Konečně dorazili k vytouženému cíli své cesty. Tom vyčerpaně dosedl za volný stůl a rozvalil se na židli. Pomalu začínal litovat toho, že taky neupustil od své image, a namísto v mikině nešel klidně i v hnědých kraťáskách a šátkem okolo krku jako nějaký skautík.
Bill se mezitím postavil do fronty. Před ním stáli jen maminky se škemrajícími dětmi, ukazující jim vitrínu s postavičkami okupující nyní balení Happy Meal. Vzpomněl, jak před lety něco podobného zkoušel s Tomem na jejich mámu. Měli narozeniny a Simone je sem vzala na oběd. Koupila jim každému jedno balení. Byly v nich Tom a Jerry. I přes všechny Simoniny námitky si s nimi hráli až zapomněli na jídlo. Nakonec to skončilo tím, že Tom nechtěně vystříkl na Billa svojí porci kečupu a pak se s ním musel podělit o tu svou. Ale samozřejmě až po té, co ho jeho mladší bráška honil po celém náměstí a na závěr ho shodil do kašny.
Postoupil o několik kroků dopředu. Tohle dlouhé stání nenáviděl…
Tom se začal nervózně pohupovat na židli. Nejen že to Billovi příšerně dlouho trvalo, ale navíc se po něm začaly ohlížet dvě dívky o několik stolů napravo. Neustále si něco šuškaly a sem tam si na něj ukázaly prstem. Ne, že by se mu to nelíbilo, ale zrovna dnes neměl náladu na vlezlé, chichotající se fanynky. Zvlášť teď, kdy si i přes všechny ty šílenosti, byli s bráškou zase tak blízcí. Líbilo se mu na chvíli sejmout tu cedulku označující slavné osobnosti, vystoupit z onoho zaběhlého stereotypu, a chovat se normálně.
Ale to nebude moct, dokud tam budou ty dvě sedět…
Pomalu vstal a zamířil k nim. Jejich smích ustal a vyjeveně sledovaly jeho přibližující se postavu. Nepatrně se ušklíbnul. Takhle působila jeho přítomnost skoro na každou. Škoda jen, že už ho to dávno nezajímalo…
„Čau, holky. Můžu si na chvíli přisednout?“ usmál se a aniž by čekal na odpověď, posadil se na poslední volnou židli. Stejně by se jí asi nedočkal… Dívky na něj dál zkoprněle hleděly, neschopné jediného slova.
„Dneska je příšerný vedro. Přišly jste si sem dát zmrzlinu?“ zkusil začít rozhovor.
„T-ty jsi T-Tom Kaulitz?“ vykoktala nakonec jedna z nich.
„No, já nevím. Co myslíte?“ zazubil se na ně, sundal si sluneční brýle a vyčkával. Reakce byla přesně taková, jak předpokládal.
„Nevyfotil by ses s náma?“ zeptala se drobnější blondýnka.
„No jo… klidně. Ale radši bych venku. Vy už jste asi stejně na odchodu, jak se tak dívám.“ Přejel pohledem prázdný stůl a zastavil se na šťastných dívkách.
„Tak jo.“ Rozzářila se brunetka.
Vyšli ven, udělali dvě fotky a pak se Tom vrátil šťastně dovnitř. Mise splněna. Rušitelky odstraněny.
Tom spokojeně dosedl zpět na své místo. Právě včas. Bill se s širokým úsměvem vracel od pokladny a v rukou vítězoslavně svíral dva balíčky Happy Meal. Posadil se naproti bratrovi, jeden před něj postavil a sám se začal dobývat do toho svého se stejnou vervou jako čtyřleté dítě do vánočního dárku. Po chvíli dolování našel to, co hledal – drobnou postavičku tučňáka. Opatrně ji vzal mezi prsty a natočil směrem k Tomovi, který se doposud svého balíčku ani nedotkl a namísto toho pozoroval bráškovo snažení.
„Tomi, prosím, otevři už tu krabici… Nemám si s kým hrát…“ promluvil smutným hláskem tučňák, doprovázen prosebným pohledem čokoládových očí.
Tom se rozesmál: „Tak dobře, když seš to ty, tak já ji teda otevřu….“ a vyndal druhou malou figurku a postavil ji před tu Billovu.
„Ahojky, jak se jmenuješ?“ zamumlal černovlasý chlapec a popošel s tučňákem kousek blíž k Tomově postavičce.
„Ehm… Tom,“ řekl po chvíli, když si uvědomil, že vlastně nezná její skutečné jméno. „A ty?“
„Bill,“ vyprskl hoch.
„Páni, jsme jak dvojčata Kaulitzovi!“ vypískl Tom a Bill se smíchy málem svalil ze židle.
„Hele, nesměj se. Tohle je náhodou vážná věc,“ vysvětloval svým normálním hlasem Tom a Bill se rozesmál ještě víc.
„Víš, co? Papej…“ vrazil bráškovi do otevřené pusy jeho hamburger a spokojeně sledoval, jak Bill překvapením vykulil oči.
„Chech blbech? Chcech abych che uduchyl?!“ zahuhlal Bill.
„Cože?“
„Seš blbej? Chceš abych se udusil?“ zopakoval Bill ihned po tom, co se mu podařilo rozžvýkat jedno opravdu velké sousto, které byl nucen ukousnout.
„Udusil? Proč udusil? Třeba touhle hranolkou?“ uchechtl se Tom a napřáhl ruku s jmenovanou věcí směrem k bráškovi. Bill ji ale pohotově odmrštil, aby se vyhnul dalšímu útoku jídla na jeho dýchací soustavu, a tak se není čemu divit, že se milá hranolka zastavila až o Tomův obličej.
„No jen počkej!“ zajiskřilo Tomovi v očích a než se milý Bill nadál, přistály na něm hned čtyři hranolky.
„Tak ty na mě budeš pálit takhle dobrý jídlo, jo?“ pousmál se Bill. Odpovědí mu byly další dvě hranolky. „Dobře. Chtěl jsi válku, máš ji mít.“
Začala přestřelka. Tom, Bill, hranolky a v neposlední řadě kuličky z papírových ubrousků. Lidi kolem se na ně ohlíželi, klepali si na čela, někteří se smáli a jedna maminka byla tak zděšená, že se okamžitě zvedla a svižným krokem odkráčela i se svou plačící ratolestí pryč.
Bill už se napřahoval s další hranolkou v ruce, když vtom uslyšel ten příšerný zvuk majáčku, pulzující mu v hlavě. Podíval se ven. Do očí mu ostře zasvítilo blikající světlo. Projížděla kolem sanitka. Pro normálního člověka to byl jen obyčejný pohled ze všedního dne, pro něj to však byl poplach, jenž mu začal výstražně bušit do spánků jako tichá hrozba, kterou se mu na kratičkou chvíli podařilo potlačit, avšak nyní se vracela s ještě větší naléhavostí.
Hranolka mu vypadla z ruky. Ani si toho nevšiml. Jen tiše seděl a nepřítomně sledoval ulici. Úsměv, doposud zdobící jeho tvář, se rozplynul stejně rychle jako zmizel lesk z jeho očí a nahradil jej opět ten bezduchý výraz, zahalen neprostupnou mlhavou clonou. Clonou, která se nerozestupovala před převozníky a ani se neroztrhala po dopadu slunečních paprsků. Vznášela se totiž nad čokoládovou jezerní hladinou, pro níž i ty poslední louče uhasínaly stejně rychle, jako vzplály. Vlna odporu, jenž se v něm před několika hodinami vzedmula, narazila na skalnatý útes a roztříštila se na statisíce pěnových kapek. Kapek potřísněných krví. Jeho krví…
„Bille?“ Tomův hlas k němu doléhal jako ozvěna vznášející se nad opuštěnou planinou. Její slova se ztratila v poryvech větru a k chlapci dolétlo jen to jediné jméno. Pomalu natočil svůj pohled ke svému dvojčeti, které si ho starostlivě prohlíželo a něco mu říkalo. Neslyšel věty, vnímal jen skoro nezřetelné pohyby bratrových rtů. Teprve po několika minutách se jeho hlas změnil v tichý šepot, kterému se přes všechny vtíravé myšlenky podařilo dostat až do chlapcovy mysli.
„Bille, děje se něco?“ nakláněl se k němu Tom, jemně ho chytil za ramena a úpěnlivě se mu zadíval do očí.
„Ne… neděje se vůbec nic… jen jsem se… zamyslel.“ Zalhal velmi nepřesvědčivě Bill.
Jeho bráška ho naštěstí nechtěl trápit dalšími neodbytnými otázkami, a tak se posadil zpět na své místo a se zájmem jej pozoroval, jestli se mu to náhodou nerozhodne říct sám. Bill však mlčel. Přemýšlel…
Moc dobře věděl, že Tom pozná, když mu lže. Neměl ale na výběr. A proto byl velmi překvapený, když se bráška klidně posadil a se zájmem jej pouze pozoroval. Černovlasý chlapec dostal nápad.
„Já se zamyslel… zamyslel jsem se nad tím, že bychom se zase mohly zajet podívat na Drachenberg…“
„C-cože, kam že to chceš jet?“ vykulil oči Tom.
„No na Drachenberg… Víš… na tu zříceninu nad jezerem… Jak jsme tam byli s rodičema na dovolené… Pamatuješ, ne? Učil ses tam plavat a málem ses utopil!“ rozzářila se opět Billovi nepatrně očka.
„No tak to ani náhodou…tam mě nedostaneš! Mám vůči tomu místu averzi!“ Zamítl ihned návrh chlapec a následně se více zapřel do židle, jako by se bál, že ho Bill bude chtít táhnout ke dveřím.
„Ale Tomi… snad by ses nebál… Teď už přece umíš plavat!“ přemlouval brášku Bill a stejně jako dnes ráno prosebně zamrkal.
„Tohle ti tentokrát nevyjde…“ zakroutil Tom odmítavě hlavou.
„Tomi, máme několik dnů volna… Prosím. Vždyť jsme spolu nikde tak dlouho nebyli. Když nepočítám výlety s klukama…“ udělal Bill obličej smutného štěňátka. Tomu prostě nešlo odolat. Možná hlavně pro to, že to všechno vyznělo jakoby chtěl být s Tomem někde sám. To si Tom rozhodně nemohl nechat ujít. Takovou šanci dostane jednou za rok. A kdo ví jestli…
„No… tak jo… Ale pojedu tam jen kvůli tomu, že chceš ty…“ pousmál se Tom.
Co to sakra melu? Co když chce Bill prostě jen bratrský výlet. Trochu klidu…Celou dobu se chová nějak divně… Možná mě taky miluje. Proto se neustále vyhýbá mým otázkám.
Chlapci se rozzářila očka.
Ne. Zní to až příliš pohádkově. To nemůže být pravda. Všechno si to určitě jen namlouvám. Jasně. Bill potřebuje zahnat nějaké špatné myšlenky, nebo si pročistit hlavu a tak se rozhodl zajet si na místo, kde dlouho nebyl. Jo… tak to bude.
Špatné myšlenky. Jak moc špatné myšlenky. Na co by asi tak myslel?
Tome, přestaň! Určitě nemyslí na to, na co ty!
„Tak Tome, posloucháš mě vůbec?“ Bill se tu najednou tyčil nad ním a netrpělivě poklepával nohou.
„Cože?“ zeptal se nechápavě tázaný, když se mu konečně podařilo propracovat se z nitra svých nejtajnějších myšlenek zpět do neúprosné reality.
„Tak jdeš, nebo ses rozhodl koupit si další happy meal a vytvořit si tak tučňáčí farmu?“ ušklíbl se Bill.
„Máš pravdu, bráško. Přesně tohle bych měl udělat. Vždyť tučňáčí farma byla vždycky můj sen…“ zvážněl na oko Tom, ale to už ho bráška táhl ven. „Měl jsem v plánu uspořádat tučňáčí závody a postavit tučňáčí hotel a…“
„Tak jo.. dobře ty vtipálku. Jde se na autobus.“ Zavelel Bill.
„Hned?“ podivil se Tom.
„Hned.“ Řekl rázně černovlasý chlapec, strčil si svou i tu bratrovu postavičku do kapes a vydal se směrem k autobusové zastávce.
Už nechtěl ztratit ani vteřinu. Na to mu byl čas příliš drahý…
autor: Elis, Cera
betaread: Janule
