Časoprostor I 38.

Přestal jsem brečet a pomalu jsem se pokusil zvednout z postele. Už je to lepší. Nechápu, proč jsem omdlel, možná z toho extrémního napětí, těžko říct. Dojdu pomalu do koupelny, která ještě voní sprchovým gelem. Ve vzduchu cítím jeho vůni… snažím se jí nabrat do nosu co největší dávku, ale za chvíli už necítím nic. Podívám se do zrcadla a vidím naprostou trosku. Rozmazané, černé šmouhy po celém obličeji, vytvářejí obrazce s malými stružkami po slzách. Chrstnu si do obličeje teplou vodu, abych smyl to nejhorší, a zbytek dočistím máminými vatovými tampónky. Teď jsem úplně odlíčený, přirozený, tak jak mě měl Tom rád. Už mě takhle nikdy neuvidí. Nedovolím mu to. Zavřu oči a snažím se zase nebrečet. Dost už! Slzy nejsou řešení, musím se sebrat a zkusit zapomenout. NENÍ TO SPRAVEDLIVÉ! Já mu přece nic neudělal, já jen napravoval, co způsobil můj předchůdce a teď za to budu trpět.

Zase mi ty zrádné mrchy tečou po tváři, ale teď už nemají co rozmazat. Můžou si téct jak chtějí a padat kam chtějí, mně je to jedno. Seberu se a vyrazím z koupelny zpátky do svého pokoje. Ještě si chvíli lehnu, abych načerpal sílu, než se vrátí naši s Davídkem. Nebudu jim říkat, co se mi stalo, máma by se zbytečně vyděsila. Budu mít na hlavě bouli, ale to vím jenom já, vidět to nebude. Se sklopenou hlavou vejdu do svého pokoje a cítím, že je něco jinak. Zvednu oči a obraz, který se mi naskytne je nejspíš halucinace. Protřu si oči, ale nic se nezměnilo. Na mé posteli sedí ON a dívá se mi do očí. Ty oči… jsou krásné… milé… uslzené… nešťastné.

„Promiň,“ řekne potichu a sklopí je k zemi.

„Co ti mám prominout?“ zeptám se nechápavě a dál stojím ve dveřích jako tvrdé y.

„Že jsem utekl… od tebe…“ zašeptá, snad ještě tišeji, než před chvilkou.

„Měl jsi na to právo… neměl jsem ti lhát,“ odpovím popravdě, ale s lítostí v hlase. Slzy se samy od sebe zastavily, asi tím šokem z jeho přítomnosti.

„Ano, ale měl jsem tě vyslechnout,“ řekne omluvně. Konečně se dokážu pohnout z místa a udělám k němu pár kroků. Kleknu si před něj a dívám se nahoru do jeho smutné tváře.

„Lhal jsem, abych ti neublížil, ale nepovedlo se to. Ublížil jsem ti ještě víc. Omlouvá mě jen to, že všechno co se stalo, nebylo mou vinou. Jenom jsem se snažil všechno pochopit a napravit. Měl ses to dozvědět ode mě a ne z televize,“ dokončím své vysvětlení a čekám, jak bude na moje slova reagovat.

„Děkuju za ty zprávy, držely mě, celou dobu, nad vodou,“ usměje se malinko a natáhne ke mně ruku. Pohladí mě po tváři, kterou už neměl takhle nikdy vidět… bylo to moje rozhodnutí, které ale pomalu přestává platit. Přidržel jsem si jeho ruku na své tváři a políbil ho do dlaně. Sjel z postele ke mně na zem a klekl si proti mně. Oběma rukama mě opatrně pohladil po vlasech a začal se přibližovat k mým nedočkavým rtům. Objal jsem ho kolem pasu a přitiskl si ho na tělo. Naše oči se do sebe vpily a rty o sebe jemně zavadily. Přitiskl jsem se k těm jeho měkkým růžovým polštářkům a lehce je olízl. Otevřel je a naše jazyky se střetly na půli cesty. Vpili jsme se jeden do druhého s takovou něhou a vášní, jaké jsme jen v tu chvíli byli oba schopní. Tiskli jsme se k sobě, jako dvě bojácná štěňata, které chtěl někdo násilím oddělit.

„Miluju tě,“ zašeptal, když jsme se po chvíli od sebe odtrhli. „Slíbil jsem ti, že tě nikdy neopustím a já svoje sliby plním,“ dodá ještě a znovu mě začne něžně líbat. Hladím ho po zádech a užívám si těch doteků, kterých jsem se před chvílí v koupelně dobrovolně vzdal. Už nikdy, nikdy se jich nevzdám. Budu ho držet a nepustím ho. Byl jsem hloupý, když jsem si myslel, že bych bez něj vydržel.

„Už jsme domáááá,“ ozve se ze zahrady mámin hlas a my se od sebe trošku oddálíme. Tom, se zvedne na nohy a pomůže mi nahoru.

„Neříkej mámě, že jsem omdlel, vyděsila by se,“ poprosím Toma tiše.

„Neboj, vyděsil jsi i mě, myslel jsem chvilinku, že jsi mrtvý,“ odpoví mi s vážnou tváří. „Už je ti dobře? Nebolí tě hlava?“ pohladí mě po bouli, která mi zatím vyskočila vzadu na hlavě.

„Nic mi není, bylo to jen napětím,“ odpovím, a když se podívám směrem ke dveřím, uvidím Davídka s pusou červenou od lesních jahod.

Kouká na mě, pak na Toma a zase na mě udiveným pohledem a zaraženě stojí.

„Ahoj, tak jak ses měl v lese?“ zeptám se ho s úsměvem a až když slyší můj hlas, zase se usměje a přiběhne ke mně. Vyzvednu ho do náruče a dám mu pusu na čelo. Prstíkem mi obkrouží oči.

„Ty jsi plakal, táto? Nemáš černý oči…“ dodá s tázavým pohledem. Rozesměju se, když si uvědomím, že mě poprvé vidí odlíčeného a ve dveřích mě asi hned nepoznal. Až hlas mu řekl, že jsem to skutečně já.

„Trošku jsem brečel, protože se mi po tobě stýskalo, ale už je to dobrý,“ ujistím ho s úsměvem.

„Já jsem viděl houbu, která měla stejný klobouk, jako moje bačkůrky,“ pronese důležitě a ukáže na svoje červenobílé puntíkaté botičky. „Chtěl jsem ti jí utrhnout, ale děda říkal, že je to papání pro zvířátka, tak jsme jí tam nechali,“ vypráví nadšeně svůj zážitek z lesa. Najednou si uvědomí, že vedle nás stojí Tom a otočí se na něj.

„Ty jsi ten strejda, co nemá hlad?“ zeptá se. Tom se na mě pobaveně podívá a usměje se.

„Jo, to jsem já, špunte,“ řekne a pocuchá Dejvovi trošku vlásky.

„Já nejsem špunt, ale David,“ oznámí Tomovi důležitě. „Babička říkala, že jsi strejda Tom a hraješ na ky… kyr…“ nemůže si vzpomenout na to správné slovo.

„Kytaru,“ pomůže mu s úsměvem strejda. „Jo, to hraju a táta mi k tomu zpívá,“ dodá s pohledem na mě.

„Ty zpíváš, táto?“ zeptá se s vykulenýma očima Dejv a já mu to odkývu.

„Táta hraje na piáno. Umí hezkou písničku a naučí mě jí taky, viď?“ pyšně oznámí strejdovi náš první společný zážitek z Bambulky.

„Jo, jasně… táta umí na piáno,“ rozchechtá se Tom a pobaveně do mě žďuchne. „Táta umí všechno,“ ještě dodá zlomený v pase od smíchu. „Héééj! Nesměj se, ty… strejdo,“ žďuchnu do něj zase já, napůl uraženě, že pochybuje o mých schopnostech. Má ze mě akorát srandu. Davídek nás s rozesmátýma očima pozoruje a za chvilku se mi vysmekne z náruče a uteče za babičkou a dědou. Zůstaneme sami a Tom mě pozoruje zvláštníma očima.

„Co na mě tak koukáš?“ zeptám se zmateně a nervózně si uhladím vlasy.

„Vypadáš dobře… na taťku,“ usměje se a přitáhne si mě k sobě. „Jsi sexy tatínek. Moc ti to s ním sluší,“ dodá ještě už jen mně do ucha a políbí mě lehce pod ušní lalůček. Zachvěju se touhou, to je přesně to místo, které mě vždycky dostane do kolen. On to moc dobře ví…

„Teď ne lásko, je tu plno lidí… večer přijdu,“ slíbím mu a líbnu ho na našpulené rty… vypadá jako dítě, kterému ukradli jeho hračku. „Nezlob,“ lehce ho plácnu po zadku, když se mě snaží znova políbit na krk. Přitisknu si ho k sobě pevně a jsem šťastný, že ho mám zase zpátky… už jsem v to přestal doufat a přesně v tu chvíli si to on rozmyslel a přišel… Jak rád bych ho teď hodil na postel a splnil mu každé přání, ale nejsme tu sami. Rychle ho ještě líbnu a zašeptám mu do ucha, jak ho miluju. Po chodbě slyším rychlé cupitání drobných krůčků a to znamená, že se musíme zase oddělit.

„Babička říkala, že máte přijít na kafe,“ oznámí nám udýchaně Dejv, když smykem zastaví u našich dveří. Hned se zase otočí a utíká zpátky. Oba se s Tomem při tom pohledu rozesmějeme. Je tak roztomilý, že se mu nedá odolat.

„Je to pěknej ďábel, co?“ zeptá se mě Tom a mně nezbývá, než jen souhlasně přikývnout… a to je ještě pořád nesmělej, co teprve až se s námi všemi sžije, to si teprve užijem. Jsem hrdý otec… teď si to uvědomuju. Jsem pyšný na svého syna a je to krásný pocit.

„Budu potřebovat tvojí pomoc, Tomi,“ řeknu a naposledy ho políbím.

U kuchyňského stolu už stojí připravené čtyři hrnky s kávou, kouří se z nich a mamka akorát staví na stůl cukřenku a misku s oplatkami. Davídek je zase ve své židličce a před sebou má kakao. Vycení na nás zuby, když se objevíme společně ve dveřích. „Já mám taky kafe…“ sdělí nám důležitě a zamíchá lžičkou svojí mléčnou pochoutku. Gordon sedí vedle něj a dává pozor, aby si to celé nezvrhl do klína. „To je kakao, ty trumbero,“ vysvětlí mu už nejspíš poněkolikáté, ale nemá to cenu. Dejv chce mít kafe, tak má kafe. Když máma spatří svého druhého syna, rozzáří se a vrhne se mu kolem krku. „No konečně, už jsem myslela, že mi dáš zase košem,“ tiskne ho k sobě a je vidět, že je šťastná, protože má zase celou svojí rodinku pohromadě.

Zbytek odpoledne proběhne v rodinné pohodě. Nikdo se nás na nic nevyptává, protože všechno to štěstí z nás svítí na všechny strany. Máma najde naše fotky z dětství a společně se u toho bavíme. Je to neuvěřitelné, ale Davídek je opravdu víc podobný Tomovi, než mně, ale je to spíš jen ve výrazu tváře a v úsměvu, který mu zůstal dodnes stejný. Jinak jsme byli v tom věku s Tomem naprosto stejní.

Tomi sedí vedle mě a já mám neustále tendenci ho hladit, držet za ruku a jakkoliv se ho nenápadně dotýkat. Tolik mi to ty tři dny chybělo a nemůžu se dočkat, až za námi večer zapadnou dveře jeho pokoje.

Zajdeme se společně s Davídkem podívat do naší staré boudy, kterou ten prcek možná bude mít jednou pro sebe a své kamarády. Teď teprve začínám chápat mámin smutek, když si myslela, že nebude mít vnoučata. Když vidím před sebou tu malou rozzářenou tvářičku, která se neustále zvědavě rozhlíží po všem novém, chápu rodičovskou lásku. I když jsem s ním nebyl od jeho narození, získal si mě během deseti minut a já doufám, že se mu to povede i s Tomem.

Večer, když je Dejv připravený na spaní ve svém medvědím pyžamku a procházíme z koupelny do mého starého pokoje, všimne si Toma, jak sedí na své posteli a hraje na kytaru. Zůstane zaraženě stát v jeho dveřích, za chvilku se odváží potichu vejít a sedne si na zem před Toma. Tom je tak zabraný do hry, že když si ho všimne, trhne sebou leknutím. Hned se ale usměje a začne hrát dětskou písničku, kterou si oba pamatujeme z dětství… zpívala nám jí kdysi dávno babička. Vzpomínám na slova, a když se chytím melodie, začnu zpívat.

Davídek na mě vykulí svoje hnědé oči a poslouchá. Sednu si k němu na podlahu, posadím si ho na klín a opřu se o skříň naproti Tomově posteli. Když dozpíváme, Tom odloží kytaru do stojanu, ale když Davídek poprosí se sepjatýma ručičkama: „Ještě, strejdooooo,“ vezme svůj nástroj zase do rukou a vybrnká začátek další písničky. Nakonec je z toho soukromý recitál o sedmi písničkách a při té poslední, pomalé ukolébavce, mi Dejv usne v náručí. Tom odloží kytaru, vezme toho spícího špunta z mého klína opatrně do náruče a odnese ho do mojí postele. Snad ho bude mít rád…

autor: Janule
betaread: Janik