Der Donnerstag
Cenu slávy já naučil se znát…
Teď se jí pomalu začínám bát…
By Cera
Ještě chvíli. Jenom chvíli. Krátký okamžik…být ve tvé náruči.
Věčnost…
Nechci se vzdát, ještě ne. Nechci se vzdát tvého objetí, tebe…svého dvojčete.
Nás…
Přeji si ještě malou, malinkatou chvíli spokojeně spát. Cítit tvé klidné oddechování. Tvůj dech na líci. Bezpečí tvých dlaní, ve kterých se choulím, skrývám se před světem…
Před jeho dosahem, i když vím, že mi to není nic platné…
Chtěl bych ještě na setinu okamžiku spát. Necítit bolest, strach…
Z toho, co bude dnes…Co bude zítra…
Prosím, vyvrať mi, že tohle není naposled. Že se to všechno vrátí…
Řekni mi, jak dlouho tu oba budeme?
Jak dlouho… tu budu já?
Černovlasý chlapec otevřel oči. Po tváři mu stékala slza. Další den… Stále blíž tomu poslednímu. Přivřel víčka a polykal perly zoufalců. Avšak i tak si některé z nich našly cestičku zpod klenby černých řas a smáčely zčernalý polštář od make-upu a líčidel.
Proč venku svítí slunce? Proč není zatažená obloha? Proč neprší, když andílek pláče? Ale viděl někdy někdo černý déšť?
„Bille…“ šeptnul mu tichý hlas do vlasů. „Neplač…“ Bolí mě srdce…
Bill se otočil k bratrovi, položil mu hlavu na rameno. Tom ho jemně hladil po dlouhých, temných vlasech a hrál si s jednotlivými bílými pramínky. Zrychlený tlukot bráškova srdce se pomalu ustálil, avšak i přesto se k němu stále pevně tiskl. Jakoby se i přes všechna předchozí ujištění bál, že ho jeho dvojče opustí. Ale copak mohl? Vždyť ho miloval… Byl mu dražší, než cokoli jiného na světe. Dražší, než vlastní život…
Pokojem se nesla tichá prosba, Billovými ústy však nevyřčena. Byla vyslovena jeho duší.
Prosím, nepouštěj mě…
Nechci tu být sám…
Drž mě…
Pevně!
Jak nejdéle dokážeš…
A Tom to volání poslechl. Mlčky, beze slov.
Držel ho pevně, nepouštěl…
* * *
Bill se pomalu sesunul na volnou židli vedle svého bratra. Neopětoval matčin pozdrav, neodpovídal na její starostlivé otázky. Nevnímal je. Jen strnule seděl a díval se před sebe. Do prázdna. Ztracen ve své vlastní mysli…
Nenamáhal se s odličováním. Proč taky? Jeho tvář zůstala stejná jako včera večer. Zčernalá od rozmazaných líčidel, přesto bělostná s prázdným výrazem v hnědých hlubinách. Kdyby jste do nich spadli, s jistotou jste v tu chvíli věděli, že budete padat věčně.
Ledovými prsty se natáhl po snídani před sebou. Kousek ukousl. Nerozeznával nasládlou chuť vánočky ani marmelády. Rozpadala se mu v ústech a měnila v pouhý troud. Teplý citrónový čaj chutnal jak nejtrpčí z vín a jeden jediný doušek se mu převaloval na jazyku nesčetně dlouhou dobu, než se odvážil konečně spolknout.
Všechno ztrácelo svůj původní význam. Vytratily se barvy a zůstala jen pochmurná šeď. Ani bílá ani černá – šedá.
Ticho, které se kolem něj rozprostíralo, bylo náhle přerušeno tichým šepotem, jenž postupně získával na hlasitosti.
„Když jste spali, volal zase David. Ptal se na Billa, jak mu je a jestli dorazíte na to dnešní focení a rozhovory.“ Informovala právě paní Kaulitzová svého staršího syna.
„Dobře, díky, mami. Mu pak zatelefonuju a domluvíme se.“ Poděkoval Tom a s obavami pohlédl na svého brášku. Zvládl by to? Už teď je na pokraji zhroucení… a novináři? Ti na to nebudou brát ohled. Budou chtít jen jeho tvář na titulní straně svých časopisů…
„Nechci tam jít…“ zašeptal do nastalého ticha snad první větu toho dne, jako by Tomovi odpovídal „Nemůžu…“ Zvedl se a vyběhl do svého pokoje.
Simone se už zvedla, že za ním půjde, ale jeden odmítavý pohled staršího syna jí v tom zabránil. S hlasitým vzdechnutím se posadila znovu na židli a vyčerpaně schovala tvář do dlaní. Tohle nebyli ti malí kluci, kteří jí tajně kradli cukroví, když si naivně mysleli, že se nedívá. Tihle chlapci stáli na pokraji dospělosti. Změnili se. Sláva je změnila. Oloupila je o ten poslední střípek bezstarostnosti, o poslední roky jejich dětství… Stejně jako ji oloupila o možnost sledovat, jak rostou…
Proč vlastně?
* * *
Bill dopadl na rozestlanou postel. Přitáhl si k sobě polštář, na němž ještě před několika málo minutami oddychoval spokojeně Tom, a plakal. Slzy mu kanuly po lících, padaly na polštář jako střemhlavý vodopád a vsakovaly se do bílého plátna. Jeho drobné tělo se otřásalo vzlyky. Dechu se mu přes ně skoro nedostávalo.
Tak tahle vypadá samotné dno? Je jako hrobka… Temná a hluboká, bez schodů, bez žebříku, či jediného tenkého provazu.
Díváš se nahoru na světlo…
Slábne…
Poklop se uzavírá…
Až nakonec zmizí i poslední paprsek slunce a tebe pohltí neproniknutelná tma.
Otevřel oči. Myslí mu proletěla jedna jediná myšlenka a na kratičký okamžik zastavila ten příval slz. Ovšem opravdu jen na okamžik… Potom ho spustila na novo, s ještě větší silou… Byla tak zrádná, tak vábivá…
Stačilo by tak málo… Jen krátká bolest a všechno by zmizelo. Všechna bolest, strach, trápení… Všechny výčitky. Proč odkládat to, co je stejně nevyhnutelné… Vždyť čekat na smrt, je jako čekat na vlak…
Už v dáli vidíš temný stín, kouř zvedající se k obloze…
Ale on stále nepřijíždí…
A ty čekáš…
Bill odmítavě zakroutil hlavou, jakoby ji chtěl odehnat. Ale marně. Vytrvale, bez přestávky mu tepala do spánků až myslel, že z toho zešílí. Zmítal se někde mezi životem a smrtí a nevěděl, jak má onu křehkou hranici opustit. Nedalo se naklonit ani k jedné straně…
Zradit Toma? Odejít? Nechat ho tu samotného bez jediného slůvka rozloučení?
Ne… To nemůže…Nesmí!
Musí bojovat, byť předem prohranou válku. Dokud mu zbudou síly…
Znovu přivřel oči. Tolik si přál spát. Alespoň na pár minut odpoutat se od toho všeho, na chvíli zapomenout a snít. O tom, co by mohlo být, kdyby… Ne, o tom co může být! Tady neexistuje prostor, ani čas, neřídí se podle lidského světa… Pouze lidskou fantazií…
Tiše křičím…
Volám tě.
Slyšíš mě?
autor: Elis, Cera
betaread: Janule
Ahoj, umě na blogu je SONB!jestli chceš přihlaš se! budu rááda!