„Hm… Simone, stalo se něco?“ nechápal Jorgen.
Až teď Simone všechno pochopila. Ben… byl její syn. To proto měla k němu pořád tak blízko. To proto jí tak rozuměl. To proto Bill najednou zapomněl na svého bratra. Bože… byla tak slepá… Jak to, že to nepoznala? Vždyť to je její syn.
„Simone, jsi v pohodě?“ poplácal jí mírně Jorgen po dlani. Kdyby si nebyl jist, že jej Simone nenávidí, přísahal by, že se při tom doteku zachvěla…
„Já… žádnýho takovýho kluka… tedy T-Toma jsem tady neviděla, Jorgene. Možná že ses… možná ses spletl. Mohl jít kamkoliv. Kdybych ho potkala… já se ti ozvu,“ slíbila a skryla tvář do dlaní.
„Simone… já, já tě nechtěl nějak poplašit nebo tak… a jestli se mi to povedlo… tak mě to hrozně mrzí.Víš… já,“ začal, ale Simone jej už nechtěla poslouchat.
„Jorgene, odejdi… prosím,“ špitla a chtěla si utřít několik slz, které ji tekly po tváři, až přistály na hebkých rtech. Jorgen si klekl vedle křesílka, na kterém seděla a mile ji nadzvedl tvář do úrovně té své.
„Má štěstí,“ šeptl a usmál se.
„Kdo?“ zeptala se Simone, štkajíc.
„Bill a taky tvůj přítel,“ vzdychl a smutně se koukl na fotku Gordona, kterou si vedle Billovy fotky tehdy nevšiml.
„Jorgene, prosím jdi už,“ šeptla naléhavě. Nevěděla, co se s ní děje. Jorgena milovala celý svůj život… nikdy by na něj nedokázala zapomenout. A Jorgen také ne… a proto zakazovali svým synkům jakékoliv návštěvy, věděli, že by tomu zas propadli.
„Jsi krásná jako tenkrát,“ šeptl a pomalounku se k ní blížil.
Jenomže dlouho to pomalounku neudržel… Prudce si ji za týl přitáhl k sobě a dychtivě se přisál na její pootevřené rty.
Simone se zpočátku bránila… jenomže znovu probuzený cit byl přeci jen silnější. Po chvíli se už kutáleli po zemi a vůbec nemysleli na to, že je Simone zasnoubená s Gordonem.
„Ne… už dost,“ špitla zoufale a rychle od sebe Jorgena odstrčila.
„Já se budu vdávat… nedělej mi to těžší… prosím… Jorgene,“ vzdychla a rychle se postavila.
„Máš pravdu. Mrzí mě to… kdyby něco, zavolej, číslo znáš,“ pousmál se a konečně odešel.
Hned jak se dveře za Jorgenem zavřely, Simone si lehla na gauč a rozbrečela se jako malé dítě…
„Neměli bychom už jít domů?“ špitl Bill, který ležel na Tomovi a společně se váleli v trávě. Jemně si ukořistil jeden z jeho dredů a šimral jej jím po tváři. Tom se culil jako malé miminko a pokaždé Billa jemně políbil. Přesně věděl, proč tady chce zůstat ještě chvíli. Bylo totiž za tři minuty dvanáct… Byli tady skoro celý den. Jen tak se povalovali a líbali se. Mazlení taky nechybělo…
Za ty tři minuty bude dvanáct a minutu po dvanácté nový den. Přesněji 1.září. Stačí jim jen čtyři minuty na to, aby byly tohle jejich první společné narozky po dvanácti letech….
Tom se na Bille prudce překulil a mile se na něj usmál. Bill na něm tenhle úsměv miloval. Vlastně na něm miloval úplně všechno. Od úžasných a zajímavých dredů, až po oblečení ve tvaru stanu.
„Hop,“ vyskočil Tom na rovné nohy a natáhl packy po Billovi, aby mohl vstát také. Záhadně jej vedl k okraji mostíku, u kterého lenošili. Byl tam nádherný výhled. Vlastně to bylo celé kouzelné.
„Všechno nejlepší, lásko,“ špitl Tom Billovi do ouška a objal jej kolem boků pevněji. Bill se na něj překvapeně otočil a když si všiml času na hodinkách, štěstím vypískl a skočil Tomovi kolem krku…
Váleli se v trávě stejně tak, jako před chvílí jejich rodiče doma…
Bill s Tomem právě prožívali snad nejkrásnější den svého života. Takhle se ještě do nikoho předtím nezbláznili a to moc nevěřili na lásku na první pohled. Ale jim se to stalo… Jakmile se poprvé viděli, cítili,že je něco k tomu druhému vzájemně přitahuje. Dokonce ani fakt, že jsou dvojčata, teď nebrali vážně a bylo jim šumafuk, jestli se to někdo dozví. Teď by zvládli všechno… Tohle byly jejich narozky… osmnácté narozeniny, o kterých oba snili, že je budou trávit spolu… a teď se jim ten sen splnil.
A nejen to. Splnilo se i to, v co vůbec nedoufali. Narozky si představovali sice společné, ale ani ve snu by je nenapadlo, že je stráví líbáním se pod starým bukem. Ale i tak to bylo pro ně něco krásného…
„Ani nevíš, jak moc tě miluju, Bille…“ šeptl Tom, který byl jemně položen na Billovi a sklánějíc se nad ním, se usmíval. A ještě ho i něžně hladil prstem po rtu. Bill mu ten ukazováček vděčně líbal a usmíval se jako sluníčko…
To, co ale prožívala dvojčata, neprožívala Simone. Ještě si ani nestihla uvědomit, že ten kluk… ten ke kterému měla pořád tak krásně blízko, je jejím druhým ztraceným synkem, o kterého přišla. A za druhé, pořád nemohla zapomenout na to, co dělala s Jorgenem. Věděla, že to neměla dělat, je přeci zasnoubená a Gordona nadevše miluje… tak proč na to musí pořád myslet?! A ještě k tomu se i bála o své oba synky. I když jí lhali, nebyla vůbec rozzlobená… chápala je. Také si museli vytrpět. Doteď jí vždycky bolelo, když si uvědomila, jak moc jim ublížila… Vždycky chtěla pro Billa jen to nejlepší a přitom mu to nejlepší sama vzala. Nebo to alespoň dovolila. Už teď se moc těšila na to, jak uvítá své znovunalezené dítě a pevně je oba schová v náručí… Když se najednou ozval zvonek.
Simone překvapeně koukla na hodinky… že by to už byli kluci? Pomalu vstala a šla ke dveřím. Přes prosklená dvířka viděla vysokou mužskou postavu. V naději, že to je Gordon, rychle otevřela…..
„O tomhle jsem nikdy nesnil… mám strach, že když je to teď tak krásný… zase to skončí,“ špitl Bill smutně a ještě více se přitulil do Tomovy mikiny. Rozhodli se, že tady stráví noc. Noc bez máminých otázek nebo pohledů… Tady nemusejí nic skrývat. Nemusejí skrývat svou lásku…
Tom si jej k sobě přivinul ještě pevněji a vtiskl mu drobný polibek do větrem rozevlátých vlásků.
„Já mám také strach, Bille… ale taky se hrozně těším. Miluju tě a dokud budu moci, budu tady u tebe. Tak moc bych ti chtěl slíbit, že až zítra vstaneme, bude všechno zas tak krásný… jenomže já nemůžu, protože to nevím. Nevím, co bude zítra, nebo pozítří, ale teď jsi tady u mě a já nechci myslet na zítřek,“ šeptl a dlouze Billa políbil.
„Tak nemysli… Už nemysli na nic, Tome…“ špitl Bill a začal jej láskyplně líbat.
„Ne… jdi pryč… prosím, proč ses vrátil?“ koktala Simone a rozechvěle couvala před svým bývalým mužem.
„Jenomže ty to nechceš… proč mi lžeš, Simone? Jsi tak krásná,“ šeptl Jorgen a přitiskl si ji na dva centimetry od sebe. Vlastně jako by je dělila jenom pára z jejich hlubokých výdechů…
autor: B-kay
betaread: Janule
