Bill běžel úzkou chodbou. Letmo se dotýkal dlaněmi stěn. Slyšel Tomovo volání, tisíce dalších hlasů, ale nezastavoval se, neohlížel se. Stále jen běžel, vpřed, k východu. Do bezpečí od všech těch krvežíznivých saní…
Ocitl se v postraní uličce, sousedící s hlavní třídou. Neváhal ani chvíli. Rychle došel na jejich roh a pak se smísil se spěchajícím davem. Přesto však nezastavoval, jen trochu zpomalil. Kráčel dál, i když nevěděl kam…
Utéct, před tisíci světel…
Před tvým pohledem…
Pryč…
Co nejdál…
Schovat se do stínu…
Zastavil se až o několik bloků dál. Zrychleně dýchal a vyděšeně se kolem sebe rozhlížel. Neměl nejmenší tušení, kde je. Lidé okolo něj procházeli a nevšímali si ho. Byli až příliš zabráni do svých vlastních myšlenek, než aby si všimli jedné vystrašené, zbloudilé duše… Byli na to až příliš lhostejní…
Lhostejní, stejně jako ten moderátor ve studiu…Ohlížel se jenom na sebe. Na to, že by neměl promarnit tuhle jedinečnou šanci, přimáčknout zpěváka skupiny Tokio Hotel ke zdi a získat si pár tisícových prémií…Na něj nebral ohled. Nebral sebemenší ohled na to, jak moc mu ubližuje…
Měl to očekávat…
V co doufal? V porozumění? Jen blázen věří v něco, co neexistuje…
Stoupl si na okraj chodníku a zastavil si první taxi, které okolo projíždělo.
„Kam to bude, pane?“ podíval se řidič do zpátečního zrcátka.
„Do Magdenburgu, prosím.“ Odpověděl Bill a mlčky pozoroval spěchající dav za oknem.
Domů…
* * *
Projížděli volnou krajinou. V dálce se začínala rýsovat silueta města. Chlapcova ruka znovu doputovala k líci a setřela slzu, která si po ní rychle razila cestu. Ale jakmile to udělal, nahradila ji další…
Proč? Proč mu tolik ubližují? Copak nevidí, jak ho to bolí?
Copak necítí?
Každá věta, každé slovo, které dnes vyšlo z mužových úst, se mu vpalovala do kůže a nechávala za sebou jeden krvavý šrám.
Ne, zapomněli, co je to cit. Namísto toho nad tebou krouží jako hladoví supi nad hnanou zvěří a čekají na jeden jediný přesný výstřel lovce přímo do srdce, aby mohli ihned slétnout a pochutnat si na tvé mršině, ze které pomalu uniká život…
A i když tvé oči prosí o smilování a tvá ústa lační po posledním doušku kyslíku…
Oni tě nevyslyší…
Neumí poslouchat…
Nemají kousku slitování…
Auto zastavilo před domem. Aniž by cokoli řekl, urychleně zaplatil a vystoupil na ulici a zamířil k domovním dveřím a následně do svého pokoje. Nebyl doma nikdo, kdo by ho zadržel…
Schoulil se k jednomu rohu postele a hlavu si schoval do dlaní a rozplakal se. Pokolikáté dnes už? Po kolikáté za několik uplynulých dnů? Nevěděl, nenamáhal se počítat…
„Bille…“
Tichý vtíravý hlas se mu vkrádal do mysli a on ho nemohl vypudit. Přesto si však ze zoufalství zakryl dlaněmi uši, aby ho neslyšel. I když moc dobře věděl, že mu to nebude nic platné…
„Běž pryč!“ vykřikl do prázdné místnosti a hlavu si přitiskl ještě blíže ke kolenům. „Prosím…“
„Nemůžu, ty víš, že nemůžu… Bez tebe.“
V Billovi se zvedla vlna odporu. Rozhořčeně se rozhlédl po místnosti.
Zrcadlo…
Dívaly se na něj. Ty zářivě žluté, úzké štěrbiny. Jeho oči, pronásledovaly ho.
Jak je nenáviděl. Jak nenáviděl ten vtíravý hlas. Vítězoslavný smích, který se rozléhal pokojem…
Rozčíleně vstal a otočil se směrem k postavě zahalené v černém plášti. Hystericky se rozkřičel: „Tohle si chtěl? Tohle? Vidět mě na dně? Vidět, jak se mi pod rukama rozpadá sláva, o kterou jsem tolik usiloval? Za kterou jsem tolik zaplatil? To byl tvůj plán?“
Černovlasý chlapec vzal do ruky květináč.
„Nenávidím tě,“ vyjekl a vší silou jej mrštil proti zrcadlu. Tvář zmizela. A ubohá květina dopadla na chladné sklo a zhroutila na zem spolu s ostrými střepy. Bill vyděšeně pohlédl na své ruce a následně na zkázu, kterou způsobil.
Do místnosti se vřítil Tom a vystrašeně pohlédl na tu spoušť.
„Bille, co se tu děje? Co- co se stalo?“
Bill na něj upíral své velké čokoládové oči, neschopen jediného pohybu, jediného nádechu.
„Já… já…“ nedokázal najít slov.
„Bille…“ Tom k němu natáhl ruku. Bratrovo jméno vyslovil s tou největší láskou, jakou v sobě dokázal nashromáždit, ale než dolétla k Billovi, změnila se v démonický nástroj. Zřetelně viděl, jak jeho starší bráška pohybuje rty, avšak hlas, který k němu doléhal patřil někomu jinému.
„Odejdi. Slyšíš? Vypadni! Vypadni z mého života…“ vykřikl.
Tom na něj překvapeně hleděl, ovšem když ho jeho dvojče i nadále propalovalo nenávistným pohledem, otočil se a vyšel z místnosti. Po tváři mu tekly slzy. Teď to byl on, kdo plakal… Nebo ne?
Bill sledoval vzdalující se postavu svého dvojčete. Osobu, vzdalující se z jeho života… Tak, jak si přál.
Ale Bill přece nechtěl, aby odešlo jeho dvojče, ale on!
V slzách se sesunul zpátky na podlahu a natáhl ruku k místům, kde zmizel jeho bratr.
„Tome…“ zašeptal, ale jeho bráška ho neslyšel.
Nemohl. Byl pryč. Vytratil se navždy z chlapcova zmařeného života. Spolu se svým krvácejícím srdcem…
autor: Elis, Cera
betaread: Janule
betaread: Janule
