Tom pomalu vystoupal schody. V rukou svíral šálek teplého čaje. Potichu přistoupil ke dveřím bratrova pokoje. Zřetelně cítil, jak z něj sálá zoufalství. Pohlcovalo ho. Vnímal ho každou částečkou svého těla.
Prsty jemně zaklepal na dveře. Nikdo neodpovídal a tak vstoupil. Bill ležel na posteli, pevně svírajíc bílý polštář, a jeho dlouhé černé vlasy mu zakrývaly zarudlý obličej od slaných slz. Spal. Jeho utrápená tvář nabyla konečně oné vyrovnanosti, kterou, když byl vzhůru, tolik postrádala. Už by jen stačilo, aby se ty krásné rtíky zvlnily do jemného úsměvu. Nic víc.
Tom položil čaj na noční stolek a posadil se na okraj postele. Rukou bráškovi odhrnul několik pramínků z čela jako už tolikrát. Pousmál se. Byl tak krásný, když mu paprsky dopoledního slunce zdobily tvář a dodávaly černým šmouhám ještě větší až ďábelskou tajemnost., ale zároveň andělský půvab. Nemohl se na něj vynadívat. Mohl by tu sedět celé hodiny a pozorovat jeho tvář, a přesto by nedokázal nalézt sebemenší vadu na dokonalosti. Mohl by tu sedět celou věčnost a stejně by mu to nestačilo, aby se vynadíval na ty jemné rysy, hebkou pleť a smutný, přesto tak neodolatelný výraz…
Z haly se ozval matčin naléhavý hlas. David opět volal. Chtěl s nimi mluvit.
Chlapec vstal, došel ke dveřím, ještě jednou se podíval na svého malého brášku, a vyšel z místnosti.
Pod schody si převzal od své matky telefon, nadechl se a promluvil: „Ahoj, Davide… tady Tom“
„Ahoj, Tome. Konečně… Už sem myslel, že s vámi budu mluvit jenom přes Simone. Jak se daří Billovi?“ zeptal se s neskrývaným zájmem David.
„Momentálně spí… Co potřebuješ?“
„Tome, telefon mi nepřetržitě zvoní. Všichni se mě ptají, co se včera stalo. Máme naplánovaný asi tři rozhovory a …“ začal mu líčit situaci manažer.
„Pochybuju, že Bill bude chtít…“
„Dej mi ho k telefonu.“ Pronesl rezolutně David.
„Říkal jsem ti, že spí…“ povzdechl si Tom
„Tak ho probuď.“
„Tak dobře. Počkej chvilku. “ Přitakal nakonec Tom a poraženě vystoupal schody do patra.
Přišel k Billovi a opatrně s ním zatřásl. Chlapec se jen překulil na bok a spal spokojeně dál.
„Bille, vstávej… No tak. David s tebou chce mluvit…“ šeptnul Tom.
Černovlasý hoch rozespale otevřel oči a podíval se na svého brášku, který se nad ním nakláněl.
„Proč?“ zeptal se otráveně.
„Kvůli těm dnešním rozhovorům. Říkal jsem mu, že na ně nechceš jít, ale znáš ho…“
„Hm… Tak já mu to teda pudu říct sám.“ Vstal chlapec nejistě z postele a rozešel se rozmrzele směrem k telefonu.
Přiložil si sluchátko k uchu a trpitelským hlasem do něj potichu zamumlal: „Už jsem tady.“
„Bille, já vím, že se ti do toho nechce, ale už jsem to říkal Tomovi, ale nepřetržitě mi tu vyzvání telefony a novináři se ptají, co se s tebou včera stalo. Já chápu, že se ti do toho nechce, ale vaši fanoušci, zvlášť ti, co byli včera na koncertě, si zaslouží vysvětlení…“
Bill položil sluchátko vedle telefonu, nevšímaje si překvapeného výrazu svého dvojčete, který u něj celou tu dobu stál, a zavřel se do koupelny. Posadil se na okraj vany a hlavu si skryl do dlaní.
Mají právo znát pravdu… Jsou to právě oni, co tě celou tu dobu drželi nad vodou…
Pravdu? Nebo vysvětlení?
Slova si tak podobná…A přesto každé z nich má naprosto jiný význam…
Tak kterou si vybereš?
Pravdu, anebo budeš zase lhát…Tak jako celou svou kariéru… Na lži přece byla postavena, ne?
Vstal a pomalu otočil klíčem, jakoby se bál znovu otevřít dveře a spatřit, co je za nimi. Svět, postaven na jeho lžích. Svět, který se teď pomalu hroutí jako domeček z karet…
První s čím se střetl byl Tomův spalující pohled. Stále ještě mluvil s Davidem. Nejspíš ho právě jejich manažer přemlouval, aby ho zkusil přesvědčit on.
Stačilo jen pár nezřetelných posunků, pár nezřetelných slov, aby pochopil.
„Davide?“ zastavil Tom mužův nekonečný monolog.
„Ano?“
„Bill souhlasí s jedním rozhovorem…“ řekl prostě.
„Opravdu? Dobře, Saki pro vás do dvou hodin přijede…“ v manažérově hlase se odráželo štěstí a částečně i úleva. „Půjdu to zařídit.“
„Dobře.“ Přitakal chlapec.
„Jo a Tome?“ dodal David, když se chystal zavěsit.
„Ano?“
„Poděkuj za mě Billovi…“
* * *
Mířily na něj hledáčky fotoaparátů. Desítky fotografů se shlukly kolem něj. Ani Saki a ostatní je nedokázali odehnat. Uzavřeli ubohého chlapce do kruhu, z něhož nemohl ven. Ale on je nevnímal. Nevnímal otázky, které na něj křičeli novináři. Smutně se díval do bratrovy tváře. Ano. Bráška tu byl s ním. Opět připraven jej chránit…
Konečně se prodrali dovnitř. Zavřeli se za nimi dveře a oni se ocitli na ztichlé chodbě. Pomalu kráčeli dál. Bill věděl, že odtud bude odcházet se slzami očích. Cítil to. Ale nemohl jinak. Chtěl se tomu všemu postavit. Naposledy vzkázat něco svým fanouškům, pokud mu to dychtivý reportér vůbec dovolí. Už se mnohokrát přesvědčil, jak tito lidé dokážou být bezcitní…
Zhluboka se nadechl a zabral za kliku. Ozářilo ho několik světel. Blesky fotoaparátů. Reportér pokynul, aby se posadili. Bezduše, tak lehce, jako by tu tato bytost měla zůstat už opravdu jenom chvíli, malý okamžik a pak navždy odejít, dosedl na měkkou sedačku.
Všichni přítomní na něj s očekáváním upírali své zraky. Bylo to tak vždycky. Vždycky hladově čekali, až začne mluvit. Ovšem dnes to bylo jiné. Dívali se na něj lačně, dychtivě, prahnoucí po jakémkoli skandálním prohlášení, po jakémkoli přiznání, po všem, co by zaujalo čtenáře právě těch jejich novin. A bylo by jim úplně jedno, jak moc ho zasáhnou, jak moc mu ublíží. Pro ně byla práce důležitější. Důležitější než soucit…
Zamířili na ně kamery. Bill se smutně zadíval na Toma. Věděl, že jejich skupina už nikdy nebude taková, jako dřív. Od toho okamžiku, co utekl z koncertu, od toho okamžiku, co tu promluví, od toho okamžiku, kdy… kdy je navždy opustí…
Už nikdy…
„Tři… Dva… Jedna… Jedem!“ ozval se něčí hlas. Živé vysílání začalo.
„Dobrý den. Hlásím se vám živě ze studia RTL. Mám tu jako hosty skupinu Tokio Hotel, která včera večer zaskočila své fanoušky, když náhle přerušila svůj koncert. Frontman skupiny, Bill Kaulitz, totiž z neznámých důvodů opustil podium a následně odjel i se svým bratrem pryč z města. Doufáme, že se nám to pokusí vysvětlit…“ otočil se na černovlasého chlapce, který vytřeštěně hleděl do kamery. Najednou nevěděl, co má říct. Něco, čím by obhájil svůj čin. To, že zradil své fanoušky…
Reportér chvíli čekal a když už ticho co zavládlo, trvalo podezřele dlouho, položil chlapci jednoduchou otázku. Tak prostou otázku, na níž byla snad ta nejtěžší odpověď. „Bille, mohl bys nám prosím říct, proč jsi včera opustil tisíce svých fanoušků a nechal je marně čekat, že se vrátíš?“ mírně se zašklebil.
Bylo to tak kruté. Seděl tu, zabíraly ho tři kamery a on se nemohl jen tak zvednout a odejít. Také nechtěl svým fanouškům lhát. Už ne. Tak co měl dělat? Pravdu říct nemohl. Nezbývalo tedy, než jen mlčet a čekat, jestli se moderátor slituje a povznese jinou, snad ne tak zdrcující otázku.
Jeho prosby ovšem nebyly vyslyšeny. Osud tomu tak chtěl. Bill Kaulitz byl znovu nucen lhát…
„Hrozně se mi točila hlava. Musel jsem odejít. Je mi to hrozně lí…“ Než však stačil chlapec doříct větu, přerušil ho moderátor: „Máš problém s drogami?“
„C-cože?“ Bill na něj vyvalil oči. „Ne, ale…“
„Takže jsi měl?“ vydedukoval moderátor. Ani Billa nenechal, aby se obhájil. Šlo mu jen o jedno. O skandál. O senzaci…
„Ne!“ Zapojil se do rozhovoru Tom. „Bill nemá a nikdy neměl problém s drogama.“ Zadíval se moderátorovi nenávistně do očí, stejně jako on jemu. Pěkně mu to pokazil.
Ten prevít si snad myslel, že udělá z Billa zfetovanou trosku? Tak to se pěkně plete…
„Tome.“ Usmál se na něj úlisně. „Můžeš nám tedy prozradit ty, proč se Bill psychicky zhroutil?.“ Přitlačil trochu.
„Jak už vám řekl, točila se mu hlava. Byl prostě jen přepracovaný. To se člověku někdy může stát. Každý to zažil. I vy byste o tom určitě mohl vyprávět, že pane Listigu?“ Tom se na moderátora sladce pousmál.
Z již zmíněného pana Listiga málem šlehaly blesky. Ale i on se pohyboval v nemilosrdném světě, proto svůj hněv ihned zamaskoval přetvářkou: „Ovšem, ovšem…“ a taktéž se pousmál. Otočil se na bubeníka: „Gustave, prozraď nám, nebyl jsi na Billa naštvaný, že vám pokazil koncert?“
Tohle bylo příliš. Billa ta slova zasáhla jako ostrá dýka. Řekl moderátor opravdu „pokazil koncert“ ?
„No… Ehm… máme pro Billa pochopení…“ vysoukal ze sebe plavovlasý chlapec. „Má z nás nejvíc práce…“
„Opravdu?“ snažil se ho zviklat moderátor. A naneštěstí se mu to dařilo.
„No… ano…“ řekl opravdu nejistě Gustav a byl rád, když se od něj mikrofon zase vzdálil.
„Takže jsi vlastně byl jen přepracovaný…“ namířil mikrofon zase na překvapeného Billa. Důraz na slovíčku „jen“ nebyl samozřejmě úmyslný…
„No… já…. vlastně… dá se to tak říct…“ zakoktal se chlapec.
„Dá se to tak říct? Dámy a pánové, mám takový pocit, že před námi Bill něco tají. Neprozradíš nám, Bille, která je ta šťastná, kvůli které jsi utekl? Bez které nevydržíš ani minutu?“ moderátor dostal nápad.
„C-co, prosím?“ chlapec se naprosto ztrácel. Nevěděl, jak má reagovat, nevěděl, co má odpovědět. Moderátor ho dostal tam, kam potřeboval.
„Lásce se přece nedá poručit, že Bille?“ zašklebil se.
„Ale já… já nikoho nemám!“ řekl rázně, ač se mu chtělo plakat… Ne. Teď to vydrží. Nesmí nechat vyhrát toho nafoukance, kterému jde jen o peníze…
„Opravdu? To je nám líto…“ nasadil pan Listig přehnaně soucitný výraz, potom však pokračoval. „Snad právě proto, že jsi sám, nemáš dostatek energie, abys mohl odzpívat jediný koncert?“
Znělo to tak výsměšně…
Je tak strašně vlezlý… Proč se mi plete do soukromí? Proč se mi plete do života? Vůbec nic o mě neví!!! Ale ano, on přece může, je to jeho práce…
„Nebo je to snad tím, že se blíží oslava tvých a Tomových narozenin, a ty nemáš opravdového přítele, opravdovou lásku, kterou bys pozval?“ pokračoval muž.
„Nemyslíte si, že to už přeháníte?“ Zamračil se Tom.
Nestihl však zabránit tomu, aby se jeho bráška prudce zvedl a vyběhl dveřmi ven…
Neměl sem vůbec chodit. Neměl se pokoušet cokoli vysvětlovat. Bylo to zbytečné. Teď je vše ještě horší. A to jen kvůli tomu, že se snažil napravit další ze svých chyb. A jako vždy… marně…
autor: Elis, Cera
betaread: Janule
