Cesta do pekel 3. (3/3)

„Jsem tak ráda, že jste si na mě vzpomněli. Pojďte dál. Zrovna jsem vytáhla z trouby koláče…“ popostrkovala je dovnitř.

Chlapci se posadili za starý dřevěný stůl v malé kuchyňce a rozhlíželi se kolem. Na stěnách stále visely ručně malované talíře a prkenná podlaha byla stejně tak vyleštěná, jako když ji viděli naposled.

Babička před hochy postavila talíř s koláčem, nakrájeným na úzké trojúhelníčky, posadila se naproti nim a laskavě pronesla: „Jen si berte. Mám jich dost. Peču i pro sousedy.“

„Tys vždycky dělala ty nejlepší koláče.“ Usmál se Bill. „S Tomem jsme se vždycky hádali o ty s tvarohem.“

„Svatá pravda. To už je ale doba.“ Povzdechla si babička. „Ani nevíte, jak jste mě potěšili. Musíte mi toho tolik povyprávět…“

Chlapci pojídali koláče, střídavě popisovali příhody, co se jim staly na turné, nebo s kamarády, to, že má máma tolik práce, že zůstala pracovat mimo Magdenburg…

Natolik se zahloubali do svého vyprávění, že si ani pořádně neuvědomovali, jak rychle ubíhá čas. Čas, který se jim tak nemilosrdně krátil a ustavičně o sobě nechal dávat vědět svým tichým tikotem. Tikotem, který vnímal pouze jeden z nich.

Zvláštní, jak si člověk dokáže popovídat i s osobou, se kterou si nikdy neměl co říct, když víte, že by to mohlo být naposled. A o to bolestnější je potom ono zjištění, že jste dotyčnou osobou vůbec neznali, ačkoli stála celou dobu za vámi a čekala, až si jí všimnete.

„Babi promiň, budu tě už muset opustit… S Tomem.“ Vstal Bill od stolu a smutně se na stařenku pousmál. Na malou chvíli v jeho očích zahlédla něco jako zoufalství. Ovšem nedokázala to pojmenovat. Zmizelo to stejně rychle, jako se to objevilo.

„Když už jsme tady, chtěli jsme ještě navštívit strejdu.“ Vysvětlil Tom.

„To je ale škoda.“ Povzdechla si žena a dodala: „Aspoň vám dám na cestu nějaké koláče. Vždyť se na sebe podívejte. Na vás to oblečení doslova visí.“ Podívala se káravě na Toma.

„Ale, babi. To je naschvál…“ obhajoval se Tom.

„Naschvál? To se takhle týráš?“ zděsila se. „Bille, jí Tom vůbec? Měl bys na něj víc dohlížet…“

„Jasně, babi, řeknu kuchaři, ať mu dá místo dvojité porce tu trojitou…“ zašklebil se Bill.

„Já bych měl dostat trojitou? Dvojitá mi stačí… a navíc… podívej se na sebe ty anorektiku. Vždyť dětská porce je na tebe moc.“ Zlobil se Tom.

Bill už otevíral pusu na svou obhajobu, babička jej však rázně přerušila: „No tak, kluci, přece se nebudete hádat. Za chvíli vám bude osmnáct.

„Máš pravdu, babi. Omlouvám se.“ Sklopil černovlasý chlapec pohled.

„To nic. Tome, skoč, prosím tě, do komory pro sáček. Zabalím vám do něj ty koláče.“ Požádala hocha.

„Dobře.“ Přitakal Tom a vyběhl z místnosti. Za vidinou koláčů by klidně znovu skočil z mostu.

Bill se stařenkou osaměl. Pohlédl jí do vrásčité tváře. Upírala na něj své modré oči plné lásky, porozumění a soucitu. Na malou chvíli měl pocit, jako by prohlédla až na samotné dno jeho prokleté duše a odhalila, co se v ní skrývá.

„Bille, něco tě trápí?“ zeptala se starostlivě.

„Spousta věcí.“ Povzdechl si chlapec. Ale hlavně ta jedna jediná…

Dotěrnou myšlenku zahnal až bouřlivý příchod Toma, jenž v rukou radostně svíral červený sáček a co nejnenápadněji se snažil, stejně tak jako před lety, zamaskovat, že ochudil babiččinu spíž o další zásoby. A stejně tak jako před lety se mu to nepodařilo. Tady by se dalo říct jen jediné. Snaha byla.

„Tak chem donechl ten chášek.“ Zahuhlal.

„Tome, Tome.“ Spráskla stařenka ruce. „Ty se snad nikdy nezměníš.“

„Promiň, babi, když ona se na mě ta čokoláda tak smutně koukala. Ono prostě nešlo odolat.“ Upřel na ženu svá roztomilá kukadla.

Bill obrátil oči v sloup. Jak může bejt někdo tak nenažranej? A proč zrovna můj brácha?

Žena převzala sáček, zabalila do něj několik vonících trojúhelníčků a šla je vyprovodit ke dveřím.

Bill už chtěl odejít, ale pak se otočil. Ještě jednou, naposled se vrhnul babičce do náruče. A ještě jednou, naposled, ji silně objal… tak silně, jako by se bál, že se rozplyne, a on se ocitne znovu v černočerné temnotě, jeho nejhorší noční můře, děsivém snu, pronásledujícím ho dnem i nocí…

Zpod zavřených víček se mu prodrala slza.

„Mám tě rád, babi….“ zašeptal.

„Já tebe taky.“ Pousmála se stařenka a pohladila chlapce po zádech.

Tom vše mlčky pozoroval. S bolestí v srdci sledoval slzu, která teď jeho bráškovi tak často kanula po líci. Tolik si přál zastavit ji, aby už žádná neunikla z těch nádherných oříškových očí, často tak smutných…

„Billí, už musíme jít…“ šeptnul Tom.

Chlapec se od babičky odtáhl a nechal svého brášku, aby ji také mohl obejmout.

Rozloučili se a chlapci vyšli ven. Bill s vědomím, že vidí svou babičku naposled…

Tom se po dlouhém vnitřním přemáhání rozhodl skleslého brášku nějak potěšit. A tak vyndal zpod svého XXL trička napůl snězenou čokoládu.

„Billí, víš… já se ti musím k něčemu přiznat.“ Sklopil pohled. „Okradl jsem babičku o čokoládu.“ A natáhla s ní ruku směrem k Billovi.

Ten se na něj napůl překvapeně a napůl vyčítavě zadíval, ale potom si ji vděčně vzal. Téměř nepřítomně s ní doputoval k ústům a ukousl z ní malý kousíček.

* * *

Došli až ke dveřím strýčkova domu, když se náhle otevřely. V nich se objevila, malá blonďatá dívka. Jejich sestřenice.

„Ahoj, Tino. Kam se chystáš?“ vybafl na překvapenou dívku Tom.

„Páni, kluci, co tu děláte?“ podivila se.

„No… chtěli jsme se jen zastavit.“ Vysvětloval Bill.

„Ale u nás nikdo není doma. A já mám namířeno na pouť. Nechcete jít se mnou?“ navrhla s úsměvem.

„Klidně.“ Přitakali chlapci a následovali svou sestřenku.

* * *

Bill, Tom a Tina se právě blížili k prvnímu stánku, kde se prodávaly perníčky. Vedle něj byl další, ovšem místo perníčků se na pultíku vyjímaly prstýnky, náramky a různé ozdůbky, rozvěšené i po jeho stěnách. Od třetího stánku to vonělo tureckým medem a hned vedle se usídlil chlapík prodávající alkoholické nápoje. Billa však nejvíce zaujal ten s cukrovou vatou. Rozběhl se k němu a koupil hned tři chomáče jak pro sebe, tak pro svého brášku a sestřenici.

„Páni… už jsem dlouho nebyl na pouti.“ Vydechl, když se všichni tři vynořili z davu a všech těch stánků a konečně spatřili atrakce, na nichž se usmívali nebo křičely malé děti, teenageři, rodiče, dokonce sem tam i babičky….

„Nepůjdem na nějakou atrakci?“ vybídl Tom, kterému z vaty zbyla už jen špejle.

„Ale na kterou?“ rozhlížela se Tina kolem dokola. „Je jich tu strašně moc.“

„Co třeba mixér?“ navrhl Bill.

„Jasně. Abys tady tu vatu, co sis koupil, zase pěkně nechal, že?“ provokoval Tom.

„Myslíš, že se jako po nějakym blbym mixéru pobliju, jo?“ zamračil se Bill.

„Jo. Přesně tak.“ Potvrdil Tom.

„Vsaď se, že ne. Včera jsem skákal z mostu tak mě dneska neporazí nějakej kolotoč.“ Odfrknul si černovlasý mladík.

„Tak se teda vsadíme.“ Tomovi se na tváři objevil ďábelský úsměv. „Kdo prohraje, bude muset jít na kačery.“

„Na kačery?“ podivil se Bill.

„Jo. To je pro malý děcka… točí se to pomalu dokola a vyjede to s tebou vysoko do výšky a pak zase zpátky. A místo kabinky sedíš v takovym kačerovi.“ Vysvětlila Tina.

„Teda Tome, ty seš ochotnej udělat si takovou ostudu?“ ušklíbnul se Bill.

„Jen aby ses nedivil.“ Uchechtl se Tom a šel koupit žetony na atrakci jménem mixér, která už na první pohled nevypadala na to, že by do ní měl chodit někdo se slabým žaludkem…

Vstoupili do kabiny, opřeli se o stěny a chytili zářivě zelených tyčí uchycených na stěně. I když, jak pronesl jeden z lidí, co byl v kabině s nimi, a jak později sami zjistili, ty tyče tam byly stejně „na hovno“.

Všichni zůstali tlakem přišpendlení ke stěně a nemohli se skoro ani pohnout. Celé se to s nimi točilo dokola a co hůř, Billovi se opravdu začínalo dělat špatně. Měl pevně zavřené oči. Ono toho taky k vidění moc nebylo. Neustále se střídaly tři obrazy: slunce, nebe, stánky, slunce, nebe, stánky…

Tom si to plně užíval. Smál se, i když pusu by mu tlak v tuto chvíli stejně asi zavřít nedovolil, a neustále pokukoval po stejně „vytlemené“ sestřence na jedné straně a bráškovi „na umření“ na druhé straně.

Konečně. Konečně se pro Billa vše přestalo točit. Když opomeneme hlavu a žaludek. Ale atrakce stála. Jaké to štěstí. Nějakým zázrakem se vypletl dveřmi ven a přímo na udusaný trávník vyklopil asi polovinu obsahu svého žaludku. Potom se omámeně opřel o nějakou budku kde se prodávaly žetony a vysíleně se snažil najít v kapse papírový kapesník.

Bráška k němu přistoupil a přidržel ho, zatímco Tina mu došla pro nějaké ledové pití na zklidnění žaludku.

„Sakra… to budu muset jít na ty kačery, co?“ zděsil se Bill, momentálně bledší než kdy dřív.

„No… možná až ti bude trocha líp. Aby ses znova… no…“ Tom si skousl ret.

„Já vim, Tome… nepoblil.“ Pousmál se jemně chlapec a s děkovným výrazem ve tváři převzal od své sestřenky kelímek s kofolou.

„Víš co? Půjdem se někam, pokud možno, posadit.“ Mrknul Tom a všichni tři se vydali hledat nějaké volné místo. Opravdu nadlidský úkol…

* * *

Když se dostali na kraj toho všeho hluku, lidí, kolotočů, vyhledali si volnou lavičku u nějaké opravdu staré oplocené lípy s cedulkou stáří asi dvou set let a vyčerpaně se posadili. Bill měl svůj kelímek téměř prázdný, přesto se však necítil dvakrát nejlíp. Přece jen se vše kolem točilo o trochu víc, než je zdrávo.

„Je to už lepší?“ pohlédl na něj starostlivě bráška.

„Ale jo… celkem to jde.“ Povzdechl si Bill a dopil poslední doušek.

„Nekoupíme si tu něco na památku?“ zeptala se Tina.

Na památku. To slovo se Billovi nepříjemně rozeznělo v uších.

Chlapec posmutněl. Zahleděl se na prázdné dno kelímku.

Tom si všiml chlapcova smutného pohledu. Už věděl, co to znamená. Věděl, že se s bráškou něco děje, že něco rozhodně není v pořádku…

„Víte co?“ usmál se na své dvojče i na sestřenku. „Půjdeme ke střelnici a já ti Billí vystřelím všechno, co budeš chtít. A co bude v mých silách.“ Zadíval se na Billa. „Třeba ti pak bude líp.“

V tom pohledu nebylo nic víc než upřímnost, upřímnost starostlivého brášky, a nic míň než čistá láska. Láska, kterou bylo čím dál těžší skrývat…

Bill se překvapeně pousmál, přikývl a vydal se i s Tinou za bráškou.

Došli ke střelnici, kde se momentálně uvolnilo místo a Tom se nemotorně chopil jedné se vzduchovek.

„Tak Billí, copak bys chtěl vystřelit?“

Černovlasý chlapec se chvíli rozhlížel a nakonec si vybral bílého medvídka, jenž se choulil mezi opičkou a slonem.

Tom namířil na šest válečků naskládaných do pyramidy a modlil se, aby jich shodil co nejvíc.

Ozvala se rána a čtyři válečky se skutálely na plechovou podložku.

Další rána a zase o jeden váleček míň.

Třetí rána a Bill zajásal. Tom mu s úsměvem předával vytouženou plyšovou hračku.

Tom se zděšeně podíval na hodinky. Bylo právě něco kolem půl čtvrté. A jelikož cesta trvala zhruba tři hodiny, měli nejvyšší čas, aby vyrazili na zastávku…

„Promiň Tino, ale už musíme jet. Rádi jsme tě zase viděli.“ Ujal se slova Tom.

„Pozdravuj rodiče. Škoda, že jsem je nemohl pozdravit sám…“ smutně se pousmál.

„Budu.“ Přikývla dívka. „Mějte se pěkně.“ Zamávala na rozloučenou a zmizela v davu.

Tom rozrazil dveře bratrova pokoje. Chtěl mu sdělit, že volala máma. Zítra měla přijet. Co by mu mělo udělat větší radost, než tohle? Místo svého brášky však spatřil jen prázdnou místnost s opuštěným medvídkem na posteli.

Chlapce se zmocnila panika. Byl už večer. Kam by jeho bráška mohl jít?

Něco ho táhlo k oknu. Zadíval se na ztemnělou ulici, ozářenou jen chabým světlem pouliční lampy.

Částečně se mu ulevilo, když spatřil na druhé straně chodníku známou siluetu svého brášky. Nebyl tam však sám. Zahalen ve stínu a černé kápi tam s ním stál ještě někdo. Někdo, kdo si nepřál být spatřen. Spatřen nikým jiným, než černovlasým chlapcem…

autor: Elis, Cera
betaread: Janule