Simone běhala po domě jako pominutá. Za prvé, nevěděla, kde jsou její synkové a za druhé, teď udělal asi největší chybu svého života. Jak jen to mohla dopustit? Jak mu to mohla udělat? Bylo jí ze sebe špatně, jenomže… i když se tomu bránila, bylo to nádherné. Bylo to stejně krásné, jako kdysi, ne-li krásnější. Při tom nejhezčím milování zplodili dvojčátka… Simone urputně přemýšlela, co má říct klukům, až přijdou. Má jim říct to, že tady byla celou noc strachy bez sebe? Nebo že právě teď vyprovodila Jorgena do hotelu. Raději ale uvažovala nad první možností. Jenomže co teď s Gordonem? Vždyť ho přeci milovala, panebože vždyť se měli brát! A teď? Teď je tolik zmatená, že na žádnou svatbu ani nepomýšlí. Musí něco vymyslet, ale lhát mu nemůže. Ale zase když řekne pravdu, ztratí jej…
„Lásko…“ ozvalo se šeptem Tomovi u ouška. Hned jak slyšel ten krásný hlásek, usmál se jako sluníčko. Leželi totiž oba dva rozvalení v dosti prostorném kufru auta, přikrytí jenom nějakou dekou, co tady náhodou našli. Billa vzbudilo zpívání ptáčků a už nemohl usnout. V objetí Tomova ochranitelského těla se sice cítil nádherně, ale bylo mu smutno. Proto se jej rozhodl co nejrychleji vzbudit.
„Dobrý ráno,“ zašeptal, jakmile Tom konečně pomalu otevřel svá krásná očka.
Zářivě se usmál a sladce Billa políbil.
„Tohle byly ty nejhezčí narozeniny,“ pípl a pohladil Billa po rozcuchaných vláskách. Ten se jenom při vzpomínce na včerejší noc mírně začervenal a sklopil s úsměvem pohled.
„A dokonce se nám i splnilo přání. Oslavili jsme narozky společně,“ jeho rtíky se roztáhly do šťastného úsměvu… Po chvilce ale uznali, že už je pravý čas vrátit se domů, a tak se co nejrychleji oblékli a nastartovali. Neměli ani tušení, co je doma čeká.
„No konečně,“ vydechla Simone, když uslyšela klapnutí dveří.
„Mamííí, jsme doma!“ křikl Bill na celý dům. Simone co nejrychleji seběhla schody dolů a ocitla se tváří v tvář svému znovunalezenému synkovi. Nedokázala se vynadívat na to, jaký krásný kluk z něho vyrostl. Jako Bena, Billova kamaráda, si jej takhle nevšimla, jenomže… teď už věděla pravdu. Tom se vyplašeně podíval na Billa, který mu věnoval stejně šokovaný pohled. Najednou Simone došla až úplně k nim a oba dva je chytila za ruce. Přitáhla si je tak, aby stáli vedle sebe, ale zároveň, aby byli blízko ní.
„Panebože…“ špitla a z oka jí uklouzla jedna veliká slza. „Jste si tolik podobní,“ zašeptala a oběma dvojčátkům se nápadně zvýšil puls. Mamka už všechno věděla!
„Mami já…“ chtěl to co nejrozumněji vysvětlit Bill, ale vzápětí na to byl zmačkán v mámině objetí, stejně jako jeho láska.
„Promiňte mi to,“ zašeptala a oba je pohladila po krásných tvářích.
„My se na tebe ale nezlobíme… mami,“ špitl Tom poprvé v životě to slůvko.
„Tomi…“ vydechla a silně jej objala. Bill se na ně šťastně díval. Tohle si vždycky tolik přál. Najednou se ale otevřely dveře a dovnitř vstoupil Jorgen. Tom polekaně přistoupil k Billovi, který jej chytil pevně za ruku. Tímhle mu dodal pocit jistoty a bezpečí.
„Já to tušil,“ povzdechl si a postavil se vedle Simone, která nevěděla, kam s pohledem, jenom aby se na něj nemusela dívat. Obě dvojčátka měla sklopený pohled a držela se pevně za ruce. Věděli, že teď přijde ta chvíle. Buďto zůstanou spolu, nebo jejich láska skončila…
„Tak a co teď?“ špitla Simone, když se už nedokázala déle dívat na smutek v očích svých synů. Tom na chvilku zvedl pohled, aby se podíval na tátu, ten však tupě zíral do zdi.
„Coby… ty se budeš přeci vdávat a my s Tomem bychom vám tady jenom překáželi, takže se vrátíme,“ vydechl po chvíli a smutně pozoroval Simoninu tvář.
„Tati, to ne! Prosím,“ řekl Tom naléhavě a tišil Billa, který mu vzlykal do mikiny. Simone tenhle boj vzdala. Věděla, že si pozítří vezme Gordona a spolu s Billem se mají k němu stěhovat.
„Billí, nebreč… to bude dobrý,“ snažil se jej uklidnit Tom, ačkoli sám na tom nebyl nejlíp. Hlas se mu třásl a z očí mu tekly slzy proudem.
Najednou Jorgen popošel blíž ke klukům a pomalu zvedl Billovu ubrečenou tvář k té své.
„Jste si… jste si tolik podobní,“ řekl tiše a něžně Billa pohladil po tváři. „Já vím… že mi teď asi nebudeš věřit Bille, ale já na tebe myslel každej den. Každej den jsem si vyčítal, jak velikou chybu jsem udělal, když jsem vaší maminku opustil a…“ na chvilku se odmlčel a podíval se na Simone, která tiše plakala. „…a nikdy si neodpustím, jak moc jsme vám ublížili. Měli jste zůstat pořád spolu, jako správná dvojčata… jenomže my vás od sebe oddělili. Dokážeš mi tohle někdy odpustit? Protože tvůj bratr mi to nejspíš nikdy neodpustil.“
„Tati,“ ozval se konečně Bill a opatrně si setřel slzy, které mu ulpěly na tváři. Neustále však Tomovi pevně svíral ruku.
„Já… pořád jsem snil o tom, že někdy Toma znovu potkám. Jenomže jsem chtěl také cítit, jaké to je, mít tátu. Ty jsi můj táta a vždycky ním taky zůstaneš, ale já tě moc prosím… nerozděluj nás… už ne,“ šeptl a nedokázal se ubránit slzičkám, které mu pomalu tekly po lících…
I když byla snaha kluků opravdu veliká, nepomohla. Simone se musí připravovat na svatbu a Jorgen nechtěl dělat potíže. Proto, ačkoliv velice nerad, Tomovi přikázal, aby se sbalil, aby se spolu mohli vrátit domů. Nepomohly ani slzy, ani nic. Jorgen byl neoblomný… ale také velice zamilovaný. Dělal to hlavně proto, aby už nemusel slyšet nic o Simonině nastávajícím. Teď už věděl, jak velikou chybu udělal, když od ní odešel a ještě větší, když rozdělil dvojčata.
„Lásko… tohle mi nedělej,“ vzlykal Tom, když si měl nahoře balit věci, jenomže se to jaksi změnilo a on tady teď držel naříkajícího Billa v náručí a ne a ne jej pustit. „Vždyť… vždyť jsme si něco slíbili, Tome… To se chceš jen tak jednoduše vzdát?“ Bill si jej k sobě tulil víc a víc. Potřeboval jej cítit.
„Bille… já… se moc snažil. Už nemůžu. Nejde to. Ty mi odjedeš… odstěhuješ se… já bez tebe nezvládnu žít,“ vzlykl a rychle Billa políbil. Začali se láskyplně líbat. Oba brečeli, avšak líbat se nepřestávali. Nevnímali nic jiného, než rty toho druhého…
autor: B-kay
betaread: Janule
