na zemi. Po tváři mu stekla slza. Stál tam a díval se na něj. Nevěděl, jak se zachovat. Nevěděl, co říct. Nevěděl, jak bráškovi pomoci.
Ale věděl, že Bill teď potřebuje něčí lásku, pochopení, pocit bezpečí…
Pomalými kroky došel až k němu a klekl si na zem. Bill na něj upřel pohled plný očekávání, strachu, beznaděje. Tom k němu natáhl ruce a pevně ho objal. Už nikdy ho nechtěl pustit, protože ho nechtěl ztratit…
„Věříš mi?“ špitl Bill a zadíval se bráškovi do očí.
„Věřím, Bille.“ A ještě pevněji ho objal.
„Děkuju.“ Zašeptal vděčně Bill a zabořil mu hlavu do ramene.
Drželi se. V pevném objetí. Plakali…
„Spolu to zvládneme…“
„Tohle se nedá zvládnout…“
* * *
Bill seděl na posteli. Usmíval se. I přes tíhu osudu, jež na něj doléhala byl nějakým způsobem šťastný. Jeho bráška mu věřil. Věřil a přitom se k němu neotočil zády. Nezavrhl ho. Neřekl, že je podvodník ani lhář…
Jen seděl vedle něj a držel ho v náručí. Šeptal mu slova útěchy a ač lživá, dokázala ho zahřát a alespoň na chvíli ho vytrhla z temnoty, která jej obklopovala. Povídal mu pohádky o chytrých princeznách, jež lstí vyhrávají nad zplozenci zla a zachránily své prince. Potom se vrátila máma z města a on mu se zamyšleným výrazem ve tváři sdělil, že musí na chvíli pryč… Něco zařídit…
To bylo více než před hodinou…
Můžou se však pohádky vyplnit?
Možná, pokud budeš věřit…
Doufat v nemožné…
Tak co?
Vyhraješ…
Ale on nedává poslední šanci na záchranu… Není možné ho obelstít…
Vždycky existuje východisko…
Já však žádné nevidím…
Přemýšlel. Pohádky se vyprávějí dětem na dobrou noc. Dobro v nich vždy vítězí a zlo je poraženo. Mohlo by se to stát i v normálním světě? Světě, kde neexistují draci, víly a skřítci?
Život není pohádka… Nekončí v něm všechno dobře… Nedá se v něm říct: A žili šťastně až do smrti…
Ale co když přece?
Nejsi malé dítě, abys věřil báchorkám…
A co ďáblové? Ti jsou taky jen v lidských představách?Řekni… Jak to, že jednoho znám? Jak to, že ho cítím ve svém stínu?
Druhý hlas v jeho nitru se odmlčel. Na tohle neznal odpověď… A tím mu dal naději… Naději, která umírá poslední…
* * *
Tom kráčel pomalu městem. Nevnímal lidi, které míjel a sem tam si na něj ukázali prstem. Nereagoval na nadšené výkřiky dívek, na prosby o autogram, či o foto. Neměl čas, pospíchal. Čím dřív to bude mít za sebou, tím lépe.
On si splní svou pohádku…
I když po svém…
autor: Elis, Cera
betaread: Janule
betaread: Janule
