Stačilo by se jen malinko naklonit a letět… Letět do náruče modré hladiny jemně se vlnící v srpnovém vánku. Jenomže Tom, i když to stále nedokázal vyslovit nahlas, měl strach.
Nikdy se nebál výšek. Nikdy. Avšak několika metrová propast, která se pod ním otevírala, se mu v tu chvíli zdála jako brána přímo do rukou smrti.
„Billí…“ pípl sotva zřetelně.
„Ano?“
„Já mám strach.“ Konečně to bylo venku. Tom se s nadějí, že skok zruší, podíval na svého brášku.
„Tome, to snad nemyslíš vážně!“ zadíval se na chlapce nevěřícně. „V každým případě budeš muset ten svůj strach překonat. Už je to zaplacený, jsme připoutaný lanama a každou chvíli máme skočit…“ připomněl hoch.
Tom byl bledší, než kdy dřív. Ve tváři křečovitý výraz.
„Billí, prosím, drž mě!“ zašeptal zoufale. Hloubka pod ním mu připadala větší a větší. Nechápal, jak může být Bill tak klidný. Ne jako on, který se tu klepal strachem.
Měl bych se stydět. Jsem přece starší! Musím Billovi připadat jak malý děcko…
Neměl jsem se nechat vyprovokovat. Neměl jsem chtít Billovi něco dokazovat. Neměl jsme dovolit strachu, aby mě ovládnul…
Tak jo. Jsem slaboch, ale pomůže mi to nějak? Asi ne.
Soustřeď se na Billa. Zapomeň na všechno ostatní. Zapomeň na svůj strach. Nedovol, aby tě dál ovládal. Tohle jsi vždycky toužil zkusit. Skočit do neznáma. Užít si to napětí, adrenalin…
Ne, nedokážu to. Strach je silnější než já…
„Neboj, budu.“ Objal brášku Bill a povzbudivě se na něj usmál. Ovšem toho si Tom skoro nevšiml. Vnímal jen to příjemné teplo, které se mu rozlévalo po těle v Billově náruči. Cítil se v bezpečí.
Zavřel oči a ještě pevněji se k bráškovi přitisknul. Jeho vůně ho uklidňovala…
Jen jeden jediný odraz. Jen jeden jediný krok do neznáma… Skočili. Společně. Držíc se v objetí. Spojili svá andělská křídla a letěli vstříc vodní hladině. Ze rtů jim unikl vyděšený výkřik. Tohle je konec… Padali do rukou smrti a nebylo nic, co by je dokázalo zastavit…
Zhoupli se nad vodní hladinou. Bill otevřel oči. Začal se smát. Unikl smrti. Kdyby něco jen o milimetr špatně vypočítali, mohlo to skončit jinak… Avšak on to dokázal. Stál na kladině mezi životem a smrtí, jež ho stahovala k sobě svými dlouhými, ohyzdnými prsty, a dokázal nad ní vyhrát… Třeba se mu to podaří ještě jednou… Stejně jako teď. S bratrskou láskou, strachem… s pomocí svého brášky.
Tom pohlédl do Billovy tváře. Usmíval se. Stejně jako on. Bál se, příšerně se bál… Ale ten pocit, když padal střemhlav dolů… Ten náhlý pocit svobody a zároveň nezvratné spojenosti s osudem svého brášky, své lásky, kterou pevně svíral v náručí… byl k nezaplacení. Byl to právě jeden z těch pocitů, na nějž nezapomenete do konce svého života. Protože je až příliš krásný na to, aby ho někdo dokázal vymazat z vaší mysli.
„Páni. To bylo skvělý! Přímo úžasný!“ Bill překypoval štěstím.
„Senzační.“ Přidal se Tom. „Ale… jak se sakra dostaneme odtud?“ řekl vyděšeně.
„No to se přece musíš odháknout… a… skočit do vody.“ Radil bráška.
„C-cože? To… to myslíš jako… do té vody p-pod náma?“ vypískl.
„Ne. Do té co nám teče doma z kohoutku.“ Zašklebil se Bill.
„Ale… to… to po mě nemůžeš chtít! Mám na to špatný vzpomínky. Budu z toho mít další posttraumatickej šok. Celoživotní následky…“ panikařil Tom.
„Co blázníš? Uklidni se. Je to v pohodě. Tamhleta loďka nás vyzvedne. Takže se teď hezky vyhákni, ano?“
„Tak jo.“ Nadechl se Tom.
„Raz. Dva. Tři!“
Ozvaly se dvě žblunknutí a za chvíli se z hladiny jezera vynořila Billova a následně Tomova hlava.
Oba chlapci začali plavat směrem k nachystané loďce, vzdálené asi dvacet metrů. Tom byl ve vodě tak nerad, že se k jejich „záchrannému člunu“ řítil doslova jako torpédo, jen aby už byl na suchu.
Muž jim pomohl vlézt dovnitř a začal veslovat. Pomalu se plavili ke břehu, vzdálenému odtud ještě dobrých šedesát metrů.
Tom se křečovitě přidržoval lodičky. Voda mu nikdy nevadila. Měl ji rád. Ovšem toto jezero tvořilo výjimku. Vodu v něm přímo nesnášel. Jednou se tady málem utopil a nehodlal dát hlubinám další příležitost o pokus vzít mu život.
„Tomi?“
„Ano?“
„Nechtěl by ses trochu víc uvolnit? Seš hrozně napjatej.“ Domlouval mu Bill.
„Ani ne.“ Zamračil se Tom.
„Bráško?“ uculil se černovlasý chlapec.
„Co je zas?“ zadíval se hoch na Billa podezřívavě.
„Podívej. Něco tam plave.“ Ukázal Bill prstíkem na vodu.
„A co?“ rozhlížel se Tom.
Vzápětí ho však někdo chytil a vyhodil z loďky ven.
„Ty.“ Šklebil se Bill.
Tom se samým leknutím začal topit. Plácal kolem sebe rukama, křičel a sem tam si i loknul.
„Pomooc! Já se utopím,“ zaječel.
„Ale Tome, vždyť už přece umíš plavat.“ Připomněl mu Bill.
„Já vím.“ Vypískl Tom, dál však kolem sebe máchal jako by mu šlo o život.
Muž na lodičce se rozesmál: „Tak co tu teda nacvičuješ? Honem plav sem.“
„Já… já…“ Tom začal dělat tempa. Muž mu pomohl zpátky na palubu a vydali se znovu ke břehu.
Chlapec se klepal a probodával svého bratra nenávistným, skoro až vražedným pohledem.
„Proč… proč jsi to udělal?!“ rozkřikl se na Billa. „Mohl sem se utopit…“
„A jak asi?“ nadzvedl Bill tázavě pravé obočí.
„No… co kdybych dostal křeč? Nebo… nebo mě něco stáhlo pod vodu?“ vysvětloval hoch.
„Třeba Lochnesská příšera, že?“ utahoval si z něj veslař.
Tom se zaškaredil, nafoukl se jako balón a nepromluvil už ani slovo.
* * *
Vystoupili na souš a ihned zamířili k ohýnku ke skupince šťastlivců, která skákala mezi prvními, svůj skok šťastně přežila a nyní si sušila mokré oblečení. Tom nasupeně přikráčel a vecpal se mezi nějaké dva chlapce, aby nemusel stát vedle brášky.
Bill zesmutněl. Začal litovat činu, kterého se dopustil na chudáčku Tomovi. Nenápadně po něm pokukoval, ovšem vždy, když ho Tom přistihl, ještě víc se zamračil.
On se tak smutně kouká… Bože, miluju ty jeho roztomilý kukadla. Chudáček. Proč sem na něho tak hnusnej? Proč se na něho furt tak mračim? Tome, dost!
Ale to on mě shodil do vody. Mohlo být po mě. Mohl sem být mrtvej, utopenej…
Jenomže… jde odolat tomu psímu pohledu? Ne.
Opatrně vystoupil z kroužku a zařadil se na uvolněné místo vedle svého brášky, jenž se na něj omluvně a zároveň vděčně pousmál. Tom mu úsměv s vlídným pohledem opětoval. Na malý okamžik se v něm však zablesklo něco víc. Na jeden malý okamžik roztáhl mlhavou clonu předstírání bratrské lásky a na jeden malý okamžik tak odkryl tajemství, jenž tak úpěnlivě střežilo jeho srdce.
Ovšem Bill tu vzácnou chvíli promarnil. Teď, když měl Toma opět po svém boku, dovolil svým myšlenkám, aby znovu zabloudily ke včerejšímu snu. Pozoroval plameny ohně. Jak jeho dlouhé, krvavě zlatavé jazyky šlehají vysoko k obloze a ztrácejí se neznámo kde. Jak odlétají jiskry a dopadají na vlhkou hlínu.
Miloval oheň. Přitahovala ho jeho skrytá síla. Zároveň ho však nenáviděl. Celou svou bytostí. Připomínal mu JEHO. Postavu, které se bál víc, než čehokoli jiného…
Nebyl to však jen pouhý sen? Pouhý přelud, který vytvořila jeho vlastní fantasie a podvědomě mu ji vštípila do mysli, aby jej tak potrestala za činy, které nebylo jeho svědomí schopno přijmout?
* * *
Když už měli oblečení suché, rozhodli se obhlédnout trosky hradu, zda se něco nezměnilo. Stará hladomorna byla zasypaná, zeď ještě rozpadlejší…
Stejně jako chlapci rostli, i na ruinách se podepsal chod času.
„Je to tu čím dál ubožejší.“ Postěžoval si Tom.
„Náhodou… je to tu takový… tajemný. Ty nemáš vůbec cit pro historii.“ Zavrtěl hlavou Bill.
„Pro historii? No já nevím, kdo tady rupnul z dějáku…“ poškleboval se Tom.
„To jsem byl nemocnej! Já za to nemůžu, že mě ta stará páka hned vytasila.“ Ohradil se Bill. „Mě se tu líbí. Když si představíš ten hrad. Středověkou pevnost, obléhanou nepřátelskými vojsky…“
Tom vyvalil oči. Měl vážné podezření, že jeho bráška opravdu není v pořádku. Takhle mluvil málokdy.
Bill se na chvíli ocitl o několik století zpátky v době, kdy váženým králům, statečným rytířům i prostým občanům nechyběla spravedlnost, udatnost a čest. Procházel rozlehlými chodbami, zdobenými obrazy panovníků i jejich dětí, sledoval poctivou práci poddaných na panském dvoře a obdivoval šermíře, připravující se na případný útok krutých a nemilosrdných nepřátel.
Ze snění ho zpět do přítomnosti vtáhnul až jeho bráška: „Bille, ujede nám autobus.“ Podíval se na Billa zděšeně. „A já mám hlad.“ Dodal po chvíli.
Bill se na něj dlouze zadíval.
„Jedeme domů.“
* * *
Slunce zapadalo za obzor. Bill seděl na okenní římse a pozoroval hořící oblohu nad horizontem. Po namáhavém dni byli oba natolik unavení, že se zmohli na „pouhou“ větší večeři a zapadli do svých pokojů. Jeho dvojče už dávno spalo, on však i přes své vyčerpání nedokázal usnout. Musel přemýšlet.
Promítal si před očima celý den, stále dokola. Uvědomil si, že dnes se po hodně dlouhé době opravdu cítil šťastný… Se svým bráškou a neskonalou touhou být alespoň na jednu jedinou chvíli normální kluk. Bez novinářů, paparazzi, dotěrných fanynek. Beze strachu z nějaké skandální fotografie. Ale se skličující tíhou na prsou v podobě vlezlého snu, který se teď jako zázrakem rozplynul. Zmizel… a s ním i veškeré obavy. Kdyby ten sen byl skutečný, určitě by se už něco stalo… Určitě.
Probudilo se jen jeho podvědomí, aby si uvědomil, že by si měl užívat svůj sen, ale přitom neopomíjel ani ty ostatní…
Dnešek byl nejlepší v jeho dosavadním životě. Konečně měl po dlouhé době pocit, že žil tou pověstnou sekundou, jakoby každý den měl být tím posledním…
autor: Elis, Cera
betaread: Janule
betaread: Janule
